close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bratrská láska

4. října 2007 v 17:05 | Pip |  Jednorázovky
Tohle je předělaná povídky This isn't gratitude, this is hatred. Já jsem jí totiž v originále dala přečíst učitelce na češtinu-bylo to v náhlém pomatení smyslů:D-a ta byla unešená. Po pár dnech přišla nějaká literární soutěž, která má téma "NIKDO NESMÍ DRUHÉHO MUČIT, ZRAŇOVAT A ZABÍJET." a tak řekla, že tohle pošle, akorát to musí mít dobrej konec, takže je to předěláno...no...Nevim:D
Jinak, chtěla bych to věnovat 5ce (5ka-akorát sem to sklonila). Poděkovat jí tim za radu, který jsem se držela a ono se to kupodivu změnilo. Pomohla tomu i učitelka, ale stejně. Děkuju mockrát.

Kráčeli jsme temnou uličku. Brácha říkal, že je to zkratka, ale mně to nahánělo strach. Velký strach. Ubohé osvícení jedné pouliční lampy vytvářelo chabé stíny, které se plazily po oprýskaných omítkách opuštěných domů. Přitiskl jsem se k Gerardovi. Letmo mě pohladil po zádech a zase ruku spustil. Bylo mi to trochu líto. On mě vždycky dokázal podpořit, ale nevím, co se teď stalo. Najednou se za popelnicemi něco pohnulo. Jakoby kroky. Ohlédl jsem se, ale nic tam nebylo. Snad se mi to jen zdálo. Zrychlil jsem, abych dohnal bráchu, on šel rychleji, nebo se mi zdálo i tohle? Celé je to podezřelé. Všechno tady. Přejel mi mráz po zádech.
"Brácho, co se-"chtěl jsem se zeptat, ale moji chůzi zastavil kamenný chodník. Upadl jsem. Nebo spíš, někdo mi pomohl upadnout. Slyšel jsem smích a spěšné kroky, rychle se vzdalující. Gerard. Utíkal. Nechal mě tam. Nechal mě na pospas těm zrůdám ze školy. Těm, co šikanovali slabší, ale na nás si nikdy netroufli. Až teď. Ale proč jen já? Proč ne Gerard? Nebo spíš, proč mě tam nechal? Proč mi nepomohl? Nebo snad...On mě tam přivedl! Ne, to ne. Nemožné. To by neudělal. Prudká bolest na břiše mi na chvíli zatemnila oči, i mysl. Kopali mě, mlátili, nadávali mi. Ostrý štěrk se mi zařezával do každého milimetru mé odkryté kůže. Drobné kamínky se zarývaly do masa a působily mi neskutečnou bolest. Ale ne takovou, jaká mě sžírala zevnitř. Gerard. Gee. Můj bráška. Ten, co mě měl chránit, být mi vzorem, mě nechal ležet na studených dlažebních kostkách. Kolik mu za mě nabídli? Kolik byl ochoten přijmout za svého bratra? Za vlastní krev. Za toho, kdo mu pomáhal, když mu bylo nejhůř, za toho, kdo si s ním hrál jako malý. Za mě. Já mu věřil, já ho obdivoval. Připadal mi vždycky tak silný a...čestný. Ne. Všechno je pryč. Ztratil svou důstojnost a ztratil tím i mě.
Vyplivl jsem krev a čekal. Čekal jsem, až odejdou. Konečně. Byl jsem tam sám. Jen já, rozbitá lampa a ty drobounké kamínky.
Je to už měsíc. Měsíc, co jsem se doplazil domů. Měsíc předstírání a čekání. Čekání na to, jak zase půjdeme tou temnou uličkou. Už mi nenaháněla strach. Už mi jen připomínala ten osudný den. Den, kdy jsem začal svého bratra nenávidět. Tentokrát jsem ale zkratku navrhl já. Nikdo tam nečekal. Jen ve mně byla ukrytá ta zášť a čekala, až jí dám volný průchod ven.
"Mikey, promiň."zašeptal najednou Gerard.
"Za co?"zeptal jsem se přehnaně milým tónem.
"Za to, jak jsem...Utekl."sklonil hlavu.
"Utekl? Ne, ty jsi neutekl, ty jsi mě prodal!"zařval jsem na něj.
"NE! Já nechtěl, oni mě donutili!"bránil se:"Říkali, že nám vypálí barák, že mě zmlátí!"
"ZMLÁTÍ TĚ?PROTO JSI JIM RADŠI NECHAL MĚ?" křičel jsem na něj hystericky. Ne. Už mě neoklame. Dnes ne. Dnes jsem to já, kdo má navrch.
"Mikey, já nechtěl! Oni mi vyhrožovali!" Kvičel dál. Dál vymýšlel výmluvy. Ale já ho nevnímal. Moje ruka vystřelila k jeho krku, prsty se kolem něj obmotaly a pevně stiskly. Palcem jsem mu tlačil na přívod vzduchu k jeho plicím. Natlačil jsem ho na zeď jednoho domu.
"Došla ti slova? Nebo ti snad došel dech?" Užíval jsem si to. Viděl jsem, jak se jeho zrádcovský obličej barví do ruda. Bavil jsem se tím, jak se rukama snažil dostat mou dlaň ze svého krku. Jak sípal, jak prosil. Povolil jsem stisk.
"Tohle je tvůj vděk?Vděk za to, že jsem tě skoro vychoval?" Upřímně jsem se mu zasmál.
"Tohle není vděk, to je nenávist, bráško!"vykřikl jsem a zase přitlačil. Tentokrát víc. V jeho očích se blýskal strach a slzy. Zarýval mi nehty do paže ve snaze, abych ho pustil. Po chvilce jeho úsilí pomalu ustávalo a oči se mu zavíraly. Umíral. Ne. Co to dělám? Je to můj bratr. Je to člověk. I přes to, co mi udělal si nezaslouží zemřít. Ne mou rukou. Pustil jsem ho. Podlomila se mu kolena a dopadl na zem, kde se snažil nabrat dech. Pozoroval jsem ho. Chvíli se ještě svíjel, a pak se s námahou posadil a opřel o stěnu domu. Zhluboka dýchal. Trochu se lekl, když spatřil mou ruku, nataženou k němu, ale nakonec se jí chopil. pomohl jsem mu na nohy a společně jsme došli domů.
Vyřeším to jinak. Nejsem přeci jako on.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 teryn-red teryn-red | 5. října 2007 v 20:14 | Reagovat

no super....je to dobrý, jako ale vážně 8)

2 5ka 5ka | E-mail | 5. října 2007 v 21:42 | Reagovat

jeee dakujem! to je mile! som rada ze sa to viriesilo a mas pokoj :D a co sa vlastne presne stalo?

3 Pip Pip | Web | 6. října 2007 v 9:39 | Reagovat

přesně?no ona to vyřešila učitelka, ale i z části já a kámošla...

4 5ka 5ka | E-mail | 6. října 2007 v 11:35 | Reagovat

fajne.hlavne ze uz mas pokoj  ;D

5 haňullQa haňullQa | Web | 14. října 2007 v 10:49 | Reagovat

Sqělý... :)

6 Cecily Cecily | E-mail | 13. listopadu 2007 v 13:54 | Reagovat

ten konec je upravenej nádherně, fakt nádherně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama