Poslední vzpomínka II

5. srpna 2007 v 15:37 | Petra |  Poslední vzpomínka
Ráno se probudil v osm hodin. Do práce měl jít stejně až odpoledne, tak se hned vydal do nemocnice. Našel lékaře, který dívku ošetřoval, dal mu tašku a zeptal se, kde leží na její pokoj ho doprovodila sestra. Která hned po příchodu doplnila do tabulky, nad postelí, její jméno. Petra Anderson. Zvláštní křestní jméno, dost zvláštní. Pomyslel se Frank a podíval se ne ni. Po chvíli zjistil, že se mu docela líbí a nevědomky toho, co dělá, ji chytil za ruku- v tom se její víčka zachvěla a Petra se probudila.
"Kde-kde to jsem?"zmateně se rozhlížela
"V nemocnici…Počkej, zavolám doktora…"vyběhl na chodbu a okamžitě zavolal lékaře, který ihned přiběhl, vyhodil ho z pokoje a po čtvrt hodině vyšel ven
"Ztratila paměť."oznámil Frankovi
"Což znamená?"nechápal mladík
"Což znamená, že si nic nepamatuje a do jisté míry je teď závislá na své okolí. Nepodařilo se nám ale dohledat příbuzné, a tak nevíme, co s ní."osvětlil situaci doktor. Frank se zamyslel.
"Víte její adresu?"zeptal se
"Ano, má ji v průkazu."

"Já se o ni postarám."slova mu vyletěla z úst dřív, než si to stačil uvědomit. Lékař se rozzářil.
"Za pár dnů ji pustíme. Teď za ní můžete."poklepal ho po rameni a odešel. Frank šel tedy do pokoje znovu se podíval na postavu, ležící na posteli a lehce se usmál
"Ahoj…"posadil se na židli u postele a pohlédl jí do očí. Zdály se mu překrásné, i když se na něj zmateně upíraly
"Kdo jste?"zeptala se dívka
"Frank…Neboj se, neublížím ti."uklidnil ji, když se začala zděšeně třást
"Připomínáš mi…ty vlasy…"v očích se jí objevily slzy
"No tak…Neboj."chlácholil ji Frank
"Já tě znám?"váhavě se na něj podívala
"Já-já…srazil jsem tě autem…Moc mě to mrzí."sklopil hlavu
"Zachránil jsi mě."hlesla
"Cože?"
"On-on by mě našel…chytil by mě."řekla zastřeným hlasem a z očí se jí valily slzy
"K-do?"
"On…ten, co…na koho…moje poslední vzpomínka." Plakala dál
"Bože…Promiň…já nechtěla…nechtěl jsem tě rozrušit." Chytil ji za nezraněnou ruku Frank "Postarám se o tebe."zašeptal a políbil ji na čelo. Nevěděl, proč to udělal. Nechápal, co ho k tomu vedlo. Jen se díval do těch modrých, uslzených očí, které na něj dál nechápavě zíraly.
"Já se bojím. Bojím se, že mě najde, že mi zase ublíží…"vzlykla
"Ne, nenajde…ochráním tě."
"Ale já tě neznám…"řekla najednou a zvláštním způsobem se na něj podívala. Frank nevěděl, co říct. Volil mezi pravdou a takzvanou 'milosrdnou lží'. Nechtěl v dívce vzbuzovat nedůvěru a strach, ale zároveň o ní nic nevěděl. Zvláštní situace.
"Víš…jednou jsi byla v obchodě, kde pracuju a tam jsme se dali do řeči. Pak jsme byli na kafi, ale ty jsi musela hned domu, tak jsem tě tam doprovodil. Moc jsme si toho o sobě neřekli. Vlastně vůbec nic. Vim jen, jak se jmenuješ a trochu, kde bydlíš."zvolil tedy druhou možnost
"Jen jsi mě doprovodil?"řekla s pozdviženým obočím
"Samozřejmě…"pousmál se
"No já nevim, jaká jsem byla do doby…do té chvíle…"zlomil se jí hlas
"Nemysli na to…Spraví se to. Víš, doktor říkal, že o tebe někdo bude muset pečovat až tě propustí z nemocnice, ale že nenašli žádné tvé příbuzné a já…já se nabídl, pokud ti to nebude vadit, že se o tebe postarám."tázavě na ní pohlédl
"Já-já nevim ,co říct…je to od tebe strašně hezký. Budu jen ráda…Nebude ti to vadit?"
"Nebude…jinak bych ti to nenabízel…"usmál se na ni
"Děkuju…"opětovala mu úsměv
"Udělám to rád…" chtěl ještě něco dodat, ale rozmyslel si to
"Je zvláštní,…že ti věřim. Neznám tě, ty neznáš mě, ale přesto se ti nebojim svěřit do rukou. Nebojim se tebe…"řekla po chvíli ticha Petra. Frank chvíli přemýšlel, než odpověděl
"Stejně zvláštní je, že já se cítím podobně. Mám pocit, že kdybych srazil kohokoliv jiného, neseděl bych tady, dokud se nedozvim, co s ním je. Nešel bych se domu jen vyspat a pak bych nepřijel, abych mu nabídl péči a pomoc…Upřímně, něco mě k tobě táhne…"přiznal. Chvíli si povídal, ale jen o něm. Potom přišla sestra a vyprovodila Franka se slovy, že pacientka si musí odpočinout
"Sestro? Mohla byste tady mému příteli dát klíče od mého bytu? Prý jste je našli v mojí tašce."řekla Petra. Frank, mezi dveřmi, užasle zíral. Sestra taky na chvíli strnula, ale pak přikývla
"Tak se měj…Přijdu zítra…Dřív nemůžu."rozloučil se Frank a šel se sestrou na recepci, kde mu dala klíče a 'pro jistotu' i adresu Petřina bytu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Denča Denča | Web | 5. srpna 2007 v 21:14 | Reagovat

úžasný!!!!pokráčko a to rychle

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama