No tak jste navrhovali pokračování a já ho teda nepíšu. Bude to krátký, takže to možná napíšu všechno už dneska. Jinak...Děkuju za to, že to čtete a píšete komentáře. Ani nevíte, jak mě to těší:)
Pomalu jsem otevřel oči. Okamžitě mě do nich uhodila bílá barva. Jsem v nebi? Zkoušel jsem pohnout hlavou, ale moc to nešlo. Hrozně mě bolela. Chtěl jsem někoho zavolat, ale vyschlo mi v krku. Každé nadechnutí mi působilo muka. Hrozná bolest na hrudi mi nedovolila pohnout ani rukou. Zaposlouchal jsem se. Ticho přerušovalo slabé pípání. Nevím, co to bylo. Kde to vlastně jsem. Všecho bylo rozmazané.Víčka byla tak těžká. Pálily mě oči. Zase jsem je zavřel.
Myslím, že jsem potom usnul. Nevím proč, ale cítil jsem se hrozně unavený. Všechno mě bolelo. Oči, i když jsem je zavřel, mě hrozně pálily, v hlavě mi dunělo a do toho ten nepříjemný vysoký tón, ozývající se v pravidelných intervalech odněkud zprava. Rozčiloval mě. Jen kdybych mohl otevřít oči. Třeba by to přestalo. Přestalo? Ale co? Já ani nevím, co to je. Jen že mi to hrozně ubližuje. Otevřel jsem ústa a unikl mi slabý sten. Mám žízeň. Strašnou. K pípání se přidal další zvuk. Nějaké klapání. Stejně pravidelné. Ty zvuky společně tvořily nějakou podivnou melodii. Klapání se přiblížilo a nakonec ustalo. Něčí ruka mi ohmatávala čelo. Byla tak jemná. Ale kde se tady vzala ruka? Něco není v pořádku. Nic do sebe nezapadá. Jak souvisí ruka na mém čele s tím odporným vysokým zvukem? S námahou jsem otevřel oči. Zrovna se nade mnou snášel něčí obličej. Viděl jsem rozmazané modré oči a něco, co mohl být úsměv. Pak jsem oči zase zavřel. A zase to kapání. Tentokrát se vzdalovalo. Po chvilce se zase blížilo. Bylo jich víc. Klapání a měkké dusání několika párů nohou. Pokoušel jsem se zaostřit do dálky, ale byla tam jen ta bílá. A pak ruce. Všude. Na mém předloktí, hrudi a obličeji. Šustění plášťů a klapání bot. Nemocnice. Takže žiju. Bože, za co mě trestáš? Měl jsem přeci umřít. A co ten chlápek, kterého jsem střelil? Co Gee? Kde jsou? Tolik otázek a žádná odpověď. Něčí ruka mi podepřela hlavu a dala k ústům studenou sklenici. Myslím, že jsem jí hned vypil. Konečně. Aspoň ta žízeň je pryč. Už můžu i mluvit. S vypětím všech sil jsem zvedl hlavu.
"Jak se cítíte?"zeptal se hluboký hlas. Chtěl jsem se nadechnout, abych odpověděl, ale to bodnutí. Tam u srdce. Bože to je hrůza! Zase jsem padl do polštáře, což taky zabolelo.
"Takže špatně."vydechl doktor. A pak už jen tma.
"Jak se cítíte?"zeptal se hluboký hlas. Chtěl jsem se nadechnout, abych odpověděl, ale to bodnutí. Tam u srdce. Bože to je hrůza! Zase jsem padl do polštáře, což taky zabolelo.
"Takže špatně."vydechl doktor. A pak už jen tma.
"Pane Wayi tam nemůžete!" probudilo mě. Nějaké hlasy a zvuky menšího zápasu. A rychlé kroky k mé posteli.
"Frankie..."ozvalo se roztřeseným hlasem a moje dlaň ležela v jiné. Stiskl jsem jí.
"Gee..."řekl jsem tiše. Kdyby to jen tolik nebolelo.
"Už jsem se bál, že...že umřeš." Rozloupl jsem oči. Gee. Konečně.
"Co tu děláš?" vypravil jsem ze sebe namáhavě. Gerard zvedl ruku. Viděl jsem jeho světlou kůži, kterou přerusilo něco ještě světlejšího. Obvaz na zápěstí.
"Jsme vevězeňské nemocnici. Chtěl jsem tě vidět, tak jsem si trochu pomohl."říkal tiše. On se podřezal, jen aby mě viděl?
"Kolik jsme dostali?"
"Já tři roky. Řekl jsem, že jsem tě k tomu donutil. A ty pět. Za napadení policisty."řekl smutně. Pět let. No ještě, že to ten chlápek přežil.
"Co teď?"pokusil jsem se usmát. Nejspíš z toho vyšel jen křečovitý úšklebek.
"Já...Já nevím. Asi si to odsedíme. Teď se diskutuje o tom, že mě pošlou do blázince, kvůli tý sebevraždě." i když můj mozek nebyl schopný skoro ničeho, něco se ve mně hnulo. Já nectěl být ve vezení. Vím, co se tam děje. Vím, co je tam za lidi. a vím, že blázinec by mohla být propustka...Z pekla.
"Gee...Utečeme."vydechl jsem. Vůle po útěku mi dala trochu síly. Energie, kterou jsem potřeboval.
"Cože?"vyjekl překvapeně. a zase spěšné kroky. Těžké kroky.
"Ten blázinec. Chovej se jako blázen! Při převozu...Utečeme!"osvítil mě duch svatý. Něco takhle geniálního se ve mně nikdy nezrodilo. Strach, že nás chytí je tytam.
"To ne...Ne."vrtěl hlavou.
"Gerarde...Miluju tě."myslím, že to zabralo. Usmál se.
"Já tebe taky. Frankie." a už jsem viděl několik postav, které přiběhly k Gerardovi a táhly ho pryč. Znovu jsem usnul.
"Frankie..."ozvalo se roztřeseným hlasem a moje dlaň ležela v jiné. Stiskl jsem jí.
"Gee..."řekl jsem tiše. Kdyby to jen tolik nebolelo.
"Už jsem se bál, že...že umřeš." Rozloupl jsem oči. Gee. Konečně.
"Co tu děláš?" vypravil jsem ze sebe namáhavě. Gerard zvedl ruku. Viděl jsem jeho světlou kůži, kterou přerusilo něco ještě světlejšího. Obvaz na zápěstí.
"Jsme vevězeňské nemocnici. Chtěl jsem tě vidět, tak jsem si trochu pomohl."říkal tiše. On se podřezal, jen aby mě viděl?
"Kolik jsme dostali?"
"Já tři roky. Řekl jsem, že jsem tě k tomu donutil. A ty pět. Za napadení policisty."řekl smutně. Pět let. No ještě, že to ten chlápek přežil.
"Co teď?"pokusil jsem se usmát. Nejspíš z toho vyšel jen křečovitý úšklebek.
"Já...Já nevím. Asi si to odsedíme. Teď se diskutuje o tom, že mě pošlou do blázince, kvůli tý sebevraždě." i když můj mozek nebyl schopný skoro ničeho, něco se ve mně hnulo. Já nectěl být ve vezení. Vím, co se tam děje. Vím, co je tam za lidi. a vím, že blázinec by mohla být propustka...Z pekla.
"Gee...Utečeme."vydechl jsem. Vůle po útěku mi dala trochu síly. Energie, kterou jsem potřeboval.
"Cože?"vyjekl překvapeně. a zase spěšné kroky. Těžké kroky.
"Ten blázinec. Chovej se jako blázen! Při převozu...Utečeme!"osvítil mě duch svatý. Něco takhle geniálního se ve mně nikdy nezrodilo. Strach, že nás chytí je tytam.
"To ne...Ne."vrtěl hlavou.
"Gerarde...Miluju tě."myslím, že to zabralo. Usmál se.
"Já tebe taky. Frankie." a už jsem viděl několik postav, které přiběhly k Gerardovi a táhly ho pryč. Znovu jsem usnul.
"Franku...Franku!"někdo se mnou lehce třásl. Už mi odpojili kapačky a teď se čekalo, až se mi zahojí rána po výstřelu. Naštěstí, doktor včera řekl, že už mě nejspíš propustí a přeřadí do cely. Zítra, nebo pozítří. Do lochu, nebo do cvokárny. Protože jsem zatím nic neřekl. Můj plán na útěk spočíval v tom, že nebudu mluvit. Na nikoho. Jen v noci jsem vydával nějaké zvláštní zvuky a když přišla sestra, čučel jsem do stropu. Byly to dva týdny. A Gee se už podruhé musel pokusit zabít, aby jsme mohli doladil plány. Zamžoural jsem do šera a zaostřil na Geeho obličej.
"Zítra mě převezou! Já nevím, co teď!"zněl skoro hystericky. Pohladil jsem ho po tváři, aby se uklidnil.
"Tak mě taky."usmál jsem se. Nejspíš nepochopil.
"Cože?"
"Neboj. Mám plán. Při troše štěstí nás povezou společně kdyby ne, tak máme smůlu. Ale když jo...Uděláme to tak, jak jsme se dohodli, ano? Neboj se." pokýval hlavou.
"V deset dopoledne. Slyšel jsem doktora, jak to říkal." V deset. To mám...Přibližně osm hodin.
"Dobře."Zase ty rychlé kroky. Spěšně jsem se položil na postel a nasadil nepřítomný výraz. Ochranka už vlekla Gerarda pryč.
"Zítra mě převezou! Já nevím, co teď!"zněl skoro hystericky. Pohladil jsem ho po tváři, aby se uklidnil.
"Tak mě taky."usmál jsem se. Nejspíš nepochopil.
"Cože?"
"Neboj. Mám plán. Při troše štěstí nás povezou společně kdyby ne, tak máme smůlu. Ale když jo...Uděláme to tak, jak jsme se dohodli, ano? Neboj se." pokýval hlavou.
"V deset dopoledne. Slyšel jsem doktora, jak to říkal." V deset. To mám...Přibližně osm hodin.
"Dobře."Zase ty rychlé kroky. Spěšně jsem se položil na postel a nasadil nepřítomný výraz. Ochranka už vlekla Gerarda pryč.
Jsou tři ráno. Za chvilku přijde setsra. Zase jsem spustil svoje divadlo. Tentokrát hlasitějí a vytrvalejší. Ječel jsem a křičel nesmysly. Přiběhla sestra a já po ní hodil to, co leželo na nočním stolku. Odběhla a když se vrátila měla s sebou doktora. Řval jsem hlasitěji. Doktor přicupital a chytil mě za ruku. Sestra mi zatlačila ramena do postele, abych se nemohl hýbat. Pak jen malé bodnutí a tlak v ruce. Uspávají mě. Přestal jsem se bránit a ulehl do polstářů.
"Zítra ho převezou s tím dalším."zaslechl jsem ještě lékaře a pak byla tma.
"Zítra ho převezou s tím dalším."zaslechl jsem ještě lékaře a pak byla tma.








Hoho... konecne pokracko :)