Věnováno Anaj (nejen k narozeninám). Bohužel to není songfic, snad jsem Tě nezklamala ;-)
Od té doby, co se kluci vrátili z turné, se toho hodně změnilo. Oslava a rozloučení, a potom se všichni rozešli - každý jiným směrem. Mikey s Alicií si našli nový dům v Jersey, Frank s Jamií taky - jenže na opačné straně státu, Bob i Ray si oba našli přítelkyně a polovina podpůrného týmu si šla po svých. Je to tak, kapela se rozpadla. Přišlo to nějak samo od sebe, všichni jakoby přišli na to, že si chtějí žít svůj vlastní život. A Gerard?
Na Elizu jen tak nezapomněl. Ale co mu doopravdy chybělo, byl Frank. Vzpomínal, jak spolu blbnuli na koncertech a užívali si v tourbuse. Nejspíš o něho přišel navždy. Nejdřív mu odešel Mikey, a teď i Frank. Potom, co přišel i o kapelu, zhroutil se mu svět. Přestěhoval se do Oregonu, našel si tam malý domek, akorát pro něj. Pro jednoho opuštěného a osamělého člověka. Toužil být někde daleko, aby nemusel na nic myslet. Ale nešlo to. Všechno to, pro co žil, mu odešlo, a on zůstal sám. Jen se svými myšlenkami a vzpomínkami.
Gerardův dům nebyla žádná vila, bylo to obyčejné farmářské stavení s výhledem na moře. Z pokoje bylo slyšet narážení vln na skalní útes a v období dešťů sem doléhala vůně mokrého dřeva z nedalekého borovicového lesa. Miloval slanou vůni oceánu. Každodenní osamělost byla v naprostém rozporu s jeho předchozím životem, volba odlehlého domova způsobila psychické změny.
Gerard se brodil vysokou trávou nahoru k lesu. Obloha byla zamračená, ale k dešti se neschylovalo. Když procházel lesem, nikoho nepotkal. Žil tu jen krátce, a i když to byla krutá změna, začínal si zvykat. Stal se z něho jiný člověk.
Po všem tom shonu nastal čas na odpočinek. Ale není na to ještě brzy? Každopádně, teď už se s tím nedá nic dělat. Je příliš pozdě. Staré časy pominuly, tak jako pominuly i dny, kdy se ještě milovali s Frankem. Nikdy na něho nepřestal myslet. V hloubi srdce stále doufal a věřil v zázraky. Jednou se Frank určitě objeví a řekne, že ho vždycky miloval, a že chce zůstat jenom s ním. Protože Gerardovi už nezůstal nikdo. Jen dotěrné vzpomínky, které se mu vracely do hlavy znovu a znovu a nutily ho k... k čemu vlastně? K slzám? Lítosti? Bolesti? Nebo jenom nevěděl, jak se jich zbavit? Existovala jedna cesta, o které věděl. Cesta, kterou zná každý, ale jen málokdo jí zvolí. Možná, že lepší způsob není, když už není pro koho žít. Naděje časem pomine, ale sen? Ten nikdy.
Měl by sloužit jako odstrašující příklad, co z člověka udělá sláva a následná samota? Nebo má zůstat a žít jen pro svůj vlastní obraz, který vidí každé ráno v zrcadle při holení a na kterém nepoznává a nemá rád jediný rys? Měl by dál žít v tom snu, který se každou chvíli mění v noční můru, když se po nocích opíjí a upadá do depresí? Ano, Gerard zase pil. Potřeboval uniknout. Utéct sám sobě.
Stál v chladném vzduchu na útesu a pozoroval vlny pod sebou. Pršelo. Nestíral déšť, který mu stékal po tváři a zakrýval jeho slzy. Vzpomínky mu běhaly před očima jako starý, dávno zapomenutý film, který kdysi dávno prožil jeden bezvýznamný člověk, jenž žil život, který byl tomu jeho neuvěřitelně vzdálený. Obrázky míst, Frankovy rysy, Frankův úsměv, jeho oči, vůně, chata na horách, městské fontány, parky, uličky, zahraniční úžasy, kde spolu byli. Vlny... ty vlny. Nemohl z nich odtrhnout oči. Lákaly ho, volaly... Jak se to říká? Z moře jsme se narodili a v moři všichni zemřeme. Toužil skočit, nechat se unášet větrem, cítit svobodu beztíže, nebýt spoutaný myšlenkami, toužil vyrvat ze srdce všechny bolestné vzpomínky a jenom letět... Stačilo jen jeden krok... jeden jediný krok a mohl být volný... ta modř patřila k jeho tělu. Chtěl jí být blíž, dotknout se jí, nechat se unášet proudem a být potopen vlnami. Jeden krok...
Odvaha, kterou nikdy moc neměl, se najednou objevila. Moře ho volalo, stačilo jen odpovědět. Ale zároveň, kdesi v hlavě, zaslechl i jiné volání. Znělo jako Frankův hlas. Zaváhal. Měl ho poslechnout, nebo vyjít vstříc moři a nechat se pohřbít pod jeho nekonečně modrou hladinou? Měl se vzdát vlnám, nebo tomu hlasu, který nabýval na intenzitě? Postoupit, anebo ustoupit?
Jen jeden krok...








dufam ze to neurobil..bola by ho predsa len skoda =((