Poslední vzpomínka VI

9. srpna 2007 v 15:47 | Petra |  Poslední vzpomínka
"Bolí-to-doktora!"řekla těžce a svírala si břicho. Jane vyběhla na chodbu a volala lékaře. Frank mezitím uklidňoval Petru
"Neboj se. Jsem u tebe."
"Zůstaň se mnou…"
"Zůstanu."políbil ji. Ne na tvář, na čelo, ale na ústa. Roztřesená, suchá ústa, kterých se chtěl tak dlouho dotknout. A po té chvíli to chtěl znovu. Chtěli ji líbat. Ještě ji pohladil po tváři, kterou měla v jednom ohni.
"Z cesty!"odstrčil ho doktor. Frank šel kousek dál a sledoval každý lékařův krok. Jak jí měřil teplotu, jak kontroloval tep a jak říká sestře, ať připraví sál. "Obávám se, že jsme něco přehlédli. Budeme ji muset operovat. Vy běžte domů, tady nejste nic platný!"volal na něj doktor, když běžel chodbou k sálu

"Já tu zůstanu!"zařval na něj Frank a trucovitě se posadil na židli před pokojem
"Franku, pojď, to nemá cenu. Bůh ví, jak dlouho to bude trvat…"snažila se ho dostat pryč Jane
"Ne"zavrtěl hlavou
"Nebuď jako dítě!"
"A ty nebuď jako moje matka!"okřikl ji "Jestli chceš, běž, já tu počkám."
"To nemáš nic na práci?"
"Ne."zalhal
"Doře…řekni, že je mi líto, ale musela jsem. Zítra se stavím. Čau."rozloučila se. Frankie zavolal do práce, že nepřijde a čekal. Čekal hodinu, dvě, tři a až v půli čtvrté přijeli lékaři s postelí, kde Petra ležela.
"Vy jste čekal?"zeptal se doktor
"Ano. Co se sní stalo? Bude v pořádku?"vychrlil Frank
"Vnitřní krvácení. Chvíli trvalo, než jsme to našli, ale bude v pořádku. Jen bude muset zůstat v nemocnici déle."vysvětlil muž v bílém. Frankovi se ulevilo
"Kdy se probudí?"
"Nevíme. Opravdu byste měl jít domů."prohlásil starostlivě lékař.
"Ne! Zůstanu u ní."řekl tvrdošíjně Frank
"Jak myslíte…"zvedl ruce doktor a odkráčel. Frank šel k posteli, znovu Petru chytil za ruku a políbil, tentokrát však na čelo. Posadil se na židli a chvíli pozoroval přístroje, co se objevily v pokoji a měřily tlukot jejího srdce, dech a další různé věci. Bylo mu jasné, že teď se může stát cokoliv Bál se, aby se nezkomplikovalo hojení rány, aby nezemřela. Bál se o ni. Po chvíli přemýšlení ale promluvil. Možná ho k tomu vedla únava a nebo strach, že když ne ní teď nepromluví, už se nikdy neprobudí, už neuslyší její hlas, neuvidí její modré oči a usměv.
"Vím, že mě neslyšíš, ale možná je to tak lepší. Doteď jsem přemýšlel o tom, co by se stalo, kdybych jel z práce o deset minut později. Možná by jel někdo jiný a srazil tě. Možná by ujel, nebo by tě vzal sem a teď tu u tebe seděl on. Nebo taky ne. Třeba by tě ani nikdo nepřejel a ty bys dál musela utíkat před tim chlapem,a kdo ví, co by se stalo pak, kde bys vyla, co bys dělala, jestli bys vůbec žila. V každém případě bych tě nepoznal. Nebál bych se o tebe a nepřemýšlel nad tím, co mě k tobě táhne. Soucit? Lítost? Nebo snad…láska? Nesnažil bych se ti za každou cenu pomoct, jen proto, že mi tak velí cit."podíval se jí d nehybné tváře. Zdálo se mu jakoby se jí mírně zachvěla víčka a cukly koutky, ale tu představu hned zahnal. "Asi tě miluju." Vydechl a dál ji pozoroval.
Seděl takhle asi do šesti večer, než si uvědomil, jaký má hlad. Zašel si do nedalekého bistra na čínu a kafe. Bylo mu z toho trochu nevolno, ale uklidnila ho myšlenka. Že jde do nemocnice. Vrátil se zpátky do pokoje, kde zjistil, že mezitím, co byl pryč, někdo vyměnil nepohodlnou dřevěnou židli, za poněkud pohodlnější, polstrovanou. Měla opěrky, takže to bylo spíš křeslo. V duchu poděkoval Bohu za personál nemocnice a posadil se na nový kus nábytku v pokoji.
Hodiny plynuly a Frank se několikrát přistihl, jak si představoval sebe a Petru v různých situacích. Při venčení jejího psa, o Vánocích, co se kvapem blížily a byly za necelý měsíc, a v různých všedních událostech. Oddával se představám, až někdy v osm večer usnul. Spal lehkým spánkem, tak se probudil pokaždé, když přišla sestra, aby zkontrolovala přístroje.
"Franku?"ozvalo se potichu do noci. Frank se probudil a přemýšlel
'V narkóze se lidem sny nezdají…nespí…'pořádně se posadil
"Jsem tady…"zašeptal a automaticky jí chytil za ruku
"Co se stalo?"
"Doktoři něco přehlédli…ale už je to pořádku."ujistil ji
"Máš mě rád?"zeptala se s energií
"C-co?"vykoktal Frank, kterého zaskočila momentální stupidnost otázky
"Tak?"
"Ano."řekl pevně. Usmála se
"Chce se mi spát."řekla potichu
"Klidně spi. Jsem u tebe."pohladil ji a ona usnula. Frank ji ještě chvíli hladil po vlasech a pak taky, konečně klidným spánkem, usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama