Letter

20. srpna 2007 v 17:59 | Petra |  Jednorázovky
Tak nějaká jednorázovka. Některé možná nepotěším tím, že pokračuju, ale mě je to upřímně fukXD

Pošťák zaklepal na dveře a do schránky vhodil sněhově bílou obálku. Mladý muž, drobné postavy, se vydal pro poštu. Obvykle mu chodily jen noviny a účty, a to pošťák nezvoní. Proto ho mírně překvapilo, když v ruce držel dopis, s úhledně napsanou adresou. Vrátil se zpět do bytu, posadil se do pohodlného křesla a psaní rozevřel.
Dobrý den,
Vy jistě nevíte, kdo jsem, ale já o vás vím hodně. Vyprávěl mi o vás. Kdo? Gerard Way. Jsem si jistá, že ho znáte. Řeknu Vám, jak jsem ho poznala já.
Gerard Way. Opravdu je to, to jméno? Znovu si pročítal pár prvních vět, aby se ujistil, že vidí dobře. Ano. Zatlačil slzy a pokračoval.
Bylo mi devatenáct let, když jsem konečně opustila rodnou vesnici na okraji Jersey. Měla jsem svůj sen. Kolik dívek v mém věku touží po tom, být modelkou? Spousty. A já byla pevně odhodlaná si svůj sen splnit. Když mě nevlastní matka vyhodila ven z auta, na předměstí Belleville, byla jsem sama. Bez peněz, bez znalostí a možností. Nepřipouštěla jsem si, že by to mohl být můj konec. Z časopisů, které jsem si potají kupovala, jsem znala jméno jednoho manažera modelek. Gerard Way. Dříve fotograf, se díky své píli dostal tam, kde v tu chvíli byl. Dokázal z příležitostných pózistek udělat topmodelky. Pomohl jim na lepší místo a věnoval se jiným děvčatům. Měla jsem plán. Najdu ho a on ze mně udělá dámu.
"Zkušenosti?" zeptala se mně jeho asistentka, když jsem se přišla ucházet o místo další vyvolené. Žádné jsem neměla, a tak jsem jí to řeka. Soucitně se na mě zadívala a řekla, že mi nemůže pomoct, ale já byla neodbytná. Počkala jsem si na Gerarda před agenturou, a když šel ven, zastoupila jsem mu cestu.
"Promiň, holka, ale ty na to nemáš." řekl mi jenom a odešel. Mě to ale neodradilo. Hned po tom, co jsem si našla práci servírky v nějaké zaplivané putyce, jsem to zkusila znovu. Znovu mě odbyl. Opravdu jsem chtěla, aby si mně všiml, tak jsem to zkoušela denně. Nezabralo to. Nakonec jsem ho sledovala. Chtěla jsem si počkat, až bude vhodná chvíle a zazvonit u něj, ale on nešel hned domů. Šel na náměstí. Tam se posadil na třetí lavičku zleva, pod velkou fontánou, vyobrazující objímající se milence.
Třetí lavička zleva. Tam to bylo. Tam se poznali. Tam spolu chodili, když se něco nedařilo, nebo když byli šťastní. Bylo to jejich místo.
Seděl tam hodinu, dvě, až jsem to nevydržela a přisedla si k němu. Nic neříkal. Ani se neotočil, nebo nepohnul. Jenom seděl...A plakal. Po tvářích mu tekla jedna slza za druhou, ale on je nestíral. Jen seděl a zíral před sebe.
"Zase ty?"zeptal se najednou. Spíš to zašeptal.
"Ano."přikývla jsem. Bylo mi ho líto. Musel zažít něco, čeho lituje.
"Bude to ale vyžadovat spoustu času a práce." řekl tichým roztřeseným hlasem. Nejdřív jsem nechápala, co tm myslel. Nakonec mi to došlo.
"Vy-vy mi pomůžete?"zeptala jsem se nevěřícně. On se na mě ale nepodíval. Pořád seděl a nehybně pozoroval vzduch.
"Jen pokud budeš dělat přesně to, co ti řeknu, nebudeš se ptát na hlouposti a budeš mi tykat." poučil mě stále stejným tónem.
"D-dobře. Děkuju Vám!" zaradovala jsem se. Bylo to, jakoby ve mně bouchla bomba. Štěstí se mnou vlilo jako vlna, která spláchla všechno. Potíže s penězy, bydlením, vzpomínky na minulost a strach o nemocného otce. Byl to lék na smutek a bolest. "A kdy začneme?"
"Za chvíli. Jen buď zticha. Chvilku." vydechl. Seděli jsme tiše snad celou věčnost. On pořád zíral na jedno jediné místo. Za ty tři hodiny, co tu posedával, z něj nespustil oči. Tenký průchod mezi domy. Malá skulinka, kam by se vešlo dítě, nebo někdo malý. Jakoby čekal, že se tam někdo objeví.
Tenký průchod mezi domy. Odtamtud vždycky přicházel. Z toho místa Gerarda poprvé spatřil. Jak sedí na třetí lavičce zleva.
V osm večer se zvedl a postavil se proti mně. Chtěl vědět, kde bydlím. Zavedla jsem ho do malého bytu nad barem, kde jsem pracovala. Chtěl po mně jen, abych se převlékla do nějakých šatů a odvedl mě do restaurace. Poměrně luxusní. Jak říkal, to byla 'zkouška ohněm'. P večeři mi oznámil, že se neumím slušně chovat, neudržím příbor pořádně v ruce, jsem sprostá jak dlaždič a pořád mu vykám. Pak mi oznámil, že mě musí všechno naučit, a pak začneme fotit. Byl na mně hodný, laskavý a milý. Nezacházel se mnou jako dosud všichni. Můj respekt vůči němu vzrostl.
Po měsíci neúprosných hodin etikety, chození na podpatcích a spisovného jazyka, mi oznámil, že mě odvede do salónu, kde mi 'upraví fasádu'. Dělali se mnou hrozné věci, které jsou prý pro modelky úplně běžnou záležitostí. On to celou dobu pobaveně sledoval. Když tříhodinová procedura skončila, spokojen s mým vzhledem mě opět vzal do té restaurace. Za tu dobu, co se mnou strávil, by se dalo říct, že jsme se spřátelili. Já k němu chovala stejnou úctu jako první den, ale i něco víc. Měla jsem ho ráda. Ne jako muže, ale jako přítele. Nevěděla jsem, co cítil on, ale moc jsem to vědět chtěla stejně, jako ještě další věc. Konečně jsem se ho zeptala, proč den, co den chodí na náměstí a sedá si pořád na to stejné místo a proč každý týden píše dopisy. Dopisy, co se vracely odesilateli.
"Je v tom nějaká dívka?"
"Dívka ne, ale láska." řekl smutně.
"Nešťastná?"
"Nešťastná ne, zničená. To já ji zničil. Jednou větou. Jedním okamžikem." sklonil hlavu. Neříkalo se mu to snadno.
'Byl jsi vždycky nula.' znělo mu v uších. List popsaného papíru začaly máčet slané kapky. Jedna chvíle, co zničila všechno krásné. Pár slov, co ho donutila odjet a nenávidět. Nenávidět toho, koho pořád miluje. Opět sklonil hlavu k dopisu.
"Je to jediná věc, které jsem kdy litoval. Litoval, lituji a litovat budu. Nadosmrti si budu vyčítat tu chvíli, kdy jsem to řekl. Zničil jsem něco tak krásného. Posvátného. Ale pořád. Pořád doufám, že si jednou ten dopis přečte a zjistí, že ho pořád miluji a milovat budu." HO??On řekl ho. Jako muže? Tohle se mi v tu chvíli honilo hlavou, ale nakonec mi to do sebe všehno zapadlo. Žádné aférky s modelkami, které mají všichni, co se kolem nich pohybují. Žádná přítelkyně ani manželka. Jen on. Došla mi slova. Nevěděla jsem, co bych měla říct. V tomhle mi pravidla slušného chování nedokázala pomoct.
"T-to je i líto."řeka jsem po namáhavém přemýšlení
"Věř, že mně víc. Ale už se neptej, mon cher coeur."řekl. Francouzština. Jazyk, co jsem nikdy nedokázala pochopit, a který on miloval.
"Co to znamená."zajímalo mě
"To ti řeknu, až vyhraješ."oznámil mi tajemně. Vyhraju co? Nevěděla jsem, co tím myslel. Byla jsem zmatená, ale šťastná.
Francouzštinu on opravdu miloval. Neustále mu šeptal něco francouzsky, když byli spolu. Kvůli tomu se nechal zapsat do kurzu, ale stejně nikdy nerozuměl tomu, co mu Gerard říkal.
Za několik dní jsme udělali první fotky. Fotil mě on sám. U jiných modelek měl fotografa, ale mě mu nenechal.
"Když jsem si tě vypiplal, tak Tě nenechám amatérům, mon cher coeur."usmíval se na mě zpoza fotoaparátu. Byla jsem mu vděčná. V duchu jsem mu děkovala za moje štěstí.
Za pár dní se ozvalo pár zájemců o mně. Gerard vybral jednoho, o kterém si myslel, že by mohl být dobrý manažer do budoucna. Nechtěla jsem od něj.
"Proč?"ptala jsem se hned po tom, co mi to oznámil.
"Já už jsem splnil to, co jsem měl."usmál se na mě.
"Ale ty jsi si mě vypiplal, tak mě nenechávej amatérům."žádala jsem ho. To už jsem se mu protivila? Chtěl mě odkopnout? Nenáviděla jsem ho za to, že předává moji složku tomu cizímu chlapovi, co ve mně viděl jen zisk. Jak jsem se pletla. Můj nový manažer se o mně nezajímal. Měl spoustu jiných modelek, které byly, podle něj, mnohem lepší než já. Za ten měsíc, co jsem u něj byla, jsem fotila jen jednou. Pár fotek pro nějakou značku, jinak jsem seděla u telefonu a čekala. Ne na to, až zavolá nějaká agentura, ale až zavolá Gerard a zeptá se, jak mi to jde. Těšila jsem se, až mu řeknum jakou chybu udělal, když mě nechal tomu chlápkovi. Jak mi zničil příležitost. Zavolal. Zeptal se a já mu to řekla.
"Mně to tak mrzí, mon cher coeur. Já to napravím! Přijedeš hned zítra a zavoláme mu, že přecházíš ke mně. Začneš znovu."řekl spěšně a omlouval se. Slíbil, že on mě dovede až na přehlídková mola. K výhře. To byla ta výhra. Zúčastnit se přehlídky roku. To byl jeho cíl.
Gerard má spoustu cílů. A vždycky jich dosáhne.
Den, na který jsme se tak těšili nastal. Napětí bylo nesnesitelné, nervozita se kolem nás vznášela jako zrnka prachu a usadila se na všem, co viděla. Poslední minuty před tím, než začne ten shon. Převlékání, make-up, zmatek. Poslední slova.
"Dokázala jsi to, mon cher coeur! Vyhrála jsi!"radostně mě objímal.
"Řekneš mi co, to znamená?"zeptala jsem se ho, když hlásili zahájení přehlídky. Za minutu jsem měla být na molu.
"Duše moje."pohladil mě po tváři a zmizel v hledišti. Duše moje. Příval nenadálé radosti se nahromadil uvnitř mé hlavy. Nervozita zmizela, napětí povolilo a vzduch se dal dýchat. Pyšně jsem vykročila vpřed.
"Gerarde?!?!"volala jsem před šatnami. Čekala jsem, že tam bude. Chtěla jsem mu poděkovat. Ale nikdo se neobjevoval. Volala jsem mu, ale nezvedal telefon. Myslela jsem, že má něco důležitého, tak jsem šla domů. Ráno jsem se vydala do agentury, kde mi řekli, že do práce nedorazil. Musela jsem ho vidět. Bušila jsem na jeho domovní dveře. Žádná odezva. Obešla jsem dům. Vzadu bylo otevřeno. Hledala jsem ho snad všude, volala jsem jeho jméno. Marně. Neměla tam žádné věci. Auto nebylo v garáži. Nikde nic. Jen pode dveřmi ležel dopis pro Vás. S razítkem vráceno odesilateli.
Odešel. Nikdo nevěděl, kam. Nikdo neznal důvod. Jen on. A tak jsem jen den, co den čekala na třetí lavičce zleva, v parku pod fontánou milenců. Jen jsem seděla a zírala před sebe, čekala jsem, že se objeví v tenkém průchodu. Jenom já a můj splněný sen.
Musela jsem Vám napsat. Už jen proto, abyste věděl, že takový, Gerard Way, doopravdy byl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Liqud Wamp Liqud Wamp | Web | 20. srpna 2007 v 19:02 | Reagovat

to je moc heský

2 Mrkev Mrkev | Web | 20. srpna 2007 v 19:33 | Reagovat

OH!!!béééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé!smrk!popotáh!buuuuuuuuhuuu!!bééééééééééééhéééééééééééééhéééééééhéééééééhéééééééééééééééé!

3 Adéla Adéla | Web | 20. srpna 2007 v 19:53 | Reagovat

To je fakt dobrý ale podle mně bÿ mu to focení asi nešlo tak dobře jako zpěv...XD..ale je to krásný!!!!!!!!

4 Dee Dee | 22. srpna 2007 v 17:20 | Reagovat

a ješte když u toho posloucháte písničku ,,to whorn it may concern´´ to je tak smutné............♥

5 Dee Dee | 22. srpna 2007 v 17:21 | Reagovat

ta písnička je od underoath...

6 Petra-autor Petra-autor | 22. srpna 2007 v 19:21 | Reagovat

a nebo march on....od GC a nebo taky smother me...od the usedXD

7 Lucy Lucy | Web | 31. srpna 2007 v 14:33 | Reagovat

Béééé!!! To je krásný!!! (souhlasím se Smother Me XD)

8 Dannie Dannie | 6. září 2007 v 0:59 | Reagovat

nadhera... skoda, ze to skoncilo...

9 teryn-red teryn-red | 2. listopadu 2007 v 21:52 | Reagovat

to e nádherný 8´)

10 Cecily Cecily | E-mail | Web | 12. listopadu 2007 v 14:23 | Reagovat

mon cher coeur :*

11 Pip (Death Incarnate) Pip (Death Incarnate) | Web | 13. listopadu 2007 v 13:20 | Reagovat

¨kdybych věděla, jhak se francouzky řekne...miláčku, tak ti to napíšu:D:-*

12 Wild Wild | 30. března 2008 v 0:09 | Reagovat

Páni.. nemám slov.. Moc hezký..

13 jajpi jajpi | 15. května 2008 v 10:16 | Reagovat

tak a ted mám slzy v očích jako...awww krása...

14 Klaudiqa Klaudiqa | Web | 18. září 2009 v 23:10 | Reagovat

dokonale...mne by sa k tomu hodil song od escape the fate - harder than you know

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama