close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Láska je způsob sebevraždy

24. října 2007 v 23:25 | Cecily
Žánr: slash, drama
Postavy: Gerard / Frank
Přístupnost: všichni
Poznámka: vypráví Gerard
Původní název: Love Is A Form Of Suicide
Autor: SophiaSuicide
Přeložené z: Mibba
Varování: nepřesný překlad


"Měli jste někdy pocit, že vás láska zabíjí? Když jste s onou osobou, to, co vás zevnitř ničí, je jako tisíce nožů a jehel, které zraňují kůži. Jejich ostří je vždy připravené drásat vám hrdlo, ale když jste daleko od nich, nemůžete dýchat. Váš hrudník je chycený drápy toho, koho milujete. Je to vaše závislost. Nenávidíte to. Ale nemůžete opustit toho, komu patříte.
Tohle je můj příběh. Nepotřebuju moc prostoru k tomu, abych popsal svůj život.
Ačkoli to vlastně není můj život. Patřím Frankovi. Mojí první opravdové lásce. Každý den s ním je sen a já sním o každém dni s ním.
Nechci se vytahovat, ale on mi taky patří. Říká mi to každý den. Ukazuje mi to. Říká mi, jak je naše láska zvláštní. Nemůžu nikomu říct, jak si to ukazujeme. Jak on mi to ukazuje.
Ale někdy to bolí. Bolí tak moc, že křičím a prosím Franka, aby přestal. A on mě přinutí být zticha. Ale já rozumím, proč to dělá.
Myslím, že bych měl začít od začátku.
Jmenuju se Gerard Way. Jsem milenec Franka Iera. Nebo jsem byl milenec Franka Iera. Nicméně vím, že nikdo nemůže zastoupit místo, které je navždy moje.
Potkali jsme se na vysoké škole. Studoval jsem výtvarné umění a on studoval hudbu. Ale potkali jsme se na anglické přednášce. Pamatuju si, jak jsem se na něj poprvé zadíval. Seděli jsme přímo naproti sobě v kruhové učební místnosti. Sledoval jsem, jak světlo čeří jeho černé vlasy s žhoucím načervenalým odstínem, a obdivoval jsem, jak se pohybuje s takovou lehkostí. Jeho ruce vypadaly tak silně, když si psal poznámky a kreslil na desky. Tetování zdobilo klouby jeho ruky, ale ze svého místa jsem nemohl přečíst, co tam má napsané.
Ale nemohl jsem vidět jeho oči. Potřeboval jsem vidět jejich barvu, jejich hloubku. Ale on nezvedl pohled. Pamatuju si, jak moje srdce bilo, až to bolelo, a moje krev zoufale proudila v žilách."
FLASHBACK
"No tak. Jenom se podívej nahoru. Prosím, zvedni oči..."
Byl jsem opřený o lavici, ťukal jsem netrpělivě nohama o zem, ruce zkřížené na prsou. Mumlal jsem si neustále pod vousy, byl jsem přitahován tázavým pohledem, který jsem ignoroval. Slunce prosvítalo skrz vysoká úzká okna, máčelo místnost do odpoledního světla. On byl uprostřed světelného paprsku, který mu dával zjevení anděla. Mého anděla.
Povzdechl jsem si a trochu se uklidnil, ale ne úplně. Beztak se na mě nechtěl podívat. Ale on to udělal! Na zlomek sekundy se mi upřeně zadíval do obličeje, a něco uvnitř mě explodovalo. Mými žilami projela elektrická vlna. Byl jsem zamilovaný. A toužil jsem.
Hluboké, ale jasné oči. Myslím tím jeho oči. Se zlatou skvrnkou. Jeho oči byly můj domov, bazén, ve kterém jsem se chtěl topit znovu a znovu.
Zvonění odněkud zdálky mě probudilo z omámení. Setřásl jsem si střapaté černé vlasy z očí, vstal jsem a zvedl tašku. Zadržel jsem dech, když procházel kolem mě se skloněnou hlavou a kapucí přes ní. Ale něco mě zaujalo. Bílý arch papíru vyčuhující z jeho desek. Ušklíbl jsem se a chytil se šance mluvit s tím klukem. Shýbl jsem se a zvedl papír. Zalapal jsem po dechu, když jsem se podíval na to, co nakreslil.
Byl jsem to já. Nebyla to nijak mistrná kresba, ale pořád jsem to byl já. Černé pramínky vlasů padaly do divokých očí, které hleděly přímo na mě. A na něj, když kreslil. Začervenal jsem se. Věděl, že ho mám rád. Ale nevěděl, že ho miluju.
Běžel jsem halou dolů. Přehlížel jsem zástupy lidí a uviděl jsem ho na školním dvoře. Skákal jsem dolů po schodech, vrážel jsem do lidí, kteří protestovali, ale já jsem pořád běžel. Nakonec jsem se k němu dostal a vykročil jsem mu naproti. On se pořád díval na zem, ale zastavil se. Myslím, že poznal, že jsem to byl já.
Podržel jsem před ním jeho kresbu a řekl jsem: "Tohle ti vypadlo z desek, tak jsem to zvedl."
To bylo všechno, co jsem řekl. Nic vtipného ani zajímavého. Měl jsem v hlavě prázdno. Zvedl hlavu do úrovně té mojí, ale oči držel dole. Zagestikuloval jsem ke kresbě. "Máš talent..."
On pořád nic neříkal, ani se neusmál. Jenom zíral dolů na papír. Bylo to trapné.
"Jak se jmenuješ?"
Nakonec ke mně zvedl oči. "Frank," zamumlal.
"Frank," zašeptal jsem. "Já jsem Gerard, jestli to ještě nevíš."
"Vím, samozřejmě že vím," řekl rychle Frank. Musel jsem vypadat překvapeně, protože se začal omlouvat.
"Hej, nech toho!" zastavil jsem ho. "Ehm, nechceš si zajít na kafe?"
A on se poprvé usmál. Přeměnilo ho to z rozmrzelého teenagera na perfektního, úžasně vypadajícího kluka. Procházeli jsme se a smáli se. Frank mě doprovodil do mojí studentské ložnice. Už nebyl tichý a záhadný, ale hlasitý a sebejistý.
A políbil mě. Překvapivě hrubě. Zlomyslně se ušklíbl, mrkl na mě a šel domů.
A já byl děvka.
FLASHBACK CUTS
"Frank a já jsme si rozuměli, nemělo to chybu. Nebo jsem si to alespoň myslel.
Na začátku našeho vztahu jsme trávili každou minutu spolu. S ním jsem ztratil svoje panenství. Pamatuju si, jak mě jemně políbil na rty a připravil mě na to. Odvedl mojí pozornost od bolesti. Pamatuju si, jak sténal, když se do mě dostal a polibky přitom stíral moje slzy. Jak hlasitě a hluboce vzdychal, když přirážel s větší a větší energií. Jak se ode mě rychle odtáhl, otočil mě a sklouzl svými rty k mému údu. Pamatuju si, jak rychle a lehce pohyboval jazykem a nutil mě vzdychat. Znovu a znovu a znovu.
Ale nemohlo to zůstat tak jednoduché a skvělé.
Někde na konci bylo všechno špatně. Někdy, když jsme leželi v posteli po sexu, zraňoval mě Frank na předloktí různými ostrými předměty. Jak plynuly měsíce, Frank si vymýšlel pořád další, čím dál ,dobrodružnější´ nápady. Pro ,zábavu´, jak řekl. Hořící cigarety, špendlíky přitlačené na mojí kůži. Můj obličej byl poškrábaný kousky střepů. Frank mě zamykal v našem bytě. Přinutil mě odejít z vysoké školy, abych se mohl věnovat jemu. A já neměl nikoho, komu bych se svěřil. Moji rodiče se mnou nemluvili. Měli v oblibě Franka a zakazovali mi vídat se s nimi i s mými kamarády.
Jedné noci, skoro deset měsíců potom, co jsme se potkali, jsme stáli v našem společném pokoji, smáli jsme se a vtipkovali, jako za starých dobrých časů.
Nemyslel jsem si, že mi chtěl ubližovat zas tak moc.
Opravdu jsem myslel, že bylo bezpečné se ho zeptat.
"Frankie?"
"Ano, baby?"
"Proč se ti líbí ubližovat mi?"
Frank se zarazil a upřeně na mě zazíral.
"Proč se mi líbí ubližovat ti?" zopakoval. Najednou se jeho obličej zkroutil zlostí. Skočil po mě a shodil mě na zem. Lehl si na mě. Ovinul svoje ruce kolem mého hrdla a škrtil mě, dokud se mi na obličeji neobjevila krev. Byl jsem slabý, a příliš hloupě zamilovaný. Nemohl jsem Frankovi ublížit. Nikdy.
Myslel jsem si to.
Odešel. Ležel jsem na podlaze, lapal po dechu a tiše plakal. Slyšel jsem zvuk trhání papíru. Přišel do místnosti a v rukou držel natrhaný papír. Hodil ho do krbu a plameny se rozhořely.
"Gerarde, ty víš, že tohle je naše svatební noc. Plánoval jsem tě vzít do Vegas na krátký, levný obřad. Ale ne. Gerard chtěl zůstat. Tak teď Gerardovi ukážu, co se stane, když se mě zeptá!"
Otočil se ke mně, a já viděl, co drží v ruce.
Pohrabáč. Vypalovač značek. Na konci byl rezavý, zřetelně jsem viděl, že už byl použitý. A tvar na konci měl písmeno "F". Frank strčil konec pohrabáče do ohně. Třásl jsem se strachy. "Prosím, Frankie. Omlouvám se. Můžeme jet do Vegas zítra. Jen to prosím nedělej."
Otočil hlavu a podíval se na mě, a mě bolelo vidět ho tak smutného. Slzy klouzaly po jeho tváři. "Gerarde, miluju tě. A tohle bude naposledy, navždycky. Jako naše láska."
Frank byl šílený. Jeho obličej byl zkreslený, jeho tváře byly zmáčené slzami a potem, vlasy se mu lepily k lícím a čelu. Vytáhl to značkovací železo z ohně. V tmavé místnosti svítilo jasnou bílou barvou a sálalo. Frank přišel ke mně a řekl, abych si sundal triko.
"Já můžu být navždycky tvůj, přísahám, budu jen tvůj..."
Náhle jsem ucítil vlnu vzteku. Vstal jsem a odešel od něj. "Franku, nepřibližuj se ke mně s tou věcí! Je - je konec."
Zastavil jsem se a díval se na jeho bledý obličej. Frank zrudl a blížil se ke mně. Pohrabáčem mířil přesně na moje srdce.
"Neodvažuj se říkat něco takového! Jsi jen můj, Gerarde Wayi, a nikoho jiného!"
Ale já jsem mu vykročil vstříc a popadl jsem držadlo pohrabáče. Bojovali jsme a oba jsme se snažili dostat ke zbrani. Vítězoslavně jsem se usmál, když se mi podařilo kopnout Franka do rozkroku. Shýbl se a držel se, a klel pod vousy.
Myslel jsem, že je konec, že to vzdá.
Pistol.
Moje srdce bilo jako splašené, když se narovnal a smál se. Jeho oči byly zavřené a hrudník se mu prudce zvedal. Zhluboka jsem se nadechl a střelil ho do prsou. Do srdce. Zmáčl jsem kohoutek vší silou. Slzy mi tekly po tváři. Zabil jsem člověka, který pro mě znamenal tak moc. A jako jsem zabil Franka, zabil jsem i sebe."
Sedl jsem si a zapálil si cigaretu. Hleděl jsem na mého tazatele. Všiml jsem si kapky potu na jeho čele. V mých očích tak nevypadal. Hleděl jsem na ránu v jeho srdci. Byla i v mém. Jen ta moje nebyla vidět.
Když jsem Franka potkal, věděl jsem, že on je moje láska. První skutečná láska. Jediná. Nikdy potom jsem nebyl zamilovaný. Vím to. Nemůžu čekat na den, kdy ho znovu potkám. Nikdy nebude tak vzdálený jako teď. To vím taky.
Jsou vaše závislost,
nenávidíte to.
Měli byste je nenávidět,
ale nikdy nemůžete opustit.
Pokaždé, když vás mají opustit,
vy jim patříte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | Web | 17. května 2009 v 21:37 | Reagovat

*ústa dokořán*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama