Volné pokračování songfic Numb. Plním slib a věnuju Dee + všem stejně věrným čtenářkám příběhů na všech blozích.
"Frankie?"
"Ano, Gee?"
Stáli jsme na mostě a sledovali hemžící se dav kolem. Další výlet, který jsi zorganizoval ty. Vždycky děláme jen to, co chceš ty. Stačilo být jednou spolu…a tentokrát se ti postavím. Ale když jsem stál proti tobě a ty ses usmíval, znovu jsem ztratil všechnu odvahu ti vzdorovat. Ne! Musím to dokázat! Musím být silný!
Zhluboka jsem se nadechl a podíval se do tvých veselých hnědých očí. "Mohli bychom jeden večer…" nádech, výdech… "…mohli bychom…" nádech… "…být spolu u mě a… třeba…"
Odvaha se ztratila. Promluvit si? Co bychom vlastně mohli? Mohl bych ti vysvětlit, že ty žiješ pro celý svět, pro plno lidí, kamarádů, zájmů a aktivit, a já jenom pro tebe? Mohl bych ti říct, jak málo se mi věnuješ? Mohl bych ti říct, že když už jsme spolu, je všechno jenom podle tebe? I kdybych ti to říct mohl, nedokázal bych to. Nedokázal bych se ti do očí postavit, protože ty mě vždycky dokážeš něčím…uklidnit? Vždycky mi dokážeš, že to, co říkám, není pravda. Nikdy nemám odvahu…nemám odvahu jako ty.
Znovu ses na mě usmál. "Co třeba? Na co hned nemyslíš, viď?" popichoval jsi mě. Mám ti dát za pravdu a nechat to být, nebo mám pokračovat? Mám ti říct, že si potřebujeme vážně promluvit? Že ten večer nebude věnovaný sexu, ale že to bude večer, kdy možná všechno zničím? Je to všechno tak hrozné, abych to tak nemohl nechat? Mám předstírat, že se nic neděje?
"Tak třeba zítra?" zeptal jsem se. Znovu ses usmál. Ale pak… "Počkej, zítra jdu s bývalým spolužákem do kina. Neviděli jsme se skoro tři roky… nechceš jít s námi?" Jako vždycky. Kdy už si na mě uděláš čas?
"Ne…a pozítří? Šlo by to?" Tvářil ses, jako bys pátral v paměti, jestli nemáš něco naplánované. Já jsem vždycky až na druhém místě. "Tak dobře, pozítří," souhlasil jsi nakonec. Konečně, nebo mám mít strach? Čeho se vlastně odvážím? Nemusím se bát, ty si stejně najdeš něco jiného, a večer se mnou znovu odložíš. Jako vždycky. Mám to zničit, nebo si mám vážit toho, co mám? Mám si vážit toho, že tě mám alespoň někdy?
"Pojď, Gee. Projdeme se tam a tam." Je to tvoje odreagování. Možná se cítíš provinilý, že se mi tolik nevěnuješ, a myslíš si, že to odčiníš tím, že mě občas někam vezmeš. A já s tebou vždycky ochotně jdu, šťastný, že tě alespoň na chvíli budu mít jen pro sebe, ucítím tvojí vůni, uvidím tvůj úsměv. Ano, Frankie. Já mám čas vždycky.
Ale ten večer se opravdu splnil. Byli jsme v bytě sami dva a seděli na gauči. Jen ty ses nudil. "A co budeme vlastně dělat?"
Připadal jsem si, jako bych měl knedlík v krku. Mám si o tom s tebou promluvit? O mých pocitech? Už jsem to zkoušel. Byly to jen takové náznaky, ale tys je buď nepochopil, nebo jsi jim nevěnoval pozornost. Nechtěl jsi chápat, že jsem tu jen pro tebe, a ty mě ovládáš. Ty rozhoduješ. Ty určuješ směr. Mám ti to zkusit říct znovu?
Nemá to smysl. Jakmile se podívám na tvůj úsměv, do tvých očí, láme mi to srdce. Nedokážu to. Budu si vážit toho, co mám. Že tě mám alespoň trochu. Já tě přece tolik miluju, tolik tě potřebuju. Nemůžu tě ztratit. Zvlášť, když tě teď mám u sebe.
"Mohli bychom třeba…sledovat film?" navrhl jsem. Teď už se musím tvářit, že je všechno v pořádku. Že je to tak, jak chci. Že to, co chceš ty, chci i já.
"Dobře," přikývl jsi bez zájmu. Byl jsi zvyklý být obklopený kamarády, být středem zájmu, podnikat všechno možné, aby ses zabavil. Být se mnou byla pro tebe…nuda.
Hodil jsem tam DVD a pustil televizi. Proč jsem před tebou tak nesmělý, nejistý, nervózní? Ty se mi přece nevysmíváš, nebo ano? Nevysmíváš se mi jako všichni tví přátelé. Nebo…?
"Frankie?" ozval jsem se tiše. "Jsem unavený…můžeme to vypnout?"
"Jak chceš." Vypnul jsi televizi, a já se jen tak mimochodem položil na tvůj klín. Usmál ses a začal mě hladit po vlasech. Uklidněně jsem zavřel oči. To mi stačilo ke štěstí. Pohodlně jsem se k tobě přitiskl a začal jsem usínat.
Probudila mě tvoje chladná dlaň pod mým tričkem. Rukou jsi mi bloudil po hrudi a druhou sis přitáhl mou hlavu k sobě. Už jsem věděl, kam míříš. Vyndal jsi ruku zpod mého trička, sundal jsi mi ho a odhodil na zem.
Přitáhl sis mě za krk těsně k sobě, palcemi jsi mi lehce tlačil na přívod vzduchu. Tvoje prsty projížděly moje vlasy, dlaně se dotýkaly mého obnaženého těla - hlavy, tváří, hrudi, krku…
Zamručel jsem. Bylo to tak příjemné. Neskutečně příjemné. Potom jsi zapojil rty. Líbal jsi mě do vlasů, na uši, na bradu, a lehce jsi při tom mlaskal. Zapojil jsi i jazyk a já ucítil tvoje teplé sliny na svém krku. Přejel jsi níž a začal mě líbat na hrudi. Tvoje jemné vlasy mě příjemně dráždily na kůži. Rukama jsi mě těsně objal a přejížděl mi linii páteře, lopatky a prohlubně mezi žebry.
Srdce mi začlo tlouct rychleji a tep na krku mi silně bušil. Začal jsem hluboce dýchat a zavřel jsem oči, abych si mohl užívat tvoje tělo namáčknuté na to moje. V rozkroku jsem cítil narůstající vzrušení. Asi sis toho všiml, protože jsi jednou rukou začal směřovat přes moje břicho až k opasku mých kalhot. Rozepl jsi ho, stáhl mi kalhoty a rukou zajel do mých trenek. Hlasitě jsem zasténal. Usmál ses a pomalu mi začal posouvat dolů trenky. Když byly dole, vzal jsi mě do ruky a začal jemně pracovat. Zmítal jsem svým napjatým bezmocným tělem, které prosilo o uvolnění, a prudce jsem sténal.
Přestal jsi mě dráždit a já se skoro rozplakal, jak jsem byl zmučený. Zoufale, bolestně vzrušený. Konečně jsi mě vzal do pusy a já si užíval tu slast. Prsty jsem ti probíral vlasy a syčel jsem, vzdychal, někdy až křičel. Moje tělo pracovalo v souladu s tím tvým. Po několika minutách téhle bolestně slastné procedury jsem se s dlouhým zasténáním udělal. Vytáhl ses nahoru ke mně, políbil mě a přikryl, abych si mohl oddechnout.
Přitiskl jsem se k tobě a oči se mi okamžitě zavřely.
"Miluju tě, Frankie," stačil jsem ještě zašeptat, než jsem usnul.
Tvojí odpověď už jsem neslyšel.








Ach jo. Krásne, smutné a vzrušujúce v jednom, a ani nevieš ako si cením venovanie.
Ďakujem ♥