Inu, Petruška ZASE přemejšlela a vymyslela.
Lidičky, tohle mě napadlo...v komnatě nejvyšší potřeby( Harry Potter 4ever:D). Napadlo mě to jen tak, z ničeho nic. Jakobych teď němala dost práce s kytarou, učením, Old house a jinýma věcma. NE! Já si eště naložim tohle. Naštěstí to vypadá ná krátkou story, tak tři, čtyři díly, možná víc. Taky to bude ovlivněno tím, jak to budete komentovat.;)
Takže, to zkuste, a uvidí se.
Stalo se to před několika lety. Pokoušel jsem se zapomenout, ale jak bych mohl? Milovat je lidské, opouštět ne. Miloval jsem a on mě opustil. Nechtěl to tak. Ani já ne. Jenže...Jeden krok nám oběma změnil život, vlastně smrt. Jak můžu zapomenout na poslední výraz v jeho očích, které potom...zmizely? Jak můžu zapomenout, když tu budu věčně nebo dokud neudělám ten samý krok, jako kdysi on. Dal mi věčný život, ale i věčné trápení a ukrývání se. Pár let to bylo lehčí, protože byl se mnou, já s ním, my spolu. Ale teď? Není nikdo, nic, on, já, my. Ale proč to říkám? To proto, že ten...člověk...mě naučil, co to je milovat, být milován, ztratit, být ztracen a znovu se postavit na nohy. Řeknu vám můj Noční příběh.
Vracel jsem se z kina. S kamarády jsme se dohodli už před týdnem. Těšil jsem se. A byla to legrace. Miluju horory o upírech.
Jak snadno se v něm můžu ocitnout...
Byla už docela tma a lehký vánek chladnější letní noci pročesával větve stromů. Hrál si s mými vlasy a házel mi je do očí. Byl jsem zvyklý, nevadilo mi to. Přes cestu přeběhla černá kočka. Kdybych bylpověrčivý, vyberu si zkratku, která vedla skrz pakt a kam kočka nevběhla, ale já se chtěl ještě projít a svými kroky porušil pomyslnou čáru šelmina běhu. Rád se po nocích toulám ulidemi. Tma mi nevadí. Přijde mi tak tajemná, okouzlující, působivá. Je v ní něco krásného, co mě láká. Pomalu jsem se procházel ulicemi a vdechoval čerstvý vzduch. Nemyslel jsem si, že v tuhle hodinu tu mlže být ještě někdo. Nějaká dívka s chlapcem. Stáli na chodníku pod lamou a objímali se. On ji líbal na krku. Jaké je to, být zamilovaný? Jaké to je, vaprovázet děvče domů polibky a doteky? Jaké to je, někoho mít? Mít dívku? Chlapce? Někoho, kdo mě má rád? Přidal jsem do kroku, abych je v něčem nevyrušil, a zašel za roh. Opět jsem se ponořil do noci a nechal se unášet jejími proudy do hlubin myšlenek. Potichu jsem přecházel silnici, když jsem za sebou slyšel pohyb. Prudce jsem se otočil, ale nic jsem neviděl. Šel jsem dál, ale ozvalo se zaklepání. Asi podpadky nějakých bot, ale když jsem se otočil, ve vzduchu ze vznásela jen dvě zelená světýlka. Noc se zdála být ještě tmavší, spadla na mě jako těžká opona a zakryla mi výhled kamkoliv. Jen ta dvě světýlka dva metry ode mě. Stál jsem jako přikovaný, zmrzlý, mrtvý. nemohl jsem se pochnout. Tečky zeleně se blížily až se zastavily těsně u mého obličeje. Necítil jsem, že by někdo dýchal, neslyšel jsem tlukot srdce, jen šustění pláště. Ale přesto tam někdo byl. Konečně jsem udělal krok dozadu. Světýlka šla za mnou. Rozeběhl jsem se, přeskočil plot naší zahrady a zapadl do domu. Určitě tam někdo byl. Tím jsem si jistý. Naprosto jistý.
A byla to pravda...








krása:) jako vždy:)