I'll be there for you 1.

22. srpna 2007 v 20:22 | Petra |  I'll be there for you
První pokus o frerard...uvidíme....Pište komentáře...a kritiky prosím...přiměřené délky:D

Sundaval jsem ze zdi plakát mojí oblíbené skupiny, už měl trochu potrhané rohy, od toho věčného slepování. Po dvou měsících na jednom místě jsme se zase stěhovali. Nejhorší bylo, že brácha si našel holku. Ničilo ho, že ji musí opustit. Mně to nevadilo. Holky mě nezajímaly. A ani moc přátel jsem si tu nestihl udělat. Byl jsem rád sám a navíc, mám brášku. On mi vždycky dokáže pomoct, i když je mladší, je tu pro mně, stejně jako já pro něj. Ale i přes to jsem trpěl. Přátele potřebuje každý. I já. Uvnitř mně to křičelo, řvalo a chtělo se to dostat ven. Nevím co, ale bylo to tam. Svíralo mě to v pěsti. Ta pěst mě každou chvíli zmáčkla víc a já cítil, jak mi ubývají síly. Potřeboval jsem nějak doplnit energii a ta energie, pro mě, byla v alkoholu. Hodiny strávené pitím. Mikey se mi snažil pomoct, ale bezvýsledně. Vždycky, když si myslel, že už nepiju, schovával jsem si chlast kde se dalo a pil potají. Užíralo mě to, že mu lžu, ale jinak to nešlo, bylo to osvobození, nejlepší přítel.
"Už máte sbaleno?"zeptala se máma.
"Ne."odsekl jsem a Mikey ji zpražil nenávistným pohledem. Kolik nocí jsme strávili plánováním útěku. Útěku od toho, čemu naši říkají život. Každou chvíli se stěhovat, jen proto, že to vyžadovala tátova práce. Bylo mu jedno, že my potřebujeme zázemí, přátele a pocit toho, že jsme někde doma. Naším novým 'domovem' se mělo teď stát Belleville.
"Kluci, já vím, že to pro vás není snadné, ale pochopte-"posadila se ke mně na postel. Ani jeden jsme se na ni neotočil.
"Pochopte??Co máme pochopit?Nikdy nevydržíme na jednom místě déle než pár měsíců!Víš jak nám je?Chápeš to?"vyjel jsem na ni. K mému překvapení kývla.
"Pro mě je to stejné jako pro vás.Už to nemůžu dál vydržet."rozplakala se. Sednul jsem si k ní a objal ji kolem ramen. Nikdy na sobě nedala nic znát.
"Mami, já nechci pryč."vzlykl Mikey od okna, kde seděl.
"Musíme. Musíme to vydržet. Je to n-naposled."řekla s roztřesenými rameny. Naposeld. Zase. Říkají to pokaždé a přitom nikdy.
"Tak, kde to vázne?"ozvalo se radostně ode dveří. Táta. To ho to přesouvání baví? To mu nevadí, že jsme jak kočovní herci ve středověku? Práce je pro něj přednější než štěstí jaho rodiny? Asi ano.
"Už jdeme."utřela si oči máma a odešla z pokoje. Mlčky jsme si dobalili poslední drobnosti a vyšli do auta. Z okna jsme pozorovali, jak nám náš dosavadní 'domov' mizí z očí. Bude mi to tu chybět. Ne, že bych to měl nějak moc rád, ale stějně. Něco mi to dalo.
Za okny se míhaly poslední stromy a vystřídaly je domy a kolemjdoucí lidé. Belleville. Město jako každé jiné. Ničím vyjímečné, ničím zvláštní. Zastavili jsme před malým dvoupatrovým domkem. Působil na mě jakýmsi ošuntělým, ale útulným dojmem. Mikey se zhloboka nadechl. Dělal to vždycky, když se chtěl uklidnit. Smutně se na mě usmál.
"Zvládneme to. Jako vždycky."poplácal jsem ho po rameni a vylezli jsme z auta. Dům byl zařízený jen nezbytnými kusy nábytku. Postele, stoly, kuchyňská linka a skříně. Dobré bylo, že jsme mohli mít každý svůj pokoj, což se nám moc často nepoštěstilo. Začínalo se mi tam líbit.
Další den jsme měli jít do školy. Byl jsem v posledním ročníku na střední. Docela mě zajímalo, jak s takovýmhle přístupem odmaturuju. Vzal jsem si své oblíbené černé tričko a černé, upnuté džíny. Mikey už stál u dveří a nervózně přešlapoval. Bylo to jako pokaždé před nástupem do nové školy. knedlík v krku, roztřesená kolena. První den jsem nikdy moc nemluvil. Bál jsem se, jak mě přijmou. Brácha to měl snažší, byl společenský a ne tak uzavřený, jako já.
"Ahoj..."pozdravil jsem ho tiše.
"Bude to v pohodě."poplácal mě po rameni, když viděl, jak se tvářím. Nechtělo se mi tam. Bylo to něco zvláštního, co mě uvnitř nutilo se otočit a zabarikádovat se v koupelně. Svazovalo mi to smysly a věšelo je to vysoko nade mně. Vůbec jsem nevnímal cestu, zkoumavé pohledy lidí okolo ani osamělého chlapce, krčícího se v rohu školního dvora, jakoby se bál jít někam jinam. Postavil jsem se s Mikeym ke vchodovým dveřím a čekal jsem, až je otevřou.
"Ahoj."ozval se vedle mně dívčí hlas. Podíval jsem se tím směrem. Stála tam černovlasá dívka, menší postavy a modrýma očima. Působila ne mě docele démonicky.
"A-hoj."odpověděl jsem šokovaně. Dívky mě většinou neoslovovaly.
"Jsem Kim."podala mi ruku.
"Gerard."stiskl jsem ji. Cítil jsem, jak se při mém dotyku nepatrně zachvěla.
"Jsi tu prvně?"zeptala se. Kývl jsem.
"Jo. Já a brácha jsme se včera přistěhovali..."ukázal jsem za sebe, tam kde ještě před chvíli stál brácha. Teď postával opodál a bavil se se skupinkou chlapců z nižšího ročníku. Když viděl nepatrně se usmál. Asi si myslel, že z toho něco bude. Chudák, nevěděl, že jsem na kluky. Nenáviděl jsem se za to, že mu takovou důležitou věc tajím, ale bál jsem se jeho reakce. Ano, je to můj milovaný bráška, můžu se mu svěřit, ale přesto...Pochyboval jsem. O něm? O Mikeym? Jak, sekara, můžu pochybovat o někom mně tak blízkém? Řeknu mu to. jakmile bude ten správný čas...Ano...musí to vědět.
"Tak to bys to tu chtěl asi poznat."řekla Kim a mávla rukou kolem. Přišlo mi zvláštní, že okolo sebe nemá houfa kamarádek a nesměje se mi, tak, jak to dělaly holky pokaždé. Byl jsem pro ně ten 'divnej' a v některých školách později i 'malá buzna'.
"Jo...to by se hodilo."usmál jsem se na ni. Chudinka zrudla, ale někdy jí budu muset říct, že nemá šanci. Budu ji muset zklamat. Kim se ujala role průvodkyně okamžitě. Představila mě pár spolužákům, ukázala mi, kde je školní hřiště a jídelna a ukazovala mi různé lidi. Zjistil jsem, že na škole existují čtyři skupiny lidí. Boháči, bouchači, šprti a ti ostatní. Poradila mi, jakým lidem je lépe se vyhnout a s jakými je bezpečné se bavit. U některých mi řekla stručně jejich školní pověst. Docela mě pobavilo, že každý ví o Rose Armstrongové, že má plastiku nosu, a že Jim Blake uplatil půlku profesorského sboru, aby postoupil do posledního ročníku.
"No a to bude všechno, co ti tady můžu ukázat."tleskla. Mně to ale nestačilo. Zajímalo mě ještě jedno.
"Kim, a kdo je támhleto?"ukázal jsem do rohu školního dvora, kde na zídce seděl nějaký kluk. Kim se o něm nezmínila.
"To?"řekla poněkud odměřeným tónem "To je Frank. Frank Iero. Říká se o něm spousta věcí. Určitě vím, že je teplej. Někdo tvrdí, že i fetuje, ale tomu já nevěřím. V každém případě odmítá s kýmkoliv komunikovat. Nechodí na obědy, přestávky tráví neznámo kde a je pořád sám. Pokoušela jsem se sním seznámit, ale pokaždé řekl, že má práci. Lidi ho nechávají jen tak. Nikdo si ho nevšímá."pokrčila rameny. Takže Frank. Neviděl jsem mu do obličeje, ale věděl jsem, že to vidět musím. Přepadla mě nezkrotná touha poznat toho chlapce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adéla Adéla | Web | 23. srpna 2007 v 9:58 | Reagovat

Honéééééém pokráčkoooooo!!!...je to supéééér...=))

2 Dee Dee | 23. srpna 2007 v 11:49 | Reagovat

tohle vypadá zajímavě..........rychle další díl!!!

3 Miki Miki | Web | 23. srpna 2007 v 12:08 | Reagovat

to vypadá nármě,  pokráčko honemXD

4 F F | Web | 23. srpna 2007 v 15:03 | Reagovat

to se mi líbí, jen tak dál x)

5 5KA 5KA | E-mail | 23. srpna 2007 v 20:56 | Reagovat

hmmm ja sice radsej normal pribehy ako frerard ale da sa to. bude aj potom ece daky pribeh typu posledni vzpominka??

6 Petra-autor Petra-autor | 25. srpna 2007 v 18:19 | Reagovat

pokusim se:)mMam neco rozepsany ale nevim jestli to sem dam...musim tomu dodat stavu:D:D:D

7 sweetsky sweetsky | 20. listopadu 2007 v 18:43 | Reagovat

jůůůůůůůů jak někdo může vymyslet něco tak krásnýho!?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama