"Franku! Tohle je jediný řešení a je to správný řešení! Mám plán! John mi dodá bouchačky a nějaký další vybavení. Půjdeme tam o polední pauze, to jich je tam nejmíň. Vím, jak vyřadit alarmy a kamery. Všechno je naplánovaný, tohle vyjde!"skoro nadskakoval, když mi to vyprávěl. Ne.
"Já do toho nejdu!Co když se něco podělá?Co když tam náhodou bude o jednoho víc?Co když někdo stihne zavolat poldy. Kdyby nás někdo viděl třeba venku, tak jsme v loji!Se mnou nepočítej!"hulákal jsem přes pokoj naší malé garsonky, kde nebylo nic, než jedna postel, kam jsme se sotva vešli. stůl, židle, nějaká skříň a malá kuchyňka. Bylo k neunesení takhle žít, ale já si našel práci a Gee by si jí měl najít taky.
"Frankie, já vím, že se bojíš, ale věř mi, tohle vyjde. Milion dolarů! Vždycky jsi chtěl do Evropy!Do Itálie na Monu Lisu a do Německa za sluníčkem...Teď to bude možný!"Evropa...Tam jsem chtěl. Můj sen. Odjet tak do Evropy a tam se usadit.
"Obráceně."řekl jsem.
"Co?"překvapeně se na mě podíval.
"Do Itálie za sluníčkem a do Německa na Monu Lisu."vysvětlil jsem mu jeho omyl.
"To máš jedno. Tak jdeš do toho se mnou?"přešel ke mně a objal mě. Pevně. Nemohl jsem odmítnout. Nemohl jsem říct 'Ne' a pak se podívat do těch jeho očí. Krásných očí. Miloval jsem je. Miloval jsem ho celého.
"Dobře."přitiskl jsem se k němu ještě víc. Snad, aby mi neutekl.
"Miluju tě."políbil mě do vlasů. Jetšě chvíli jsme takhle stáli, a pak řekl, že už na něj čeká John. Šel jsem s ním do parku, kde seděl vysoký a ramenatý chlápek, s taškou u nohou.
"Deset procent pro mě."říkal Gerardovi hlubokým hlasem, když mu předával tašku. Pořád ještě jsem nemohl uvěřit, že jsem souhlasil. Co když se něco pokazí. Bože, já mám strach.
"Jistě, jsme přeci dohodnutý, takže se neboj."plácli si.
"Kdyby vás chytli a tys mě prásknul, tak je to to poslední, cos udělal. Je ti to doufám jasný?"povatáhl obočí John. I on pochybuje. I ten, co udělal nejmíň dvě banky ví, že to neklapne.
"Gerarde...To neni dobrej nápad."říkal jsem mu večer, když konečně dopřednášel o bezpečnostním systému budovy.
"Co?"hodil po mně ublížený pohled.
"Nevyjde to."řekl jsem tiše.
"Ty mi snad nevěříš?"řekl naštvaně.
"Věřím, ale tohle je na začátek moc. Neměli bysme vykrást spíš nějakou malou pobočku?"podíval jsem se na něj. Zklamaně si mě prohlížel.
"Budeme vykrádat pobočky jako nějaký paka?A hlavně...Abysme měli milion, museli bysme vykrást nejmíň dvě...A to je větší pravděpodobnost, že nás chytnou." Jak mu to mám vymluvit?Jak mu mám říct, že by nás chytli, i kdybysme chtěli vybrat sámošku? Jak mu mám říct, že my na to nemáme?
Neřekl jsem nic. Jen jsem si lehl do postele a usnul. Neklidně jsem usnul. Zdálo se mi, že jsme byli v té bance a přišla policiie a Geeho zabili. Pořád dokola. Budil jsem se, usínal a zase se budil. Já se bojím!
"Gerarde...Gee, poslouchej mě!"zkoušel jsem mu sdělit, ať nikam nechodíme, když běhal po místnostech a scháněl různé věci. Nevnímal.
"Projdeme si to ještě jednou, jo?"podíval se na mě. Pokrčil jsem rameny a posasil se.:"Takže...Přijdeme odsud.-"ukázal na jeno místo na plánku, narychlo načmáraném na kusu papíru. kývl jsem.:"-Pak vyřadim přívod elektřiny, co je tady-"ukázal na další tečku."-a budeme mít pět minut na to, abysme tam vlítli a vybrali to. Jinak naskočí záložní generátor a jsme v hajzlu.-"zuřivě rozkládal rukama."-Vyjde to."pohladil mě po trváři, když uviděl můj ustrašený výraz.
"Bojím se."zašeptal jsem.
"Neboj."políbil mě.
"Odložte zbraně a dejte ruce za hlavu!!!"křičel hluboký hlas. Prudce jsem se otočil. U vchodu stál nejmíň tucet policajtů po zuby ozbrojených a naštvaných. Mířili na nás a měli povolení střílet. Otočil jsem se na Gerarda.
"Kurva!Tys měl pravdu!Nevyšlo to."skoro křičel, ale pořád držel svojí zbraň, tak jsem ji také nepoložil. A pak? Ticho. Takhle hlasité ticho jsem neslyšel. Bušilo mi v hlavě a otupovalo mysl. Bylo mi špatně, chtěl jsem utéct. Pomalu jsem skláněl zbraň.
"Co to vyvádíš?"hlesl Gee, když se ke mně hnal jeden z policistů. Všiml jsem si ho včas. Lekl jsem se. On běžel proti a měl napřaženou ruku s pistolí. Jen jsem se bránil. Dva výstřely. Dvě padající těla. A zvlástní teplo u srdce.
"NEEE!!!"slyšel jsem odněkud z dálky. Gee.
"Franku!Proboha, dejchej! Ne...Ne ty nesmíš umřít. Přeci pojedeme do Evropy. Do Itálie za sluníčkem, do Německa za Monou Lisou. Přece nesmíš umřít!"klekl si ke mně vzal mě do náručí. Nic mě nebolelo. Asi mi to ještě nedošlo. Jen jsem viděl, jak moje krev máčí jeho oblečení a vpíjí se do něj, stejně jako Geeho slzy.
"Miluju tě." Řekla to má ústa, ale mozek ne. Pomalu se mi zatmívalo před očima.
"Frankie...Promiň. Je to moje vina...." vzlykal a dál tisknul má ramena. Špatně se mi dýchalo. V ústech jsem cítil kovovou chuť krve.:"Proč to muselo takhle skončit?"zašeptal a povolil stisk. Teď se mi díval do očí. A já do těch jeho. Nikdy jsem mu neřekl, že má nejkrásnější oči na světě. A už mu to neřeknu.
"Gee...Ale smrt je jenom začátek."usmál jsem se na něj. Chtěl jsem se ještě nadechnout. Chtěl jsem. Ale ne. Byl konec. Opustily mě všechny síly, všechny smysly. Opustila mě víra a opustil mě...Gee.








Wow... kazdopadne napis pokracko!!! Je to skvely...