14. října 2007 v 16:55 | Pip
|
Tak lidi...Máme tu konec. Řikala jsem, že to bude krátký a taky to splnim. Děkuju vám, co jsteto četli. Moc. Nerada se s tim příběhem loučim, ale i moje špatný období skončilo. A jak...To máte v posledním dílu Let me brethe. Čtěte pomalu:)
S pozdravem...Petra
Musím se uklidnit. Vrátit se na zem. Tak krutý střet s realitou. Realita. Začala mě obklopovat a křičet na mě ze všech stran.
"No tak! Vidíš? Všechno je tvoje vina! Nebránil ses! CHCÍPNEŠ TU!!"bušila mi ve spáncích. V hlavě. V srdci. V celém těle. Její drobná kladívka konečně začala rozbíjet tu slupku, co halila můj rozum. Musím pryč.
Kolikrát jsem si tohle už říkal? Kdy to začalo? Před rokem? Před měsícem? Včera? Jak dlouho chodím jako slepý, hluchý a němý? Kolikrát jsem to mohl někomu říct...Kolikrát jsem měl...šanci. Šanci, kterou už nikdy nemusím získat. Šanci, co se nemusí vrátit. Ale teď se jedna naskytla. Poslední. Jak ji ale využít? Chce to plán. Ale může to vyjít? Musím odjet. Ale, sakra, kam? A mám vlastně odejít? Mám odejít od, toho, kdo mi dal lásku a část svého života? Od toho, koho, i přes to, co mi dělá, miluju? Od toho, za koho bych dal život? Odejít, nebo si dál nechat ničit život. Nechat se dál dusit. NE! Už prosím ne! Musím pryč. CHCI pryč! A taky odejdu! Ale teď se hlavně uklidnit. Ano. Vrátil jsem se do koupelny a vzal lahvičku z nesmyslného a zbytečného úkrytu. Doběhl jsem do ložnice a oblékl jsem se. Zavřel jsem skříň a z jednoho místa pozoroval žlutou tubičku s léky. Jsou dvě možnosti. Já nebo on. Může se zabít anebo jen uspat Gerarda a utéct. Já. On. Já. On. Mělo by smysl potom dál žít? A kde bych vlastně žil? Můžu se vrtátit do Belleville a začít znovu. Ne, to by bylo první místo, kde by mě hledal. Já. On. Já. On. Určitě mě bude hledat. Volat mým známým, které jsem už tak dlouho neviděl. Běhat po městě, naštvaný a možná i smutný. Já. On. Co by mi udělal, kdyby mě našel? Možná by mě zabil. Ne, to ne. Nikdy mě nebil. Já. On. Vytáhl jsem kufr ze skříně a začal do něj házet oblečení. Peníze, co jsem měl už pár měsíčů schované. Dva tisíce. Teda, to jsem ani nečekal. Ještě naši společnou fotku, kartáček, pár ručníků. Poslední drobnosti, co jsem našel v bytě a nějaké jídlo, kufr jsem zavřel a zastrčil ho zpátky do skříně. Aby nic nepoznal. Posadil jsem se na postel a začal přemýšlet. Plán...Chce to plán. Jak to udělat, aby mu to nebylo divné...Pohádali jsme se. Nebo spíš...To je jedno. Večeře. ANO! Udělám mu večeři s malým překvapením. Sebral jsem tubičku s léky a prohlížel si její obsah. Jak něco tak malého může dokázat něco tak velkého?!
Sešt hodin. Za chvilku je tady. Nalil jsem do skleniček víno a do jeho nadrtil tři pilulky. On je určitě zvyklý. Pro jistotu. Na talíře jsem nandal to, co se mi podařilo uvařit a šel jsem si stoupnout do chodby. Slyšel jsem zarachotit klíče, nervozita stoupla...Už za chvíli budu...volný. Gee rychle vešel do bytu a bleskově se otočil, aby dveře zase zamkl. Ani si nevšiml, že tam stojím. Využil jsem toho a rakryl mu oči rukama.
"Frankie! Lekl jsem se!"usmíval se Gerard a políbil mě. Pověsil si bundu na věšák a klíče hodil na stolek.
"Promiň. Víš, Gee, chtěl jsem se ti omluvit za to ráno. Moc mě to mrzí. Udělal jsem ti na oplátku večeři."vedl jsem ho do kuchyně a usadil na jeho židli. Posadil jsem se proti němu.
"Děkuju ti. I já se omlouvám, že jsem tak vyletěl. Nevím, co to do mně vjelo."omlouval se mi. Bože, já ho nedokážu opustit sám. Prosím, dej mi sílu. Prosím, prosím...Zhluboka jsem se nadechl a přemohl třes kolen.
"Co třeba přípitek?"usmál jsem se na Geeho a nastavil ruku přes stůl. Chytil jí a také se usmíval. "Na nový začátek." pozvedl jsem sklenici a on mě napodobil. Možná nepochopil.
"Na zdraví."pravil a přiťukli jsme si. Oba jsme do sebe vyklopili celou skleničku a mlčky se pustili do jídla. No tak...Co je? Proč se nic neděje? Už by měl...už...teď.
"Frankie, lásko, mně je nějak...Divně. P-promiň, jdu si lehnout."zvedal se ze židle s pomocí rukou, opřených o stůl. Vrávoravě šel ke dveřím.
"Gee, pomůžu ti."došel jsem k němu a pomohl mu do postele. Uložil jsem ho a přikryl peřinou.
"Miluju tě."zašeptal...Prosím, Bože...Nech mě jít.
"Miluju t-ě..."sápla mu slza na tvář. Lehkým polibkem jsem ji odstranil a otevřel skříň. Vatáhl jsem kufr, bundu a z Geeho kabátu jsem vytáhl peněženku. Vzal jsem jednu kreditku, u které jsem si byl jistý, že znám PIN a dal si jí do kapsy. Obul jsem se a naposled se rozhlédl po bytě. Všude se vznášely vzpomínky. Jako tenké provázky poletovaly vzduchem a utvářely pevné lano, které mě svázalo a nechtělo pustit. Musím...MUSÍM PRYČ! Popadl jsem klíče, odemkl byt, vyšel ven a dveře zase zamkl. Seběhl jsem dolů a před věžovým domem jsem se rozhlédl. Začínalo se stmívat. Bylo teprve před sednou, ale podzimní slunce už pomalu zalévalo město krásným soumrakem. Vzpomínám, že jsem se s Geem kdysi dívali na západ slunce. "Podívej-"říkal a ukázal na oblohu "-dokud bude slunce zapadat, tak budeme spolu." Byl jsem tehdy tak šťastný. Proč to nemůže být pravda. Proč ne...
Hodil jsem klíče do schránky a rychlým krokem vyrazil k bance. V bankomatu jsem vybrakoval kreditku. Několik tisíc. Ale určitě to není všechno, co máme. Vlastně, co jsme měli. Gee má ještě několik karet. Tu svojí jsem schoval do kapsy. Nevím, proč. Snad na památku. A vyrazil jsem směr nádraží. Pojedu do Californie. Gee to tam nesnáší.
"Víš, kam bych se chtěl podívat?"
"Ne, kam?"
"Do Californie. Je tam krásně."
"Nesnáším Californii."
"Proč?"
"Nevím...Nelíbí se mi tam."
"Ale já tam jednou pojedu."
Snad si na to nevzpomene. I kdyby ano, tak je to jedno. Californie je velká. Koupil jsem lístek a posadil jsem se na lavičku. Nevím, proč neletím letadlem, z létání měl strach Gee.
"Frankie, a nešlo by to vlakem?"
"Proč? Letadla nepadají!"
"Ale přesto se bojím, prosím."
"Tak dobře, pojedeme vlakem."
Vždycky jsem jezdili vlakem. Je to sice delší, ale cesta s Gerardem byla vždycky krásná. Vlak mi má jet v osm. Půl osmé. Seděl jsem na lavičce a pozoroval boty kolemjdoucích. Někdo si mohl myslet, že koukám do země, ale já pozoroval boty. Kolem prošla slečna na vysokých červených podpatcích. Asi rande. Dvě malé nožičky v děstkých botkách cupitaly vedle tenisek nějkého staršícho dítěte a za nimi se hnala jejich máma v černých střevících. Přijede babička. Rozhodným krokem si to vykračovaly dvě naleštěné polobotky. Podnikatel. Přijede zákazník, co si chce koupit nový dům.
"Frank Iero..."řekl hlubší hlas a přede mě se postavily nohy v polorozpadlých Converskách. Vzhlédl jsem.
"Ray Toro?!"vyjekl jsem užasle. Nezapomněl. Můj nejlepší kamarád.
"Jak dlouho jsem tě neviděl? Proč nezavoláš, chlape?"přisedl si ke mně.
"Byl jsem...V base."řekl jsem. Překvapeně si mě prohlédl.
"V base? Proboha, za co?"třeštil oči.
"Nějaký krádeže."vzpomněl jsem si na dobu mého mládí. Ray se zasmál.
"Tak to jo."
"Kam jedeš?"optal jsem se ho.
"Nikam...Čekám. Přijede kamarád z Chicaga. Nechápu, proč nemůže jletět letadlem."postěžoval si Ray a zakroutil hlavou. Smutně jsem se usmál. Gee je všude a přesto nikde. Co teď asi dělá? Ještě spí? Nejspíš ano. Bude pro něj šok, až se probudí a já tam nebudu.
"A kam jedeš ty?"prolomil chvilkové ticho Ray.
"Do Californie."mávl jsem rukou do prázdna. Ray zahvízdal.
"Tak to hodně štěstí. Už ti to jede."usmál se a potřásl mi rukou. Vstal jsem a vlezl do vlaku. Našel jsem své kupé a otevřel okno. Ray stál pod ním.
"Měj se, kámo."rozloučil jsem se. Ozval se hvizd píšťalky.
"Ty taky."dveře se zavřely.
"Ještě něco."motor naběhl.
"Copak?"zajímal se Toro.
"Znáš Gerarda Waye?"vlak už se pomalu rozjížděl.
"Myslim, že jo."pokýval Ray a kráčel po nástupišti za vlakem.
"Až ho potkáš, tak mu-"jeli jsme rychleji.
"COŽE?"křičel Ray a klusal podél vlaku.
"ŘEKNI MU, ŽE SE OMLOUVÁM!!!"zakřičel jsem a Ray pokýval hlavou, jakože rozuměl. Zavřel jsem okno a usadil se do sedačky. Nový začátek.
Stromy se míhaly za okny a vycházející slunce se odráželo v slzách. Skončil jeden den, začíná nový. Všechno má svůj začátek a svůj konec. Každá kniha má svou poslední stránku. A i když byla sebekrásnější, nepokračuje. Buď rád, člověče, za nový začátek. Nemusel přijít.
THE END
kvásný:)))))obdivuju:)))veeelkej obdiv:)))