Jak jsi mohl?
9. října 2007 v 18:34 | Cecily | JednorázovkyOkay, "drze" sem hážu svojí nejaktuálnější a nejspontánnější blbost, jakou sem kdy vymyslela. Znáte to, neděle večer, depka... ;)) A já měla prostě hroznou chuť psát a v hlavě jsem měla tolik představ, že to jinak nešlo. V týhle story si můžete přečíst, na co v noci myslím, ehm.. Psané v opravdu... romantické a depkózní náladě.. ;))
Vždycky jsi to byl ty, kdo měl kolem sebe spoustu přátel. Já měl jen tebe. Ale tvoje nemoc tě změnila. Teď stojíš vzadu se mnou, pryč od všech tvých přátel, kteří se tě zřekli. Možná kvůli tvému chování. Ale já s tebou měl trpělivost.
Moc dobře si pamatuju ty začátky, kdy ses dozvěděl, že trpíš vážnou nemocí. Jen kvůli tomu, jak jsi žil. Pamatuju si, jak jsi byl arogantní a zavrhoval jsi přátele, kteří ti chtěli pomoct. Pamatuju si, jak jsi chtěl být sám. Stáhl ses do sebe a nechtěl sis přiznat, že někoho potřebuješ.
Byl jsem to já, kdo se k tobě vracel, přestože si u sebe nikoho nechtěl. Byl jsem to já, kdo ti stále nabízel pomoc i přes všechny ty věci, které jsi mi říkal. Byly tak zlé, tak kruté. Ale já věděl, že nevycházejí z tebe, ale z tvé nemoci. Trpělivě jsem za tebou chodil a ty sis konečně uvědomil, že mě potřebuješ.
Potom přišly dny, kdy se ti velmi přitížilo. Jako každý den, byl jsem u tebe a chystal se odejít, abys mohl být v noci sám, jak jsi chtěl. Ale tenkrát poprvé jsi mě prosil, abych zůstal. Bál ses. Byl jsi tolik unavený, vyčerpaný, ale nemohl jsi spát. Uložil jsem tě na svůj klín a vískal ti vlasy. Nemyté, neučesané. Zblízka jsem mohl vidět tvojí tvář. Sledoval jsem tě celou dobu tvé nemoci, pozoroval jsem všechny změny. Věděl jsem, jak ti je. Všechno jsem sledoval a znal. Celou tu dobu. Možná jsi o tom ani nevěděl.
Ta noc byla nejkrásnější i nejsmutnější v mém životě. Myslím, že i v tvém. Tak, jak to bývá, když je něco poprvé. Jen měkká postel, několik prohřátých dek, malý polštář, tma, uzavřená tichá místnost, ty a já.
Tvoje tvář byla bledá, oči plné strachu a slz. Mohl jsem cítit tvoje teplé tělo, když jsi mi ležel na klíně. Cítil jsem tvoje ruce, křečovitě se držící mých zad. Obličej jsi měl zabořený do mého trika a vdechoval jeho vůni. Dýchal jsi s námahou, zhluboka, soustředěně a roztřeseně. Možná ses i trochu třásl. Přikryl jsem tě dekou a držel tě celou dobu. Dotýkal jsem se tě, abych ti ukázal, že jsem blízko. Abys byl klidný. Zavřel jsi oči a já jsem palcy jemně utřel tvoje mokré řasy.
Šeptal jsem ti slova útěchy a ty ses k nim upínal jako tonoucí k zachránci. Šeptal jsem ti, že všechno bude dobré. Že budu pořád s tebou. Každou minutu, každou sekundu. Nikdy nebudeš sám. Šeptal jsem ti, jak moc tě miluju. Vždycky tě budu milovat a nikdy tě neopustím. Všechno je v pořádku. Řekl jsem ti toho tolik. Byly to ty prosté věty, jaké se říkají v románech. Byly natolik obyčejné, že byly pravdivé.
Přál jsem si, aby ta noc trvala věčně. Tak dlouho trvalo, než jsi konečně usnul. A já zůstal vzhůru, abych tě mohl pevně držet, až se probudíš. Abych tě mohl hlídat a být s tebou. Abych tě mohl sledovat, jak spíš, tak nevinného a bezmocného.
Přišly další noci, a byly jako ta první. Nechtěl jsi do nemocnice, a já tě nenutil. Tvoje nemoc se nezhoršovala, tak proč se trápit? Ale tys chtěl být jen a jen se mnou. Pořád. Vždycky jsem ti vyhověl. Za ty noci jsme toho tolik napovídali. Často jsme snili. Myslím, že ses cítil v bezpečí. To byly ty dokonalé časy.
Pak přišly dny, kdy ses začal usmívat. Chodil jsi do nemocnice na testy a výsledky byly čím dál lepší. Byl jsem tolik šťastný společně s tebou, když jsme se konečně dozvěděli, že se uzdravíš. Neskončí to špatně.
Jásal jsi, byl jsi znovu plný života. Začal jsi znovu chodit ven a bavit se s lidmi. A já se zase dostával do pozadí.
Pak přišly dny, kdy už jsi mě nepotřeboval. Začal jsi nový život, a mě jsi odepsal. Neměl jsi na mě čas. Zapomněl jsi na všechny ty dny, kdy jsme byli spolu. Celý ten čas spojený s nemocí jsi smazal ze svého života. Zapomněl jsi ty noci, kdy jsme byli spolu. Zapomněl jsi všechno, co jsme si říkali. Zapomněl jsi na všechny sliby, na mojí věrnost a trpělivost, na mou pomoc. Zapomněl jsi na mě.
A já? K tobě se už nikdy nevrátím. Nedokážu na tebe zapomenout tak snadno, jako jsi to udělal ty. Ale doufám, že někdy časem to dokážu. Půjdu hledat štěstí, které ty už jsi našel.
Komentáře
Smutné, ale krásné jako všechny tvé fanfiction. Jako blbost mi to nepříjde vůbec xD.Vážně nádhera...
krásná a smutná story.........ale já už chci moučníky!!!XD
neee, proč?? proč?? tak to bylo teda fakt od něj hnusný :'(
*potlllllesk* fakt se povedlo.....njn, three cheers for depky
neee ![]()
jou... sqělý... a smutný... :´( uposh sqěle je to napsaný... seš fackt dobrá... *thumbs up* :) upe mi vhrkly slzy do očí... :´(
nechtělo se mi to psát do článku tak píšu koment kdyby se někdo ptal ![]()
je to myšlený tak, že to Frank vypráví Gerardovi.. :)
eh....tak to je fakt smutný, až z toho brečim...








Wau!smutný, ale fak krásně napsaný:)))obdivuju;):)))