close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Příběh plný lásky a moučníků 2.

23. září 2007 v 17:39 | Petra/Cecily |  Příběh plný lásky a moučníků
Dělal jsem všechno pro to, abych nezačal nadskakovat. Byl jsem strašně šťastný. Dokonce jsem se už nevracel domů, ale šel rovnou do práce, kde mi nikdo nepřišel vlezlý, nepříjemný a otravný. Já se na ty lidi usmíval! Oni z toho byli patřičně v šoku. Dokonce i šéf ze mě byl paf. Možná mě nakonec přece jen nevyhodí. Když jsem se vracel domů, cestou jsem ještě stačil pomoct jedné stařence s nákupem; jsem já to ale dobrák, že. Doma jsem na sebe hodil co nejlepší oblečení, použil jsem francouzský parfém, tužidlo na vlasy a mohl jsem vyrazit.

U cukrárny už čekal Frank, abych ho vyzvedl. Byl pěkně nervózní. Usmál jsem se na něj a chtěl jsem mu nabídnout rámě, ale to by přece jen bylo trochu rychlé, tak jsem se raději ovládl. Frank byl celý rudý a koukal do země, jak jsem se na něj přitažlivě usmíval. Vyrazili jsme k mojí oblíbené restauraci. Držel se blízko mě a slyšel jsem, jak hluboce vdechoval vůni mého parfému. Usmál jsem se pro sebe. Francie je krásná země. Chvíli mezi námi vládlo rozpačité ticho, které jsem musel prolomit.
"Uhm…" Sakra, já nevěděl, jak začít! Tohle se mi nikdy nestalo! NIKDY! "…Jak se máš?" Blahopřeji, Gerarde Wayi, mistře trapných situací. Frank sebou trošku cuknul, když jsem promluvil.
"Eh… dobře," řekl a sklonil hlavu. A zase to ticho. Nikdy nebylo ticho tak hlasité, jako právě teď, a nejhorší bylo, že jsem nevěděl, co říct. Doufám, že se během večera trochu rozpovídáme a uvolníme. Tohle by bylo fakt trapný! Takže jsme vyrazili k restauraci a cestou nám mokré dlaždice skřípaly pod nohama; bylo totiž po dešti. Občas jsem zašilhal po Frankovi, ale on nevypadal, že by chtěl otevřít pusu k nějakému rozhovoru. Okázale se díval jinam.
"No... jak ses vlastně dostal k práci cukráře?" zeptal jsem se ho.
"Vlastně ani nevím... jen tak," pokrčil rameny a zrudl.
"Ehm... i tak se dá." Gerarde, ty jsi ale pitomec. Byl jsem rád, když jsme konečně došli k restauraci. Zamířil jsem ke stolku pro dva kdesi vzadu v kuřácké části.
"Ehm... Gerarde?" promluvil Frank. Sám od sebe!
"Ano?"
"Víš já... nekouřím."
"Aha, tak půjdeme vedle." A šli jsme dozadu. Když jsme se usadili, číšník nám přinesl menu. "Tak co si dáš?" zeptal jsem se a Frankie jenom znovu zrudl. Vypadalo to, že být mi tváří v tvář je mu ještě méně po chuti. Ale mě bavilo sledovat ho tak zblízka. Měl nádherné oči. Nos... pusu... a když zatřásl hlavou a strčil si pramínek vlasů za uši, přičemž se na mě nesměle usmál, mohl se můj... rozkrok... zbláznit. Byla hrozná zábava sledovat, jak jeho nádherné oči brousí po jídelníčku a zamyšleně žmoulá ubrousek. Když jsem zjistil, že na něj nepokrytě civím, tak jsem radši začal hypnotizovat skleničku s vodou, ale to taky nepomohlo. Pořád jsem ho sledoval a snažil se nemyslet na to, co bych s ním všechno mohl dělat, když…
"Zeleninový salát!" oznámil mi vítězně. Co? Salát? K čemu salát, když… jsme v restauraci! Sakra… Rychle jsem smazal tupý výraz, kterého si Frank samozřejmě nemohl nevšimnout a teď se mu roztomile uculoval.
"Eh… jo… já si dám… špagety," první, co mě napadlo, když už u nás stepoval číšník. Číšník si udělal poznámku a odcupital. Vzhledem k tomu, že odnesl menu, neměli jsme do čeho zabodnout pohled a bylo zase trapné ticho. Když přinesl pití, mohli jsme se aspoň něčemu věnovat. Nebo to alespoň předstírat.
Konečně se neslo jídlo. Při vůni špaget jsem začal slintat. Muset jsem si nenápadně zakrýt pusu rukávem. Před Franka postavili talířek zvadlé kedlubny nebo co to bylo - při pohledu na to se mi dělalo špatně. Obrátil jsem se ke svým špagetám a začal jíst. Inteligentně - matka mě to naučila. Vždycky jsem byl pyšný, že jako jediný dokážu zacházet s lžící a vidličkou při hodování špaget.
Frank se nadšeně vrhl na svůj salát. Chvíli se ozývalo jen cinkání příborů a mlaskání zaniklé v barové hudbě, jak jsme se věnovali jídlu. Konečně jsme dojedli a ZASE to ticho. Já za to nemůžu. On mě odzbrojuje. Já jsem normálně ukecanej dost, ale nikde se mi nestalo, že bych s někým za celý večer prohodil sotva deset slov. To fakt ne. Jenže jsem s tím nemohl nic dělat. Pokaždé, když jsem něco chtěl říct, hned jsem to spolkl. Bože, proč já a proč zrovna teď? Ale on by mohl být taky trochu sdílnější.
"Ty jsi vegetarián?" Osvítil mě duch svatý! Frank překvapeně vzhlédl. Asi ho šokovalo, že umím i mluvit.
"Uhm... jo," řekl stručně, ale já se tentokrát nedám!
"Jak dlouho?" dotíral jsem. Letmo se usmál. Proč se směje, když ví, co to se mnou dělá? Nebo to neví?
"Od čtrnácti... takže skoro deset let," zapřemýšlel trochu. Takže, kdybych uměl počítat, věděl bych, kolik mu je let.
"To je dost dlouhá doba... A to vůbec nejíš maso?" Ježiš, já jsem debil! 'To vůbec nejíš maso?' Ptám se jako naprostý pako! Zahrabte mě, jinak to nejde! Ale Frank se nesmál.
"No... ne, nejím. Je na tom něco špatného?"
"Ne, vůbec. A proč vlastně?"
Frank se na mě nechápavě podíval. "Víš co je to vivisekce? Testování na ubohých bezmocných zvířátkách? Lidi jsou ke zvířatům opravdu odporní, a ještě je musí jíst!" Rozčileně bouchl pěstí do stolu. Nečekal jsem to a nadskočil jsem tak, že mi zaskočila špageta.
Frank si toho nevšímal. "A to je někdy ani neuspí. Je neuvěřitelné, co se tu děje." Zavrtěl hlavou a sklonil se k salátu.
Když jsem přestal kašlat, sledoval jsem ho, jak mluví o právech zvířat. Krásně vrtěl pusou, když mluvil. Asi si to uvědomil a zmlkl. Rychle jsem se sklonil ke špagetám, abych zamaskoval svůj úšklebek.
Chvíli bylo ticho, než jsem se ozval. "Mikey - můj bratr - pracoval kdysi na brigádě v laboratoři, kde se na zvířatech testovaly léky."
Frank vypadal pobouřeně. Honem jsem dodal: "Ale on to nemá v hlavě v pořádku. Máš pravdu, je to prasárna." Odsunul jsem kousky salámu na kraj talíře. Frank se na mě nádherně usmál, když viděl, jak se rejpu v talíři a snažím se dostat kousky masa ze zamotaných špaget.
"Mikey je fajn," řekl rázem. Překvapeně jsem vzhlédl. "Byl jsem na té jeho oslavě, pamatuješ?" Jak bych mohl zapomenout. Pomalu jsem kývl. "Známe se už pár let," sklonil se nad talíř. Tak už se nám nějak rozpovídal, hošan.
"Jo, s Mikeym se znám taky nějakej ten pátek," prohodil jsem. Frank se začal šíleně smát. To bylo tak vtipný? "Čemu se tak směješ?" zeptal jsem se, když už dvě minuty popadal dech v šíleném záchvatu smíchu. Konečně se uklidnil a zhluboka nabíral vzduch.
"Máš na vlasech omáčku," ukázal mi nějak k ramenům, kde shodou okolností končily pramínky mých vlasů. Podíval jsem se na ně. CO? Na vlasech omáčku? Já teď mám červený vlasy! Jak jsem si to tam mohl takhle vymáchat? Z deseti centimetrů mých bujných kadeří teď odkapávala hustá červená tekutina a vpíjela se mi do mikiny. Frank se div neválel po zemi, jak jsem vstal a "nenápadně" si snažil otřít tu červenou sračku z vlasů i oblečení. Když jsem vypotřeboval všechny ubrousky na stole, znovu jsem si sedl. Frank se přestal smát. Přišel číšník, aby odnesl talíře. Zaplatil jsem a dal mu bohaté dýško.
"Tak, co teď?"
Odkašlal jsem si. "Mikey není doma. Mám zajímavé filmy."
Frank se chvíli rozmýšlel, než mu to došlo. "K tobě domů?"
"Ehm... proč ne?"
Zase chvíli přemýšlel. "Tak... dobře."
Když jsme se vydali na cestu, za jeho zády jsem se ušklíbl. První bitvu mám vyhranou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Deencca Deencca | Web | 23. září 2007 v 19:17 | Reagovat

skvělí!!!

2 teryn-red teryn-red | 23. září 2007 v 20:36 | Reagovat

mazec

3 Benji Benji | Web | 23. září 2007 v 21:32 | Reagovat

jen tak dál :D

4 ChemicalVampire ChemicalVampire | 10. června 2008 v 6:28 | Reagovat

no teda...sebevědomí Gerardovi nechybí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama