"Gerarde, to nejde! Musíš to vydržet!" křičel táta z druhé strany místnosti. Mikey a máma seděli na pohovce mezi námi. Nechtěl jsem se ho vzdát. Nechtěl jsem ho opustit. Slíbil jsem mu, že s ním zůstanu. Já mu to...slíbil.
"Co škola? Za dva měsíce mám maturovat! Jak to mám zvládnout, když se zase stěhujeme? CO Mikey? Jak na tom bude on, když každou chvíli střídá školu?"nasadil jsem jako zbraň svého bratra. Ten jen seděl a mlčel.
"To zvládnete! Jste přeci moji synové!" Hlásil pyšně otec. On a ta jeho namyšlenost. Ona a ta jeho práce. On a on. Pro něj nebylo nic jiného.
"Já nikam nechci!"zařval jsem na něj.
"Pořád tě ještě živíme! Tak budeš dělat, co ti řeknu!"křičel na oplátku otec, otočil se na podpatku a se slovy:"Běžte si okamžitě balit!"vykročil z místnosti. Padl jsem na kolena a hlavu si složil do dlaní. V mém nitru všechno zmrzlo. Led obalil mé chápání, vnímání, city. Přirostl ke mně a táhl mě ke dnu.
"Mám nápad."řekl a objal mě kolem ramen. Tázavě jsem k němu vzhlédnul.
"Já tebe taky. Miluju tě."přitiskl se ke mně víc. Na chvíli jsme se pustili a já objal Kim, která mi celou dobu věřila. Pomáhala. Byla mi přítelkyní, oporou.
"Bude se mi stýskat."zašeptala a utřela si slzy. Jen jsem se usmál a šel zpět k Frankovi. Naše rty se setkaly. Náš poslední polibek. Bylo v ěnm víc, než kdy jindy. Byla v něm taková naléhavost, strach. Mohl jsem odjet a už bychom se nikdy nespatřili. Oba jsme to věděli, ale enchtěli jsme si to připustit. Oba jsme se báli, co se stane pak, až odjedu.
"Budu tady, pro tebe."odtáhl se ode mě spustil ruce z mých zad. Naposledy jsem ho pohladil po tváři a podíval se mu do očí. Do očí se slzami a smutkem, s obavami a strachem, s nadějí. Nasedl jsem do auta a táta nastarotval. Zamával jsem jim. Otevřeným okýnkem jsem je sledoval, než mi zmizeli z dohledu, ale i pak. Provazy naší lásky někdo přežezal. Povolily a spadly. Bál jsem se. Hrozně. Když jsem opět zvedl hlavu, už domy a kolemjdoucí lidi vytřídaly stromy a louky.
"MÁM TO!!!"zakřičel jsem a ona se na mě vrhla a mačkala mě v dusivém objetí. Byl jsem nejšťastnější člověk na světě. Mám maturitu, a nejen to. Mám i...
"Brácho!"přířítil se Mikey a také mě objal. Zářivě se usmíval a natěšeně přešlapoval na místě. Měli jsme odjet. Ale jen my dva. Konečně se stane to, po čem jsme toužili už několik let. Žádně stěhování, žádné přesuny. Domov.
"Musíte si pospíšit, táta přijde za chvilku!"varovala nás máma a utaraně pohlédla na sbalené tašky, co se povalovaly v předsíni. Táta o tom nevěděl. Nikdy by to nepřipustil. Nikdy by nás nenechal odjet.
"Jasně. Byt je domluvený?"zeptal jsem se mámy. Jají kamarádka má byt a pronajímá pokoje. Řekla, že nám nechá pár pokojů za meší ceny, než budu moct platit plné nájemné. Musím si najít práci, až přijedu. Nebude to těžké. Maminka kývla a oči se jí zalily slzami.
"Opatrujte se. A volejte."hladila nás po tvářích a obsypávala drobnými pusinkami.
"Neboj se."objali jsme ji, naposled, a sebrali si tašky. Nasedli jsme do auta, co jsem si nedávno koupil. Naposledy jsme vzhlédli k věžáku, co měl být naším domovem a odjeli. Radostně jsme výskali a křičeli.
"GEE!!!"zakřičel a razeběhl se ke mně. Vstal jsem a rozpřáhl ruce. Skočil mi do náručí a pevně mě objal. Konečně. Po takové době, zase spolu. Jen my dva. Provazy naší lásky se zase spojily a svazovaly nás dohromady. A i když na nich budou uzly, navždy nás spojovat budou.








hehehehehehehehehehehehehehehehehehehehehehehehehehehehe