Poslední vzpomínka XI

14. srpna 2007 v 15:00 | Petra
Na Cecilyino doporučení se pokoušim psát trochu jinak...doufám, že se to povede XD
Zhroutil se na postel. Co se to děje? Proč se naštval? Není to přeci Gerardova vina, nebo je? Proč se vlastně takhle rozčiluje? Měl by se zvednout a pokračovat v práci, ale on nechtěl. Proč to vlastně dělá? Co ho k tomu, sakra, vede? Začínal pochybovat o svých citech.
'Sotva tu holku znáš!'říkal mu hlas někde vzadu v mozku
'Mám jí rád!'řeklo jeho svědomí
'Vždyť to ani sám pořádně nevíš.'
'Vím!'
'A jak se ti to podařilo zjistit?'Frank se zapřemýšlel. Jak vlastně ví, že Petru miluje? Možná hodiny usilovného přemýšlení, nebo si to jen nalhává?
'Nevíš!!'zechechtal se hlas
'Vím!'
'Tak odpověz!'

"Prostě jí miluju a tečka!"zařval na strop Frank a uhodil pěstí do matrace. Co se to děje? Proč pochybuje? Byl si tak jistý, věděl, že je to láska. Pevně zavřel oči a chvíli relaxoval. Zkoušel si vyčistit hlavu, ale na povrch paměti mu pořád vyplouval obraz Petřina obličeje. Vzpomněl si na dnešní polibek. Ona ho políbila, ne on ji. Věří mu. Veří, že ji nezklame. On ji nechce zklamat, přeci ji miluje. Opravu ji miluje. Doufá, že ji opravdu miluje. Ještě chvíli ležel a pak s rozhodl, že dokončí práce v pokoji.
Budík. Ten otravný zvuk zalézal Frankovi do hlavy. Něco neurčitě zabrblal a hodil po něm polštář. Chtěl spát. Chtěl se jen tak válet, jako předtím, když neměl žádné povinnosti. Povinnosti? Brak Petru jako svou povinnost? Ne, miluje jí, láska přeci není úkol. Proto teď může zvednout telefon, zavolat Jane a říct, že dneska nepřijde do nemocnice.
"Proč?"zeptala se do telefonu Jane
"Potřebuju ještě něco zařídit."zalhal
"Ne, nepotřebuješ."
"Cože?"zarazil se
"Já vím, že nic zařizovat nemusíš."
"A proč si to myslíš?"
"Já si to nemyslím, já to vim!"zopakovala mu Jane
"A jak to teda víš?"už mu s ní začínala docházet trpělivost
"No vim."
"No nic. Stejně nepřijdu."oznámil jí znovu
"Proč?"zeptala se opět
"A co je ti do toho?"vyjel. Nechápal, proč ho tak vyslíchá. Nemusí se jí zodpovídat, může si dělat co chce
"Víš co jsi slíbil?"
"Vim, co jsem slíbil, ale to neznamená, že nemůžu bejt jeden den sám, v klidu a nerušenej!"zařval do telefonu a zavěsil. Už ho to všechno začíná štvát. Musí vypadnout. Vzal klíče od auta a vyrazil. Nevěděl, kam jede a bylo mu to jedno. Potřeboval se odpoutat od všeho, co se v posledních dnech stalo. Uvědomil si, že od té nehody si pořádně neodpočinul. Nepřemýšlel tak, jak to dělával obvykle, když už všeho měl dost.
Po chvíli cesty konečně začal vnímat okolí. Zjistil, že ta chvíle nebyla chvíle, ale půlhodina, a že vyjel z města a domy vystřídala lesy a loukami posetá krajina. Silnice se také změnila v prašnou polní cestu a vinula se daleko složitějším terénem. Pár minut se nechal vést, ale nakonec zastavil. Zdálo se mu, že v dálce vidí odraz zrcadla. Vystoupil a šel k místu, kde to viděl. Prošel lesem, bylo tam krásně, slunce prosvítalo mezi větvemi stromů a z výšky se ozýval ptačí zpěv. Proč tu nebyl někdy dřív?
Došel až ke kraji lesa, který ihned vystřídal povrch, blátivý a nasáklý vodou. Před ním se rozprostíralo jezero. Rozhlédl se po břehu a našel menší molo, co se táhlo ke středu vodní hladiny. Pomalu došel a k jeho konci a posadil se. Chvíli hleděl na svůj odraz ve vodě, a ten se po chvíli změnil. Už nebyl v lese, ale v autě. V uších mu zněla oblíbená písnička a za okny se rychle míhaly stromy. Stromy zmizely a před ním byla opět silnice. Na silnici někdo stál. Opět cítil tu paniku a strach. Rychle odpoutal pohled od hladiny a zatřást hlavou. Už ne. Nechtěl na to myslet, nechtěl vzpomínat, chtěl být sám. Ponořil ruku do vody. Chlad mu obepnul dlaň a bezcitně mu ji sevřel. Svíral ji tak, jako Franka svírala jeho nerozhodnost. Vytáhl ruku a otřel si ji do kalhot. Stačilo by se jen zklouznout. Spadnout do vody, a přestat dýchat. Nikdo by ho nenašel, nikdo. Postavil se a došel až k okraji dřevěné lávky, zavřel oči a rozpřáhl ruce. Konečně by byl svobodný, nic by ho netížilo, žádné pochybnosti, žádný vztek na všechny okolo.
"To bych nedělala."ozvalo se za ním. Frank se lekl, až málem spadl do vody. Prudce se otočil. Na druhém konci mola stála černovalasá dívka. I když foukal vítr, její vlasy v něm nevlály. Zvláštní...Pomyslel si
"A proč?"vykřikl a demonstrativně se zase otočil
"Nemá to cenu. Veř mi, vím to."oznámila mu klidně neznámá
"Jak víš, že tohle pro mě není nejlepší rešení?"
"Smrt nic nevyřeší. Zvlášť ne problémy s láskou."řekla smutně
"Jak víš, že mám problémy...s láskou?"Frank se zarazil. Láska. Najednou si uvědomil, že tu vlastně stojí jen kvůli lásce. Miluje ji.
"Taky jsem je měla, taky jsem tam stála a taky jsem chtěla skočit. Nemá smysl zemřít. Akorát přivodíš trápení těm, co tě milovali."řekla potichu dívka. Frank svěsil ruce a odělal krok dozadu. "Tak je to správně."pochválila ho dívka
"Kdo jsi?"zeptal se poněkud drze Frank
"Jsem Amy. A žiju tu už pět let."řekla mu pohotově
"Máš tu dům?"zeptal se Frank, ale neotočil se na ni
"Ne, žiju tady, v lese. Je to můj osud."upřesnila
"Osud? Žít v lese? A jak dlouho tu ještě budeš?"stále k ní stál zády
"To záleží na tobě."
"Cože?"nechápal Frank a prudce se otočil. Nebyla tam. Rozhlížel se kolem, ale neviděl nic, co by nasvědčovalo tomu, že tam s ním někdo byl. "Jsi tu?"zavolal. Nic se neozývalo "Haló..."zkusil znovu, ale jen zafoukal prudký vítr. Nebyl ledový, jak očekával, ale teplý, nehodící se k počasí. Frank se pro sebe usmál "Díky."řekl a odešel k autu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cecily Cecily | E-mail | Web | 14. srpna 2007 v 17:17 | Reagovat

Tahle kapitola se mi moc líbí. Je v tom taková pohádková tajemnost, a ty Frankovy pocity jsou úžasně popsané. Neznám nikoho, kdo by psal takovým stylem jako ty.

"Ponořil ruku do vody. Chlad mu obepnul dlaň a bezcitně mu ji sevřel. Svíral ji tak, jako Franka svírala jeho nerozhodnost." Tahle věta, a vůbec celý ten odstavec, se mi hrozně líbí, to je fakt moc hezky popsaný. Emocionální.

Ale nechci, abys kvůli mně začala psát nějak uměle, nebo kopírovat, nebo prostě psát jak nechceš. Píšeš úžasně, když píšeš svým stylem, a tvuj styl se mi moc líbí.

2 Petra-autor Petra-autor | 14. srpna 2007 v 17:20 | Reagovat

ale mně se to líbí takle....a jsem ráda že se ti to líbí...rpostě to před tim bylo takový jednotvarý...prostě....dííík:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama