3. října 2007 v 16:05 | Pip
|
Tak...je to tu...Musim říct, že moje psychika je teď někde na bodu mrazu....je mi fakt šíleně. Nikdy se mi nestalo, že bych ze školy přiběhla s hysteričákem a zavřela se do koupelny, kde sem bulela. Dlouho sem nebrečela. A už vůbec nikdy, kvůli klukovi. Kdybych brečela kvůli klukovi, co mi dal kopačky...ne...já brečim proto, že je to ten nejubožejší parazit, co kdy měl to štěstí chodit po týhle planetě. A co já komu udělala, že zrovna S NIM musim chodit do třídy a bejt terčem jeho posměchu a nadávek. Jo...Nabonzovala jsem ho...Asi jo...jsem svině, ale to, co on dělá, už zašlo i za hranice mýho klidu. Nedávám to na sobě znát. Dělám, že je mi jedno, co na mě řve, a tak, ale vevnitř? To se moje násilnický a hysterický Já snaží vydrápat na povrch a rozdrásat ten jeho nechutnej ksicht na kaši. BOhužel...Ten vyrovnanej člověk ve mně vždycky zvítězí a toho druhýho nechá vyletět až doma...Ale dlouho už mě srát nebude. Skrček. Idiot. Jednou se odhodlám, stoupnu si před něj a vrazim mu do držky takovou ránu, že se z toho neoklepe a konečně mi DÁ POKOJ!!Chtěla bych vidět jeho na mým místě. Kolik by toho asi vydržel? HOVNO! Protože je to jen vypatlanej a zamindrákovanej parchant! Když si tak řikám...Co jsem mu udělala? Nic. A já se nedám ani teď...Nebudu si ho všímat...ne...Jednou to prostě nevydržim a nakopu mu tu jeho mrňavou prdel v těch volnejch kalhotách. Jenže teď? Apatie, zhoršenej prospěch, věčně slzy ne krajíčku(A EMO DO TOHO LASKAVĚ NESERTE, PROTOŽE TENHLE PASTYL ZA TO VŠECHNO MŮŽE....VŠICHNI EMAŘI BY SE MĚLI CHYTIT ZA RUCE A PODŘEZAT SE JEDNOU MEGAŽILETKOU A NÁM OSTATNÍM NENIČIT ŽIVOT!), jsem hnusná na kamarádky, což mě mrzí asi tak za všecho nejvíc, šílená touha ničit, rozbíjet a mlátit, touha po tom, někomu hooodně ublížit(jo...projevujou se u mně násilnický skony.) a věčný nicnedělání. ANI PSÁT MI NEJDE!A to mě dost sere. Kdyby jen tušil, co mi to působí...Kdyby jen věděl, že někdy mám chuť to prostě na místě ukončit...A mám chuť ukázat mu zápěstí, popadnout nůžky, říznout se a říct "Má dušička klid? TEĎ JSEM, KURVA, EMO TAK MI DEJ LASKAVĚ POKOJ...!"(jo...mám sklon i pro drama:Dnebo je to melodrama?)anebo se před nim podřezat a bude pokoj navždycky...Pak teprv zakusí muka, co by mu někdo(tím myslim pár určitejch osob) dělal ze života. Z toho by se nevymotal
No to sem tomu zase dala:D:D:D promiňte, moc se vám omlouvám za zahlcení informacemi z mýho posranýho soukromí, na který se za chvíli vyseru a půjdu skočit z mostu. Zatim je tu pokračování Let me breathe.
Probudil jsem se v jeho objetí. Držel mě tak pevně, i když na mě jeho ruka jen volně ležela. Proč mě nemůže nechat vyprostit se z jeho sevření? Neutekl bych. Šel bych vedle něj, držel bych ho za ruku a byli bychom spolu. Ne. On mě držel a nechtěl ani trochu povolit stisk. Pomalu mě dusil. Teprve za chvíli jsem si uvědomil, že je ještě noc. Zamžoural jsem do tmy a rozeznal slabou siluetu Gerardova těla. Naslouchal jsem jeho pravidelnému oddechování a vzpomínal, jaké to bylo, když jsem byl ještě šťastný. To už je dlouho. Ucítil jsem malou slzu, jak mi stekla po tváři a roztříštila se o polštář. Zamrkal jsem, abych zahnal další slzy a opatraně se zvedl. Odsunul jsem jeho ruku a došel do kuchyně. Na stole leželo pár nožů. Vzal jsem jeden z nich a prohlížel si jeho čepel. Leskla se ve svitu lampy, co jsem rozsvítil. Ostřím jsem si lehce přejel po dlani. Neřízl jsem se...jen jsem cítil menší tlak. Ne. Zavrtěl jsem hlavou a nůž zase odložil, zhasl lampu a přešel do koupelny. Stoupl jsem si před zrcadlo a pozoroval se. Pořád stejný jako před pár lety. Jako v den, kdy jsem sem přišel. Jen o trochu starší a jiný účes. A také výraz. Vzpomínám, jak jsem tu stál první noc v tomhle bytě. Tehdy jsem byl šťastný, usmíval jsem se a stejně jako teď jsem slyšel tiché kroky v chodbě. Neotočil jsem se. Byl to Gee. Ucítil jsem jeho ruce na svém pase. Obejmul mě zazadu a hlavu mi položil na rameno. Krásně se usmíval, stejně...jako tehdy.
"Co se děje?"zašeptal. Zavřel jsem oči a potlačoval slzy.
"Nemůžu spát." Kdyby jen věděl, proč. Pustil mě a otevřel skříňku nade mnou. Vytáhl žlutou lahvičku a v ní pár tabletek. Jednu vyndal a strčil mi jí před obličej.
"Vem si tohle, pomůže ti." Usmál se a nalil mi vodu z kohoutku do malé skleničky.
"Děkuju." Moc se mi do toho nechtělo, ale pilulku jsem spolkl. Gee mě ještě objal, ale pak se všechno začalo zamlžovat. Moje nehy a ruce byly najdnout tak těžké. Co se stalo? Cítil jsem, jak se mi chodidla odlepila od země a pak jsem už ležel v posteli. Z dálky se ozýval příjemný hlas:
"Jen spi..."cítil jsem teplo peřiny.
"Jen spi..."hlas se zdál být dál...
"Jen spi..."a dál..
"Jen spi..."a dál...
"Jen spi..."zaslechl jsem naposledy a pak byla tma.
"Vzbuď se!!!"cloumal mnou někdo a já otevřel ta těžká víčka a zaostřil na Gerardovy zelené oči.
"Co je?"Chytil jsem se za hlavu, která mě neuvěřitelně třeštila.
"Je ráno...Musíme do práce."řekl pobaveně a začal mě tahat z postele.
"Do jaké práce?"rozhlédl jsem se po místnosti, ale žádná práce tam nebyla. Znovu jsem padl do postele.
"Do naší, hlupáčku."pohladil mě po tváři a začal mi házet oblečení.
"Gee...Je mi nějak divně. Zůstanu doma."přikryl jsem si hlavu. Zběsilé pobíhání po pokoji ustalo, ucítil jsem ruku na svém rameni.
"To ale nejde."Slyšel jsem Geeho hlas. Hněl nějak divně, tak...naštvaně.
"Ale Gee, já nemůžu ani vstát! Tebe má šéf radši, když mě omluvíš, tak mě ani nevyhodí."zahlaholil jsem do prostěradla. Ruka na mém rameni zesílila stisk. Sundal jsem polštář a podíval se na Gerarda. Zlostně na mě shlížel. Co je? Nechápal jsem.
"Půjdeš se mnou!"zavrčel a dál mi zarýval prsty do ramene. Bolelo to.
"Gee! Geradrde, to bolí!"začínal jsem panikařit. Obličej se mu barvil do ruda a v očích měl takový zvláštní, nepopsatelný, lesk. Držel mě tak pevně, skoro jsem necítil ruku.
"GERARDE, PUSŤ MĚ!!"zakřičel jsem a vaškubl se z jeho sevření. Utíkal jsem do koupely, kde jsem se zamkl a dal židli pod kliku, pro jistotu. Slyšel jsem prudký dusot a bušení na dveře.
"Franku, otevři."řekl Gerard a snažil se o klidný tón.
"NE!"zakřičel jsem přes dveře a sednul si na okraj vany. Měl jsem hrozný strach, nevěděl jse, co chce dělat.
"OTEVŘI!!!"to už také křičel a zběsile bušil na dveře. Začal jsem nervózně přebíhat po místnosti. Vybavoval jsem si, co se v noci stalo. Nůž, zrcadlo, lahvička, hlas, tma...Lahvička...Lahvička s čím...Léky! Přeběhl jsem ke skříňce. Proč musí být tak vysoko?! Stoupl jsem si na špičky a začal šátrat ve skříni. Nic jsem nenašel, tak jsem zastrčil ruku až dozadu a jedním tahem vysypal obsah skříňky na zem. Nějaké náplasti, nůžky, aspirin a...dvě žluté tuby. Jedna skoro prázdná a druhá plná. Všechno jsem tam vrátil, až na tu žlutou lahvičku. Nevěděl jsem, co přesně chci dělat, ale věděl jsem, že tohle je únik. I kdybych je snědl sám, i kdybych je měl dát...jemu. Ani jsem nezaregistroval, že je ticho a rychle přeběhl místnost. Zmateně jsem se rozhlížel po koupelně a snažil se najít místo, kam by se to dalo ukrýt. Nic mě nenapadlo...Schoval jsem to zatím za odpadkový koš. Později to přenesu. Pomalu jsem otevřel dveře a vešel do chodby. Nikde nikdo. Ticho. Klepaly se mi ruce. Pomalu jsem došel do kuchyně, kde na stole ležel vzkaz:
"Frankie, šel jsem do práce. Prosím, nezlob se...<3"Je v práci, takže jsem tu sám. Takže...Můžu...Odejít! Odejít. To je to nejkrásnější slovo pod sluncem. Pěběhl jsem ke dveřím, zabral jsem za kliku a...ZAMČENO! NE! Běžel jsem do ložnice a hledal klíče...Nikde. Nic. Odnesl si je...Ten...Bastard! Začínal jsem ho pomalu nenávidět. Nenávidím ho, ale přesto miluji. On mě tu zavřel. Jsem tu zak zatlučený v rakvi. On...Mě pohřbívá zaživa.
jéé!to je krásný:)))