Tak je tu přeposlední díl...No a teď se na vás obracim s prosbou. Já totiž nevim, jak to ukončit. Mám námět na Happyend, otevřenej konec, špatnej konec i na tragédii. A nevim, jak se rozhodnout. Přemejšlela jsem o tom, že bych to nechala otevřený a pak neěkdy, možná, podle času, dodělala volné pokračování. Ale zase se nechci ničím vázat na tuhle povídku. No nevim, hlásněte v anketě. Upozorňuju vás, že pokráčko nenapíšu dřív, nž tam bude celkově aspoň 15 hlasů. Takže dík za to, že to čtete a HLASUJETE XD
Vylezli jsme z cukrárny...Byl krásný den. Listí šumělo, ptáci řvali...Ideální. Vždycky mi to vadilo, ale teď? S Frankem po mém boku? Nádhera. Cítil jsem se spokojený. Bezděky jsem se usmál.
"Díky, Gee."otočil se ke mně Frank.
"Udělal jsem to rád."usmál jsem se na něj. V očích mu zaplály radostné plamínky.
"Je mi s tebou dobře."řekl po chvíli pomalé chůze. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Vlna odvahy mě smetla a odnesla kamsi, za hranice mého chápání. Prostě jsem ho k sobě přitáhl a políbil. Bylo mi úplně jedno, že stojíme na chodníku, kde nás může kdokoliv vidět. Bylo mi jedno, že nás někdo viděl. Že se lidé otáčeli a řvali něco o buznách. Protože jsem byl šťastný. Protože jsem Franka držel ve svém náručí a mé rty si pohrávaly s těmi jeho. Protože se neodtrhnul. Já líbal jeho a on mě. Stalo se to, co jsme oba chtěli. Pomalu jsme se pustili a hleděli si do očí. Vypadal zmateně. Zmateně, ale šťastně. Usmál se, chytil mě za ruku a mlčky jsme se vydali domů.
"Díky, Gee."otočil se ke mně Frank.
"Udělal jsem to rád."usmál jsem se na něj. V očích mu zaplály radostné plamínky.
"Je mi s tebou dobře."řekl po chvíli pomalé chůze. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Vlna odvahy mě smetla a odnesla kamsi, za hranice mého chápání. Prostě jsem ho k sobě přitáhl a políbil. Bylo mi úplně jedno, že stojíme na chodníku, kde nás může kdokoliv vidět. Bylo mi jedno, že nás někdo viděl. Že se lidé otáčeli a řvali něco o buznách. Protože jsem byl šťastný. Protože jsem Franka držel ve svém náručí a mé rty si pohrávaly s těmi jeho. Protože se neodtrhnul. Já líbal jeho a on mě. Stalo se to, co jsme oba chtěli. Pomalu jsme se pustili a hleděli si do očí. Vypadal zmateně. Zmateně, ale šťastně. Usmál se, chytil mě za ruku a mlčky jsme se vydali domů.
"Franku, ale já už to nechci dál tajit!" Skoro jsem na něj křičel. Jsme spolu měsíc. Nejkrásnější měsíc v mém životě. Měsíc strávený s Frankem a naší láskou. A on náš vztah chce pořád tutlat. Ve škole děláme, že se skoro neznáme. Každý pokus o to, abychom byli o samotě je marný. Užírá mě myšlenka, že jemu se za zády posmívají a nadávají mu, zatímco já se chovám jako normální heterouš. Chci, aby náš vztah nebyl tajemstvím. Chci, abychom spolu chodili do školy a spolu z ní odcházeli.
"Já ale nechci, aby se ti smáli!" křičel pro změnu on na mě.
"A já nechci vidět, jak tě šikanujou a nemoct nic udělat!" V jeho očích se objevil smutek.
"Ale já-"zarazil se. Asi nevěděl, co říct. Objal jsem ho.
"Miluju tě."zašeptal jsem a políbil ho do vlasů.
"Já tebe taky."přitiskl se ke mně víc. Jen jsme tak stáli. Před jeho domem. Z jehož okna nás sledoval Frankův otec a měřil si nás nenávistnými pohledy.
"Určitě nechceš jít ke mně? Rodičům to nevadí." Ano. Oznámil jsem rodičům, že jsem na kluky. Máma brečela. Hodně. Ale pak řekla, že už s tím nic neudělá. Možná se s tím i smířila. Každopádně, chtěla Franka poznat. Líbil se jí. A táta? Táta křičel. Na mě, na bráchu, na mámu. Pak odešel ven a dvě hodiny tam byl. Nakonec se vrátil. Týden na mě nepromluvil ani slovo, házel na mě hnusné a znechucené pohledy, které pak vystřídalo pouhé ignorování mé přítomnosti. A pak...Jednoho dne přišel, jakoby nic. Dokonce Frankovi potřásl rukou, když jsem se jím doma chlubil. Byl jsem rád, že to vzali takhle. Ale o Franka jsem se bál.
"Ne...To je dobrý."usmál se na mě a vešel do dveří. Chvíli jsem jen stál a zíral na ně. Nic. Nevyšel.
"Já ale nechci, aby se ti smáli!" křičel pro změnu on na mě.
"A já nechci vidět, jak tě šikanujou a nemoct nic udělat!" V jeho očích se objevil smutek.
"Ale já-"zarazil se. Asi nevěděl, co říct. Objal jsem ho.
"Miluju tě."zašeptal jsem a políbil ho do vlasů.
"Já tebe taky."přitiskl se ke mně víc. Jen jsme tak stáli. Před jeho domem. Z jehož okna nás sledoval Frankův otec a měřil si nás nenávistnými pohledy.
"Určitě nechceš jít ke mně? Rodičům to nevadí." Ano. Oznámil jsem rodičům, že jsem na kluky. Máma brečela. Hodně. Ale pak řekla, že už s tím nic neudělá. Možná se s tím i smířila. Každopádně, chtěla Franka poznat. Líbil se jí. A táta? Táta křičel. Na mě, na bráchu, na mámu. Pak odešel ven a dvě hodiny tam byl. Nakonec se vrátil. Týden na mě nepromluvil ani slovo, házel na mě hnusné a znechucené pohledy, které pak vystřídalo pouhé ignorování mé přítomnosti. A pak...Jednoho dne přišel, jakoby nic. Dokonce Frankovi potřásl rukou, když jsem se jím doma chlubil. Byl jsem rád, že to vzali takhle. Ale o Franka jsem se bál.
"Ne...To je dobrý."usmál se na mě a vešel do dveří. Chvíli jsem jen stál a zíral na ně. Nic. Nevyšel.
Jako obvykle mě přišla vzbudit máma. Zatřásla se mnou.
"Jsem tu už potřetí!Koukej vstávat!"strhla ze mě peřinu.
"No jo..."vstal jsem a pomalu se trousil do koupelny. Mkey už stál oblečený u zrcalda a upravoval si vlasy.
"No hurá!"zasmál se. Kývl jsem mu na pozrdav a obláchl jsem si obličej. V odrazu zrcalda se na mě koukal ten samý člověk, jako vždy. Tradičně jsem protočil oči nad tím, jak vypadám a oblékl se. Vyrazili jsme a do školy přišli na čas. Jako pokaždé jsem se podíval do kouta školního dvora. Tam, kde pořád sedával Frank. Ale teď...Tam nebyl. Vylekal jsem se. Zastavil jsem na místě a zíral na to prázdné místo.
"Gee, děje se něco?"přiběhla ke mně Kim.
"On-on tu není!"zašeptal jsem. Kim to věděla. Kim a můj brácha. Jen ti lidé, kterým jsem věřil. Jen ti lidé, co jsem měl rád.
"Klid, třeba se někde zdržel. Zapsal, nebo tak něco."uklidňovala mě potichu Kim. Zůstali jsme tam, kde jsem se zarazil a vyhlíželi ho.
"Kim! Támhle!"ukázal jsem na drobou postavičku, co se klopýtavě blížila k Frankovu místu. Než mě Kim stačila zarazit, vyběhl jsem za ním. Chytil jsem ho za ruku a otočil k sobě. "Frankie!C-co se ti stalo?" Ml obličej samý šrám. Oteklé jedno oko a natržený ret.
"T-táta."vzlykl. Vzal jsem ho do náručí. Pevně jsem ho k sobě přivinul. Pevně, aby nás mohly svázat neviditelné provazy lásky a nepustily nás.
"To bude v pořádku. Uvidíš."šeptal jsem mu a hladil ho po vlasech.
"Hele! Way a teploušek! Běžte se teplit někam jinam, vy zasraný buzny!"ozýval se ze všech stran dvora. Bylo mi to úplně jedno. Konečně jsme mohli chodit společně do školy a nebát se, že nás někdo uvidí. I když za takovou cenu.
"Jsem tu už potřetí!Koukej vstávat!"strhla ze mě peřinu.
"No jo..."vstal jsem a pomalu se trousil do koupelny. Mkey už stál oblečený u zrcalda a upravoval si vlasy.
"No hurá!"zasmál se. Kývl jsem mu na pozrdav a obláchl jsem si obličej. V odrazu zrcalda se na mě koukal ten samý člověk, jako vždy. Tradičně jsem protočil oči nad tím, jak vypadám a oblékl se. Vyrazili jsme a do školy přišli na čas. Jako pokaždé jsem se podíval do kouta školního dvora. Tam, kde pořád sedával Frank. Ale teď...Tam nebyl. Vylekal jsem se. Zastavil jsem na místě a zíral na to prázdné místo.
"Gee, děje se něco?"přiběhla ke mně Kim.
"On-on tu není!"zašeptal jsem. Kim to věděla. Kim a můj brácha. Jen ti lidé, kterým jsem věřil. Jen ti lidé, co jsem měl rád.
"Klid, třeba se někde zdržel. Zapsal, nebo tak něco."uklidňovala mě potichu Kim. Zůstali jsme tam, kde jsem se zarazil a vyhlíželi ho.
"Kim! Támhle!"ukázal jsem na drobou postavičku, co se klopýtavě blížila k Frankovu místu. Než mě Kim stačila zarazit, vyběhl jsem za ním. Chytil jsem ho za ruku a otočil k sobě. "Frankie!C-co se ti stalo?" Ml obličej samý šrám. Oteklé jedno oko a natržený ret.
"T-táta."vzlykl. Vzal jsem ho do náručí. Pevně jsem ho k sobě přivinul. Pevně, aby nás mohly svázat neviditelné provazy lásky a nepustily nás.
"To bude v pořádku. Uvidíš."šeptal jsem mu a hladil ho po vlasech.
"Hele! Way a teploušek! Běžte se teplit někam jinam, vy zasraný buzny!"ozýval se ze všech stran dvora. Bylo mi to úplně jedno. Konečně jsme mohli chodit společně do školy a nebát se, že nás někdo uvidí. I když za takovou cenu.
Být terčem posměchu celé školy není žádná legrace. Ale to nadávání za chvíli přestalo lidi bavit. Už nás jen nevnímali. Naštěstí. Už přestaly ty věčné hádky o to, jestli to máme říct. Už jsme byli jen my dva.








super to je jasný ze štastnej konecc