Musel jsem vyvinout nadlidské úsilí, abych se na něj nevrhnul a neumačkal ho objetí. Pomalu jsem k němu přešel a posadil se k jeho posteli. Mlčeli jsme. Frank se jen díval do stropu a usmíval se.
"Jak ti je?"zeptal jsem se a snažil se, aby to nevyznělo moc ochranitelsky.
"Zvláštně."odpověděl, ale pořád se na mě nedíval. Chtěl bych, aby s emi podíval do očí, těma jeho, krásnýma.
"Jak ti je?"zeptal jsem se a snažil se, aby to nevyznělo moc ochranitelsky.
"Zvláštně."odpověděl, ale pořád se na mě nedíval. Chtěl bych, aby s emi podíval do očí, těma jeho, krásnýma.
"Co se vlastně stalo?"zeptal jsem se potichu.
"To, co se říká."odpověděl stručně.
"Říká se...Říká se, že...že..."
"Jsem si domů přinesl fet, otec mě zbil a pak mě přejelo auto..."doplnil mnou váhavost.
"Ano..."sklonil jsem hlavu.
"To jsou jen kecy. Přeci bys tomu nevěřil!"zasmál se nahlas...Tak teď jsem měl dilema. Co z toho byl kec a co ne?
"Já teď nevím, čemu mám věřit."zahuhlal jsem.
"Pravda je...Pravda je, že mě otec zmlátil. Ale fet jsem si nepříth a ten náklaďák zastavil, když mě viděl válet se na silnici."řekl. Vyznělo to...poněkud hrdě. On na to byl HRDÝ?
"To je mi líto."řekl jsem nahlas. Třásl se mi hlas.
"Nelži!"vyjel náhle. Co ho to popadlo?
"Já nelžu!"bránil jsem se.
"Přišel jsi se mi posmívat? Urážet mě? Tak si posluš!"skoro řval.
"Přišel jsem za tebou! Nemám potřebu se ulejt ze školy jen pro to, že když sem přijdu, pošleš mě do háje! Chtěl jsem vědět, jak ti je, ale když o to nestojíš, tak se měj!"řval jsem zase já na něj a rozešel se ke dveřím. Zahlédl jsem jen jeho nechápavý výraz.
"Počkej!"zavolal. Zastavil jsem, ale neotočil se. Čekal jsem, co z něj vypadne:"Je to pravda?"zeptal se potichu.
"A proč by neměla?"
"Promiň mi to."zahuhlal po chvilce. Konečně jsem se otočil a přisedl si zpátky k němu.
"To, co se říká."odpověděl stručně.
"Říká se...Říká se, že...že..."
"Jsem si domů přinesl fet, otec mě zbil a pak mě přejelo auto..."doplnil mnou váhavost.
"Ano..."sklonil jsem hlavu.
"To jsou jen kecy. Přeci bys tomu nevěřil!"zasmál se nahlas...Tak teď jsem měl dilema. Co z toho byl kec a co ne?
"Já teď nevím, čemu mám věřit."zahuhlal jsem.
"Pravda je...Pravda je, že mě otec zmlátil. Ale fet jsem si nepříth a ten náklaďák zastavil, když mě viděl válet se na silnici."řekl. Vyznělo to...poněkud hrdě. On na to byl HRDÝ?
"To je mi líto."řekl jsem nahlas. Třásl se mi hlas.
"Nelži!"vyjel náhle. Co ho to popadlo?
"Já nelžu!"bránil jsem se.
"Přišel jsi se mi posmívat? Urážet mě? Tak si posluš!"skoro řval.
"Přišel jsem za tebou! Nemám potřebu se ulejt ze školy jen pro to, že když sem přijdu, pošleš mě do háje! Chtěl jsem vědět, jak ti je, ale když o to nestojíš, tak se měj!"řval jsem zase já na něj a rozešel se ke dveřím. Zahlédl jsem jen jeho nechápavý výraz.
"Počkej!"zavolal. Zastavil jsem, ale neotočil se. Čekal jsem, co z něj vypadne:"Je to pravda?"zeptal se potichu.
"A proč by neměla?"
"Promiň mi to."zahuhlal po chvilce. Konečně jsem se otočil a přisedl si zpátky k němu.
Vyprávěl mi o sobě. O jeho otci. Jak pije a mlátí jeho a jeho matku. Visel jsem na jeho rtech. Hltal jsem každé slovo, vyřčené jeho ústy. V jeho přítomnosti mi bylo krásně. Povídali jsme si dlouho, než přišla sestra a vyhodila mě.
"Tak se měj, Frankie."loučil jsem se. Při vyslovení jeho jména se na mě široce a zářivě usmál. Miluju jeho úsměv. Chci aby se smál pořád...Se mnou.
"Ahoj, Gee."Gee...z jeho úst to zní tak...sladce. Bože, jsem jak malá puberťačka.
Odcházel jsem a ještě stačil zaslechnout, že ho zítra pouští. Budu na něj čekat. Klidně celý den.
"Tak se měj, Frankie."loučil jsem se. Při vyslovení jeho jména se na mě široce a zářivě usmál. Miluju jeho úsměv. Chci aby se smál pořád...Se mnou.
"Ahoj, Gee."Gee...z jeho úst to zní tak...sladce. Bože, jsem jak malá puberťačka.
Odcházel jsem a ještě stačil zaslechnout, že ho zítra pouští. Budu na něj čekat. Klidně celý den.
"Mami, mně je nějak divně."říkal jsem mámě zrovna, když Mikey nakukoval do mého pokoje a dělal škleby typu:"No jasně...hehé, v tom je nějaká hokla...teda kluk."a tiše se mi smál. Máti mi sáhla na čelo a zakývala.
"Máš zřejmě zvýšenou teplotu. Zůstaneš doma, ale zítra do školy! Já musím letět."dala mi ještě letmou pusu na čelo a odběhla.
"Teda, jak ty dokážeš nasimulovat i teplotu...to jsem nikdy nechápal."vrtěl hlavou Mikey.
"Rozhodl jsem se, že dnes přišla ta pravá chvíle a já ti prozradím tajemství svého dlouholetého úspěchu."nadzdvihl jsem obočí. Brácha jako malé děcko přiběhl k mé posteli a posadil se na ni.
"Tak, co to je?"nadskakoval a zvědavě třeštil oči.
"TADÁ!!"vytáhl jsem zpod peřiny svou nemoc.
"OHŘÍVACÍ LAHEV??Že mě to nenapadlo...!"vyvalil oči Mikey.
"No jistě. V jednoduchosti je krása."zubil jsem se na něj. Mikey naoko naštvaně vstal.
"Mám na tebe počkat, nebo si ještě poležíš?"zeptal se.
"Vydrž, jen se oblíknu."vyskočil jsem z postele a spěchal na sebe něco hodit. Musel jsem se snažit, aby to nebylo nic z toho, co jsem měl včera. To by bylo fakt trapné...Rachle jsem se upravil a byl připraven vyrazit. Mikey už na mě čekal u dveří, s veselým úsměvem na tváři.
"Co je?"zeptal jsem se. Už dlouho neby takhle, po ránu, zpokojený.
"Jak se jmenuje?"zeptal se místo odpovědi. Chvilku jsem přemýšlel, co tím myslel.
"Frank."usmál jsem se pro sebe.
"Hm...Jsem rád, že někoho máš."zahuhlal.
"Ale běž, nic s nim nemám."řekl jsem s jistou dávkou zklamání v hlase.
"Jestli je to ten Frank, na kterého myslim já, tak, co není, může být."uculil se na mě.
"Taky doufám."usmál jsem se na oplátku.
"Kim už to ví?"chtěl vědět. Kim?
"Jak víš o Kim?"myslím, že jsem se mu o ní nezmínil.
"Já vím o všem..."řekl rádoby tejmným hlasem. Nahlas jsem se mu zasmál.
"Tak si užij školu."poplácal jsem ho po rameni a s vítězným úšklebkem jsem zamířil k nemocnici.
"Máš zřejmě zvýšenou teplotu. Zůstaneš doma, ale zítra do školy! Já musím letět."dala mi ještě letmou pusu na čelo a odběhla.
"Teda, jak ty dokážeš nasimulovat i teplotu...to jsem nikdy nechápal."vrtěl hlavou Mikey.
"Rozhodl jsem se, že dnes přišla ta pravá chvíle a já ti prozradím tajemství svého dlouholetého úspěchu."nadzdvihl jsem obočí. Brácha jako malé děcko přiběhl k mé posteli a posadil se na ni.
"Tak, co to je?"nadskakoval a zvědavě třeštil oči.
"TADÁ!!"vytáhl jsem zpod peřiny svou nemoc.
"OHŘÍVACÍ LAHEV??Že mě to nenapadlo...!"vyvalil oči Mikey.
"No jistě. V jednoduchosti je krása."zubil jsem se na něj. Mikey naoko naštvaně vstal.
"Mám na tebe počkat, nebo si ještě poležíš?"zeptal se.
"Vydrž, jen se oblíknu."vyskočil jsem z postele a spěchal na sebe něco hodit. Musel jsem se snažit, aby to nebylo nic z toho, co jsem měl včera. To by bylo fakt trapné...Rachle jsem se upravil a byl připraven vyrazit. Mikey už na mě čekal u dveří, s veselým úsměvem na tváři.
"Co je?"zeptal jsem se. Už dlouho neby takhle, po ránu, zpokojený.
"Jak se jmenuje?"zeptal se místo odpovědi. Chvilku jsem přemýšlel, co tím myslel.
"Frank."usmál jsem se pro sebe.
"Hm...Jsem rád, že někoho máš."zahuhlal.
"Ale běž, nic s nim nemám."řekl jsem s jistou dávkou zklamání v hlase.
"Jestli je to ten Frank, na kterého myslim já, tak, co není, může být."uculil se na mě.
"Taky doufám."usmál jsem se na oplátku.
"Kim už to ví?"chtěl vědět. Kim?
"Jak víš o Kim?"myslím, že jsem se mu o ní nezmínil.
"Já vím o všem..."řekl rádoby tejmným hlasem. Nahlas jsem se mu zasmál.
"Tak si užij školu."poplácal jsem ho po rameni a s vítězným úšklebkem jsem zamířil k nemocnici.
Doběhl jsem až do jeho pokoje. Zrovna si oblékal tričko a mně se tak povedlo prohlédnout si jeho tetování. Jen tetování? Chtěl jsem ho vidět celého. Dotknout se ho. Líbat ho. Být s ním. Rychle na sebe hodil tričko a usmál se.
"Ahoj."pozdravil mě a pomohl mi tím ze snu.
"Ahoj."oplatil jsem mu úsměv. Pomalu jsme odcházeli. Sestra mu dala ještě poučení, že se nesmí moc namáhat, ale, že zítra může do školy. Nebyl z toho nějak nadšený, ale když jsem řekl, že tam budu s ním, vypadal radostněji. Znovu se usmál. Měl by takhle asi zůstat. Já mu ten jeho úsměv přišiju...Jo to bude prima.
"Proč jsi tady?"Proč?Protže tě miluju Franku!
"Já...chtěl jsem vědět, jak ti je."tohle nebyla lež...Jen to nebyla celá pravda...
"A proč jsi to chtěl vědět?"A proč máš tak blbý dotazy?
"Já...Já...Já nevim..."Tohle už lež byla. Samozřejmě, že to vim! Zbláznil bych se, kdybych nevěděl, co se s ním stalo.
"Víš já...Děkuju."sklonil hlavu.
"Za co?"popravdě...nechápal jsem.
"Že jsi přišel. Nikdo by to pro mě neudělal. Ve škole si ani nevšimli, že jsem pryč..."říkal tiše. Nechci, aby byl smutný. Nesmí myslet na školu.
"Co kdybychom zašli někam...Do cukrárny?"plácnul jsem první hovadinu, co mě napadla. K mému překvapení nadšeně vzhlédl.
"Ty bys...Ty bys se mnou šel...Jako veřejně?"zeptal se zbatečně. Šel bych s ním až do Antarktidy, kdyby si to přál.
"A proč ne?"odpověděl jsem mu otázkou. Zářivě se usmál a udělal krok blíž ke mně. Nejspíš mě chtěl obejmout, ale nakonec si to rozmyslel.
"Díky...Gee."poděkoval. Šli jsme do cukrárny na náměstí. Všichni byli ve škole, takže jsme neriskovali, že nás někdo uvidí. Ale i kdyby, tak mi je to jedno. Havně, že jsem s Frankem.
"Tak co si dáš?"ukázal jsem na pult. Frankie se chvíli rozmýšlel.
"Zmrzlinu!"uculil se a já koupil velký zmrzlinový pohár. Ten chlápek, co to prodával byl teplej. Ale tak teplej, že to bylo poznat na sto honů. Slaďoučce se na nás usmíval a když mi podával pohár, mrkl na mě a teploušským akcentem řekl:"Ideální pro zamilované páry." Frank zíral s otevřenou pusou a já stěží potlačil smích. Vzal jsem pohár a spolu s Frankem jsem odběhl k nejvzdálenějšímu stolu. Tam jsme se v klidu mohli vysmát, ale pak mi dolšo, že bych klidně mohl vypadat stejně. Tak představa mě tak vykolejila, že si toho všiml i Frank.
"Copak?"zeptal se a nabíral si zmrzku na lžičku.
"Zamyslel jsem se."mávl jsem rukou na znamení, že to není důležité.
"Aha. No, ještěže se nechovám takhle. To by ze mně měli všichni výtlemy."zasmál se a spolkl další porci zmrzliny.
"Mohli by se smát nám oběma."uchechtl jsem se taky, ale Frank se zarazil. Jen na mě koukal a pak opatrně a pomalu přesunul lžičku k mým ústům. Stejně pomalu jsem snědl zrzlinu a přitom jsem se mu pořád díval do očí. Opatrně lžičku zase stáhl a letmo se usmál. Já jsem naopak ruku natáhl a pohladil ho po tváři. Začervenal se a sklopil pohled. Byl tak...rozkošný. To je to pravé slovo. Rozkošný a krásný. Mlčky mě krmil zmrzlinou tak dlouho, dokud nedošla. Bylo mi tak, jako nikdy. bylo mi krásně. Byl jsem šťastný. Byl jsem s ním.
"Ahoj."pozdravil mě a pomohl mi tím ze snu.
"Ahoj."oplatil jsem mu úsměv. Pomalu jsme odcházeli. Sestra mu dala ještě poučení, že se nesmí moc namáhat, ale, že zítra může do školy. Nebyl z toho nějak nadšený, ale když jsem řekl, že tam budu s ním, vypadal radostněji. Znovu se usmál. Měl by takhle asi zůstat. Já mu ten jeho úsměv přišiju...Jo to bude prima.
"Proč jsi tady?"Proč?Protže tě miluju Franku!
"Já...chtěl jsem vědět, jak ti je."tohle nebyla lež...Jen to nebyla celá pravda...
"A proč jsi to chtěl vědět?"A proč máš tak blbý dotazy?
"Já...Já...Já nevim..."Tohle už lež byla. Samozřejmě, že to vim! Zbláznil bych se, kdybych nevěděl, co se s ním stalo.
"Víš já...Děkuju."sklonil hlavu.
"Za co?"popravdě...nechápal jsem.
"Že jsi přišel. Nikdo by to pro mě neudělal. Ve škole si ani nevšimli, že jsem pryč..."říkal tiše. Nechci, aby byl smutný. Nesmí myslet na školu.
"Co kdybychom zašli někam...Do cukrárny?"plácnul jsem první hovadinu, co mě napadla. K mému překvapení nadšeně vzhlédl.
"Ty bys...Ty bys se mnou šel...Jako veřejně?"zeptal se zbatečně. Šel bych s ním až do Antarktidy, kdyby si to přál.
"A proč ne?"odpověděl jsem mu otázkou. Zářivě se usmál a udělal krok blíž ke mně. Nejspíš mě chtěl obejmout, ale nakonec si to rozmyslel.
"Díky...Gee."poděkoval. Šli jsme do cukrárny na náměstí. Všichni byli ve škole, takže jsme neriskovali, že nás někdo uvidí. Ale i kdyby, tak mi je to jedno. Havně, že jsem s Frankem.
"Tak co si dáš?"ukázal jsem na pult. Frankie se chvíli rozmýšlel.
"Zmrzlinu!"uculil se a já koupil velký zmrzlinový pohár. Ten chlápek, co to prodával byl teplej. Ale tak teplej, že to bylo poznat na sto honů. Slaďoučce se na nás usmíval a když mi podával pohár, mrkl na mě a teploušským akcentem řekl:"Ideální pro zamilované páry." Frank zíral s otevřenou pusou a já stěží potlačil smích. Vzal jsem pohár a spolu s Frankem jsem odběhl k nejvzdálenějšímu stolu. Tam jsme se v klidu mohli vysmát, ale pak mi dolšo, že bych klidně mohl vypadat stejně. Tak představa mě tak vykolejila, že si toho všiml i Frank.
"Copak?"zeptal se a nabíral si zmrzku na lžičku.
"Zamyslel jsem se."mávl jsem rukou na znamení, že to není důležité.
"Aha. No, ještěže se nechovám takhle. To by ze mně měli všichni výtlemy."zasmál se a spolkl další porci zmrzliny.
"Mohli by se smát nám oběma."uchechtl jsem se taky, ale Frank se zarazil. Jen na mě koukal a pak opatrně a pomalu přesunul lžičku k mým ústům. Stejně pomalu jsem snědl zrzlinu a přitom jsem se mu pořád díval do očí. Opatrně lžičku zase stáhl a letmo se usmál. Já jsem naopak ruku natáhl a pohladil ho po tváři. Začervenal se a sklopil pohled. Byl tak...rozkošný. To je to pravé slovo. Rozkošný a krásný. Mlčky mě krmil zmrzlinou tak dlouho, dokud nedošla. Bylo mi tak, jako nikdy. bylo mi krásně. Byl jsem šťastný. Byl jsem s ním.








rychle piš!