Žánr: slash
Postavy: Frank/Gerard
Přístupnost: všichni
Pozn.:vypráví třetí osoba
Řeknu vám příběh. Stal se před několika lety a začal, když pršelo. Stejně jako teď.
Dešťové kapky pomalu stékaly po oknech a svou rychlostí kontrastovaly hustému lijáku venku. Gerard déšť miloval, a tak seděl na okně a pozoroval ty drobné kapičky. Přemýšlel o dívce. O dívce, která mu včera řekla, že ho miluje. Musel jí odmítnout. Před očima mu vyvstal obrázek její tváře, toho šokovaného výrazu, když jí řekl, že je gay. Nevěřila. Smála se, křičela a pak i plakala. Bylo mu jí líto. Pamatoval si ty dlouhé černé vlasy, jak mizí za rohem jeho domu a tu krásnou květinovou vůni, co se z nich linula. Cítil se strašně. Proč jí nemohl jen říct, že potřebuje čas? Proč nemohl předstírat, že je normální? Mohl by ji pořádat o ruku, vzít si ji a mít s ní děti. Mohl žít normální život. Nemusel teď přemýšlet o tom, jak je sám. Jak se na něj dívají lidi kolem. Jak ho odsuzují, nenávidí. Už dlouho neměl přítele. Poslední odešel s někým jiným. Naštěstí Gerard ho nemiloval. On potřeboval milovat a být milován. Toužil po lásce a štěstí, které mu nikdo nebyl schopný dopřát. Doufal, že se stane zázrak a někdo takový se najde.
Pršelo další dva dny. Bez přestání. A on skoro celou dobu seděl na okně a pozoroval potůčky vody na oknech. S hrůzou pak zjistil, že doma nemá skoro žádné jídlo. Musel jít nakoupit. S nevelkou radostí se vydal do deště, ne proto, že pršelo, ale protože musel mezi lidi. Nesnášel ty nenávistné pohledy. Skoro se bál vyjít na ulici. Vždycky, když někoho potkal, bylo mu smutno. Nechtěl být sám. Kdyby se tam našel někdo, kdo by ho měl aspoň trochu rád. Oblékl si bundu a vyrazil. Se sklopenou hlavou se šoural městem k obchůdku. Po očku sledoval ostatní. Běhali kolem a kryli si hlavy taškami, novinami a dalšími věcmi. Někdo běžel do práce, někdo domů a jiný zase, třeba jako on, nakoupit. Došel, kam potřeboval. Zastavil se pod malou stříškou a sundal si kapucu. Když sklepával kapky vody z bundy, pohled mu padl na malou postavu s cigaretou. Seděla na zemi a tiše pokuřovala. Podle oblečení mu došlo, že nejspíš nemá domov. Další vyvrhel, pomyslel si a zalezl do obchodu. V tichosti si nakoupil vše potřebné, zaplatil a odcházel. Znovu se zastavil pod stříškou, aby si nasadil kapucu.
"Hej ty!"ozvalo se zprava. Gerard otočil hlavu a zjistil, že na něj mluví ten, kdo seděl na zemi. Rozhlédl se kolem sebe, jestli náhodou neoslovil někoho jiného. Ne. Byli tam jen oni dva. Mladík na zemi se pobaveně zasmál.
"S tebou mluvim."pronesl s úsměvem.
"Co je?"zeptal se Gerard a zpražil ho pohledem.
"Nemáš cígo?"zeptal se ten ze země. Gerard se k němu pomalu blížil. Ve tváři maldíka se objevil náznak strachu. Překvapilo ho, když ho Gerard nezmlátil, ale přisedl si k němu. Pak přijal nabízenou cigaretu a zapálil si.
"Kolik ti je?"zeptal se ho Gerard a potáhl z cigarety.
"Osmnáct." vykoktal chlapec zaskočený už tím, že si k němu Gerard přisedl.
"A jak se jmenuješ?" zeptal se stejně klidně Gerard.
"Frank."oznámil kluk a zavrtěl se, aby se mu pohodlněji sedělo.
"Jsem Gerard."podali si ruce. Oba chvilku mlčky vtahovali a vyfukovali obláčky cigaretového kouře a pozorovali, jak se vznáší ve větru.
"Proč tu se mnou sedíš, Gerarde?" porušil ticho, doteď přerušované jen kapkami dopadajícími na chodník, Frank.
"Já nevim. Možná proto, že jsme na tom stejně." odpověděl po chvilce Gerard. Přemýšlel, něž odpověděl. Věděl, že na tom nejsou ani zdaleka stejně, ale věděl, že se na ně lidé stejně dívají. Že je nenávidí. Byli jiní.
"Tebe taky vykopli rodiče na ulici, když ti bylo patnáct?"zeptal se se smíchem Frank. Gerard byl trošku překvapený tím, jak dlouho je Frank bez domova, ale nedal to znát.
"Ne...Já odjel sám. Ale lidi, co jsou kolem mě, na mě koukají jako na zrůdu." politoval se trochu. Frank souhlasně pokýval hlavou.
"A co děláš?" zeptal se Frank.
"Pracuju pro místní noviny, ale rád bych se věnoval kreslení."zasnil se Gerard. Vzpomněl si, jak si plánoval budoucnost umělce, která ztroskotala hned na začátku.
"Malíř. To je hezký."řekl smutně Frank a odhodil nedopalek.
"Co bys chtěl dělat ty?"nabídl mu Gerard další cigaretu. Konečně se mu podíval přímo do obličeje. Na bezdomovce mu přešel čistý. Ale nejvíc ho zaujaly ty oči. Velké, hnědé a plné smutku a zmařených nadějí, které se teď mísili s trohou radosti. Měl radost, že tam s ním někdo sedí a baví se sním a o něm.
"Já...Chtěl bych skupinu. Hudební. Hrál jsem na kytaru, než fotrovi ruplo v makovici. Kytara je moje láska. Občas chodim ke známým na party a tam si můžu zahrát." spustil Frank a nadšeně se při tom usmíval. Konečně se necítil sám. Gerard už chápal, proč vypadá Frank jinak, než ostatní lidé bez domova. Má známé, kteří ho u sebe občas nechají. To on nikdy neměl. Nedokázal si představit, jak to Frank zvládal. Bylo mu ho líto, ale zároveň obdivoval to, jak se s tím dokázal vyrovnat.
"A kde takhle přespáváš?" optal se Gerard, když po chvíli zase zavládlo ticho. To Frank přestal vyprávět o kytarách.
"Různě...Někdy u známejch, někdy ve skladech, někdy jen tak...Poslední dobou spíš...jen tak." odpověděl Frank po krátké odmlce.
"Zvedej se."řekl Gerard a vyskočil na nohy.
"Cože?"nechápal Frank a dál seděl.
"Přespíš u mně." prohlásil Gerard, jakoby bylo normání, že si bere na noc domů cizí lidi. Tohle ale bylo něco jiného. Tohle byl Frank. Nevěděl, proč ho k sobě chce vzít, nevěděl, co se s ním stalo. Chtěl ho mít u sebe.
"Nepotřebuju pomoc." namítl hrdě Frank a odvrátil hlavu.
"Jak myslíš. Měj se." pokrčil rameny Gerard a pomalu odcházel. Věděl, že Frank nebude chtít spát v tomhle dešti další noc. Po deseti metrech ucítil něčí ruku na rameni. Otočil se.
"Tak jo." sklonil hlavu Frank "Děkuju." usmál se potom a společně došli k Gerardovu bytu.
"Hej ty!"ozvalo se zprava. Gerard otočil hlavu a zjistil, že na něj mluví ten, kdo seděl na zemi. Rozhlédl se kolem sebe, jestli náhodou neoslovil někoho jiného. Ne. Byli tam jen oni dva. Mladík na zemi se pobaveně zasmál.
"S tebou mluvim."pronesl s úsměvem.
"Co je?"zeptal se Gerard a zpražil ho pohledem.
"Nemáš cígo?"zeptal se ten ze země. Gerard se k němu pomalu blížil. Ve tváři maldíka se objevil náznak strachu. Překvapilo ho, když ho Gerard nezmlátil, ale přisedl si k němu. Pak přijal nabízenou cigaretu a zapálil si.
"Kolik ti je?"zeptal se ho Gerard a potáhl z cigarety.
"Osmnáct." vykoktal chlapec zaskočený už tím, že si k němu Gerard přisedl.
"A jak se jmenuješ?" zeptal se stejně klidně Gerard.
"Frank."oznámil kluk a zavrtěl se, aby se mu pohodlněji sedělo.
"Jsem Gerard."podali si ruce. Oba chvilku mlčky vtahovali a vyfukovali obláčky cigaretového kouře a pozorovali, jak se vznáší ve větru.
"Proč tu se mnou sedíš, Gerarde?" porušil ticho, doteď přerušované jen kapkami dopadajícími na chodník, Frank.
"Já nevim. Možná proto, že jsme na tom stejně." odpověděl po chvilce Gerard. Přemýšlel, něž odpověděl. Věděl, že na tom nejsou ani zdaleka stejně, ale věděl, že se na ně lidé stejně dívají. Že je nenávidí. Byli jiní.
"Tebe taky vykopli rodiče na ulici, když ti bylo patnáct?"zeptal se se smíchem Frank. Gerard byl trošku překvapený tím, jak dlouho je Frank bez domova, ale nedal to znát.
"Ne...Já odjel sám. Ale lidi, co jsou kolem mě, na mě koukají jako na zrůdu." politoval se trochu. Frank souhlasně pokýval hlavou.
"A co děláš?" zeptal se Frank.
"Pracuju pro místní noviny, ale rád bych se věnoval kreslení."zasnil se Gerard. Vzpomněl si, jak si plánoval budoucnost umělce, která ztroskotala hned na začátku.
"Malíř. To je hezký."řekl smutně Frank a odhodil nedopalek.
"Co bys chtěl dělat ty?"nabídl mu Gerard další cigaretu. Konečně se mu podíval přímo do obličeje. Na bezdomovce mu přešel čistý. Ale nejvíc ho zaujaly ty oči. Velké, hnědé a plné smutku a zmařených nadějí, které se teď mísili s trohou radosti. Měl radost, že tam s ním někdo sedí a baví se sním a o něm.
"Já...Chtěl bych skupinu. Hudební. Hrál jsem na kytaru, než fotrovi ruplo v makovici. Kytara je moje láska. Občas chodim ke známým na party a tam si můžu zahrát." spustil Frank a nadšeně se při tom usmíval. Konečně se necítil sám. Gerard už chápal, proč vypadá Frank jinak, než ostatní lidé bez domova. Má známé, kteří ho u sebe občas nechají. To on nikdy neměl. Nedokázal si představit, jak to Frank zvládal. Bylo mu ho líto, ale zároveň obdivoval to, jak se s tím dokázal vyrovnat.
"A kde takhle přespáváš?" optal se Gerard, když po chvíli zase zavládlo ticho. To Frank přestal vyprávět o kytarách.
"Různě...Někdy u známejch, někdy ve skladech, někdy jen tak...Poslední dobou spíš...jen tak." odpověděl Frank po krátké odmlce.
"Zvedej se."řekl Gerard a vyskočil na nohy.
"Cože?"nechápal Frank a dál seděl.
"Přespíš u mně." prohlásil Gerard, jakoby bylo normání, že si bere na noc domů cizí lidi. Tohle ale bylo něco jiného. Tohle byl Frank. Nevěděl, proč ho k sobě chce vzít, nevěděl, co se s ním stalo. Chtěl ho mít u sebe.
"Nepotřebuju pomoc." namítl hrdě Frank a odvrátil hlavu.
"Jak myslíš. Měj se." pokrčil rameny Gerard a pomalu odcházel. Věděl, že Frank nebude chtít spát v tomhle dešti další noc. Po deseti metrech ucítil něčí ruku na rameni. Otočil se.
"Tak jo." sklonil hlavu Frank "Děkuju." usmál se potom a společně došli k Gerardovu bytu.
Gerard nikdy neřekl, co se pak stalo, ale Frank u něj přespával stále častěji. Nakonec u něj začal bydlet. Žili spolu jako každý zamilovaný pár.
"Našel jsem si práci." oznámil radostně Frank a objal Gerarda.
"To skvělé!"usmál se Gerard a políbil ho do vlasů. Frank se k němu přivinul ještě víc. Gerard byl rád, když mohl jeho malé tělo držet v náručí a vdechovat jeho vůni. Bal rád, že Franka našel. Konečně miloval a milován byl.
"Oslavíme to."uculil se Frank a vytáhl Gerarda do jarního odpoledne. Schylovalo se k dešti. Na ulici se k sobě pevně přitiskli a chytili se za ruce. Gerard byl teď rád, že se na něj lidé koukali. Byl totiž šťastný a mohl na začít křičet, že to on má Franka, toho nejúžasnějšího člověka na světě, a že ho miluje. Šli delší dobu, než se Frank zastavil u nějaké restaurace.
"Strašně tě miluju."políbil Gerarda a vstoupili dovnitř. Uvítala je domácí atmosféra a květinová vůně nastávajícího jara. Usadili se k malému dubovému stolku a objednali jídlo. Celý večer po sobě jen hleděli. Nepotřebovali mluvit. Rozuměli si i beze slov.
"To skvělé!"usmál se Gerard a políbil ho do vlasů. Frank se k němu přivinul ještě víc. Gerard byl rád, když mohl jeho malé tělo držet v náručí a vdechovat jeho vůni. Bal rád, že Franka našel. Konečně miloval a milován byl.
"Oslavíme to."uculil se Frank a vytáhl Gerarda do jarního odpoledne. Schylovalo se k dešti. Na ulici se k sobě pevně přitiskli a chytili se za ruce. Gerard byl teď rád, že se na něj lidé koukali. Byl totiž šťastný a mohl na začít křičet, že to on má Franka, toho nejúžasnějšího člověka na světě, a že ho miluje. Šli delší dobu, než se Frank zastavil u nějaké restaurace.
"Strašně tě miluju."políbil Gerarda a vstoupili dovnitř. Uvítala je domácí atmosféra a květinová vůně nastávajícího jara. Usadili se k malému dubovému stolku a objednali jídlo. Celý večer po sobě jen hleděli. Nepotřebovali mluvit. Rozuměli si i beze slov.
Další den ráno Gerard probudilo bubnování kapek deště o venkovní parapet okna. Podíval se vedle sebe. Spal tam Frank a objímal peřinu. Gerard se usmál a pohladil ho po tváři. Frank otevřel oči a usmál se na něj. Gerard miloval takováhle rána. Budit se vedle toho, koho milujete a vědět, že on miluje vás. Byl nepopsatelně šťastný. Vstal z postele a oblékl se. Společně posnídali a Frank už se připravoval na první den v práci.
"Jsem nervózní."přešlapoval na místě a snaži se nekousat si nehty.
"Půjdu kousek s tebou. Mám to při cestě."usmál se Gerard a oblékl si bundu a nasadil kapucu. Společněse vydali ven. Přitistkli se k sobě a vzali se za ruce. Ušli pár set metrů a zastavili se kousek od přechodu pro chodce.
"Drž mi palce."objal Frank Gerarda.
"Hodně štěstí."popřál mu ještě Gerard a odcházel. Koutkem oka ještě zahlédl, jak se Frank rozhlíží na přechodu. Gerard si začal pobrukovat nějakou písničku, ale uslyšel hlasitou ránu a skřípění pneumatik. Náhle se mu zamotala hlava a zatemnilo před očima. Rychle se otočil. Nebylo nic vidět. Kapky deště ho bičovaly do obličeje a on viděl jen několik stojících aut a dav lidí. Rozeběhl se tam.
"Co se stalo?"zaptel se skoro hystericky jedné ženy.
"Někoho srazili."pokrčila rameny. Gerard se prodral mezi lidmi a uviděl ho. Na zemi. Někdo se nad ním skláněl.
"Ukněte!"vykřikl a odstrčil toho chlápka, co si dovolil sahat na Franka.
"Bože...Ne...Franku! F-Frankie! No tak...prober se, lásko!"Vzal jeho tělo do náručí a pevně ho objal. Na silnici pod ním byla obrovská klauž krve. "Ne-nesmíš umřít! T-to přeci nejde!" vzlykal mu do krku "Nenechávej mě tu."zašeptal.
"Jsem nervózní."přešlapoval na místě a snaži se nekousat si nehty.
"Půjdu kousek s tebou. Mám to při cestě."usmál se Gerard a oblékl si bundu a nasadil kapucu. Společněse vydali ven. Přitistkli se k sobě a vzali se za ruce. Ušli pár set metrů a zastavili se kousek od přechodu pro chodce.
"Drž mi palce."objal Frank Gerarda.
"Hodně štěstí."popřál mu ještě Gerard a odcházel. Koutkem oka ještě zahlédl, jak se Frank rozhlíží na přechodu. Gerard si začal pobrukovat nějakou písničku, ale uslyšel hlasitou ránu a skřípění pneumatik. Náhle se mu zamotala hlava a zatemnilo před očima. Rychle se otočil. Nebylo nic vidět. Kapky deště ho bičovaly do obličeje a on viděl jen několik stojících aut a dav lidí. Rozeběhl se tam.
"Co se stalo?"zaptel se skoro hystericky jedné ženy.
"Někoho srazili."pokrčila rameny. Gerard se prodral mezi lidmi a uviděl ho. Na zemi. Někdo se nad ním skláněl.
"Ukněte!"vykřikl a odstrčil toho chlápka, co si dovolil sahat na Franka.
"Bože...Ne...Franku! F-Frankie! No tak...prober se, lásko!"Vzal jeho tělo do náručí a pevně ho objal. Na silnici pod ním byla obrovská klauž krve. "Ne-nesmíš umřít! T-to přeci nejde!" vzlykal mu do krku "Nenechávej mě tu."zašeptal.
Studené kapky dopadaly na muže, objímající mrtvé tělo. Vpíjely se mu do oblečení a mísily se s krví na zemi. Bylo ticho. Jen kapky tiše dopadaly na ulici a vítr roznášel tiché vzlyky a prosby.
"Prosím...Neodcházej..."
"Prosím...Neodcházej..."








smutný to je, powedený....prostě supr ako wždy...:))))