I am not afraid to keep on living... I am not afraid to walk this world without place where I can speak from bottom of my heart and soul

9. března 2010 v 20:17 | Pip |  Site
"... Photograph each day so we can live forever. Sit in the light to make the dark a little darker ..."

Inu, dámy a pánové...
Jak jste si jistě povšimli, blog už prakticky stojí.

Myslím, že nemá cenu to dál prodlužovat.
Jsem už delší dobu plně rozhodnuta
nechat psaní nadobro, ale ještě nenastal ten čas.
Jen nebudu psát tady.
Myslím, že je definitivní konec tohoto blogu.
Dnes. Právě teď.
Je mi to líto.

"... I scream for some silence. I laugh to laugh for once, not there so you notice I'm gone and I breathe cuz its neccessary and I sigh when I see the moon..."

Pár slov nakonec?
Tohle je místo, kde jsem se mohla vypsat. Kde jsem mohla cokoliv. Křičet, radovat se, smát se, plakat, prosit o pomoc. Prostě všechno, co jsem z nějakých důvodů nikde jinde nemohla.
A proto mě tak strašně ničí, že to opuštím. A zvlášť proto, že jsem díky tomuhle blogu poznala spousty skvělých lidí. Zejména mojí Cecily a Eliz. S nimi to tu bylo ještě milionkrát lepší, zábavnější a úžasnější.
Prostě mnohem zajímavější. Stejně jako můj život. Bez tohohle blogu jsem žádný neměla. Ale teďuž ho mám.

" ... I dream to make sleep less boring.. until there was you and I feel in the absence of heart and I plug my eyes to cry. I'm a hopeless romantic and kicking the habit but all hearts have darts..."

Blog - můj odobní domov - jsem založila v srpnu 2007... Doufala jsem, že se dočká i srpna 2010, ale už dlouhou dobu tu byl cítit ten fakt, že tomu tak nebude.
Rozhodně nebude.
Ani netušíte, jak mi teď je. Když píšu poslední slova.
Vím, chtělo by to povídku na rozloučenou. Ale já na ní asi nemám.
Bylo by to moc smutné, nenávidím loučení.

Ale už uplynuly dva roky a sedm měsíců, co jsem sem napsala první článek. A za ty dva roky a sedm měsíců se toho tolik změnilo. Včetně mě. A také, jak jste si jistě všichni povšimli, Frerard už také není to, co býval. Všechny blogy široko daleko už nejsou to, co bývaly.
A tenhle blog už je na cestě spát.
Navždycky.
Kdyby tu ještě někdy něco přibylo, jsem si jistá, že vy, pravidelní návštěvníci, už u toho nebudete.


" ... I wear this angels crown to cover up my devils frown and upon my broken chest lay a struggle between loneliness and things that are out of place like my head in outer space..."

A také bych vám na závěr chtěla poděkovat za to, že jste tu s námi celou dobu byli, četli, komentovali a byli s námi, někteří od začátku do konce.
Díky, jsem vám - a myslím, že nejen já - neskonale vděčná.
Děkuju, mnohokrát už jste mi neuvěřitelně pomohli. Díky.
____

Zvěřejnila jsem tady spousty povídek a svých ostatních výplodů... a nekončím se psaním. Jen asi nebudu psát tady.
Kdyby někdo chtěl vědět, kde... tak ať mi napíše.
Doufám, že jste si ten čas užili stejně jako já, protože tohle místo je nesmazatelná část mého života a jen těžko - doopravdy těžko - se mi odsud odchází.
Bude mi to tu chybět. Strašně.

Ale dost už bylo bezpředmětných keců.
Děkuju, jěště jednou, naposled.

Nezbývá než říct...
sbohem. Mějte se krásně.

" ... So I've shamelessly gone and made myself come undone..."

Jo... a ještě...

THE END


XOXO
 

Kam dál

Reklama