Tak, další výtvor. Pokus o něco jinýho...no nevim, zatim nevim, co se tam bude přesně dít, ale asi to bude mít jen pár dílů a nevím, kdy bude další...tohle je momentální pohnutí...je mi blbě..Jestli to někoho zajímá:zklamání je hnus.
Uvidíme, co z toho vyleze...
Pomalu jsem otevřel oči. Jako každý den posledních čtyř let. První, co jsem viděl, byl Geeho obličej. Ještě spal. Prohlížel jsem si ho. Byl pořád stejný. Stejný, jako když jsme se poznali. Na nádraží...On jel domů, navštívit rodiče a já jsem jel domů, abych si sbalil věci, protože mě naši vykopli na ulici. Našel jsem si byt v jiném městě. Shodou okolností ve městě, kde bydlel on. Byl stejný, jako v den, kdy mi řekl, že mě miluje a od té doby jsme spolu. Stejně krásný. Ale uvnitř se změnil. K nepoznání. Dřív byl náš vztah šťastný, vyvážený. Jenže Gee se začal měnit. Nejdřív se jen hodně vyptával. Kde jsem, co tam dělám, a kdo tam se mnou je. Potom mi začal zakazovat různé výlety, schůzky s kamarády. Nakonec to dospělo k tomu, že mě samotného nepouští nikam. Pracuje tam jako já, jen ptoto, aby mě hlídal. Nutí mě dělat věci, které se mi nelíbí, věci, co chce on. A mě to ubíjí. Cítím se jakoby mě odliv táhl do moře a cestou mě narážel na kameny. Už několikrát jsem to s ním chtěl skončit, ale nejde to. Nejde to, protože ho pořád miluju a nedokázal bych ho nechat samotného. Jen kdyby mě nechal...dýchat. Zvedl jsem se z postele, ale Gerard mě chytil za ruku. Otočil jsem se na něj.
"Kam jdeš?"zeptal se medovým hláskem.
"Dát si snídani."odpověděl jsem mu popravdě. Mlčel. Vypadal zamyšleně, ale nakonec pokýval hlavou a pustil mě. Pomalu jsem se došoural do kuchyně, kde jsem si dal toust, nebo co to bylo. Jako obvykle jsem čekal, něž se upraví a půjde se mnou do práce. Vzal mě za ruku a šli jsme. Šli jsme po chodníku u silnice, šli jsme parkem, kde jsme se dřív scházeli...Kde mě poprvé políbil, kde jsem byl...šťastný. Teď už jsme tam nechodili. Jen jsme rychle prošli a zapadli do knihkupectví. Připadal jsem si jako něco, co nesmělo spatřis světlo světa na déle, než pár minut. Jako bych měl nakažlivou chorobu.
"Kam jdeš?"zeptal se medovým hláskem.
"Dát si snídani."odpověděl jsem mu popravdě. Mlčel. Vypadal zamyšleně, ale nakonec pokýval hlavou a pustil mě. Pomalu jsem se došoural do kuchyně, kde jsem si dal toust, nebo co to bylo. Jako obvykle jsem čekal, něž se upraví a půjde se mnou do práce. Vzal mě za ruku a šli jsme. Šli jsme po chodníku u silnice, šli jsme parkem, kde jsme se dřív scházeli...Kde mě poprvé políbil, kde jsem byl...šťastný. Teď už jsme tam nechodili. Jen jsme rychle prošli a zapadli do knihkupectví. Připadal jsem si jako něco, co nesmělo spatřis světlo světa na déle, než pár minut. Jako bych měl nakažlivou chorobu.
Celý den jsem apaticky rovnal knihy do polic. Občas tam za mnou přišel Gee, prý, aby zkontroloval, jestli je třídím správně. Ne. Kontroloval mě. I když jsme tam zrovna byli sami, hlídal, jestli netelefonuju, nebo někomu nepíšu. Bylo to k nevydržení. On mě věznil, držel, omezoval, ale já ho nechtěl opustit. Možná jsem se i bál. Nevím.
"Miláčku, co se děje?" zeptal se Gerard, chytil mě za bradu a otočil si mě obličejem k sobě. Unul jsem.
"Nic." zalhal jsem.
"Ale...Mně to můžeš říct."usmál se na mě. Nebyl to úsměv toho Geeho, se kterým jsem byl šťastný.
"Všechno je v pořádku."zvedl jsem se z pohovky a odešel se vykoupat. Gee přišel za mnou. Dotýkal se mě, jako předtím, byl stejně něžný a jemný jako kdysi, ale já...Mně se hnusil. Když skončil, šel jsem spát. Lehl si ke mně, objal mě zezadu a takhle jsme usnuli.
"Nic." zalhal jsem.
"Ale...Mně to můžeš říct."usmál se na mě. Nebyl to úsměv toho Geeho, se kterým jsem byl šťastný.
"Všechno je v pořádku."zvedl jsem se z pohovky a odešel se vykoupat. Gee přišel za mnou. Dotýkal se mě, jako předtím, byl stejně něžný a jemný jako kdysi, ale já...Mně se hnusil. Když skončil, šel jsem spát. Lehl si ke mně, objal mě zezadu a takhle jsme usnuli.








Víš, co si myslím? Že Tvůj styl psaní je úžasný a ZLEPŠUJEŠ se... :))