Oženit se. Mít ženu, děti, zpokojené manželství a aradost ze života. Ale jak? Proč toho prostě hned nenechá a neodjede, spolu s matkou a bratrem, do Evropy? Proč to nemůže udělat? Zklamal by ho. Koho? Mrtvého otce? Mrtvé předky? Co by se stalo?
Ročně o pár úmrtí míň, méně vytunelovaných banek a podniků, jejichž peníze se hromadí na, už tak dost tučném, rodinném kontě. Co ho vlastně táhne k tomu, aby pokračoval? Je to tahle místnost? Ta, kterou nikdo nepřestavoval a nezměnil už celá desetiletí? Pokoj, kde sedělo už mnoho nerozhodných mladíků, jako byl on. Starší, či mladší. Ale proč se všichni rozhodli stejně? Pro pokračování? Kladli si i oni tyto otázky? Také chtěli zbaběle utéct a schovávat se až do smrti před pomstychtivými podnikateli a příbuznými lidí, kteří jejich rukou přišli o své blízké. Ne!
On přeci není zbabělý. Nestáhne se do nory jako krtek. Bude čelit všemu, co ho čeká. Ano. Rozhodl se. A je to právě hrdost, která dohnala všechny ke stejnému rozhodnutí. Teď to byla Gerardova pracovna. Pohodlněji se usadil do křesla a prohlížel si spisy. Nemovitosti, nemovitosti…Otec opravdu podnikal s domy, jak všude říkal. Jistě. Za směšné ceny domy kupoval od lidí, kteří mu něco dlužili, a aby se jim něco nestalo, prodali svůj dům, který pak pan Way prodal za mnohonásobně vyšší cenu. Vydírání. Jedna z mála věcí, kterou by jindy neudělal. Teď bude muset. Nerozmyslí si to? Ne. Už se rozhodl. Bude si muset zvyknout. Změna je život.
"Gerarde, dítě-" křičela Donna, ale Gerard ji rozhodným gestem umlčel.
"Mami, je to pro vaše dobro."položil ruce na třesoucí se ramena své matky a tiše pozoroval prosebné slzy, co pomalu stékaly po její vystrašené tváři.
"Ale, co ty?" zašeptala a dál ho hladila po tváři.
"Já tu musím zůstat a…převzít podnik." vydechl Gerard. Do obýváku vešel Mikey. Vyděšeně si prohlédl výjev v místnosti a nechápavě se podíval na Gerarda.
"Vysvětli to bratrovi." Donna pomalu opustila místnost a nechala své syny o samotě. Pokojem se rozlehlo úzkostné ticho. Gerard přešel k oknu a zadíval se do zahrady. Byla stejná jako jindy, tak proč je teď něco jinak? Je to ten tíživý pocit zodpovědnosti, který se v Gepardovi objevil nebo strach, co naplnil celý dům a zaryl se hluboko do jeho základů. Mikey oslovil bratra, ale zdálo se, jakoby spal. Jen stál u okna a snažil se najít odpovědi na stovky nevyřčených otázek.
"Gerarde!" zkusil to chlapec znovu a udělal krok blíž. Gerard konečně odlepil pohled od třešňového sadu a otočil se k němu. Zahlédl otázku v jeho očích. Otázky tady, otázky tam. Jsou všude. Proč? Zase. Odpovědí je otázka. Ale kdo má znát řešení? On. Bože, je toho moc.
"Mikey, musíte odjet." řekl Gerard rychle a zhroutil se do křesla.
"Kam? Na jak dlouho? Gerarde, a proč?" otázky. Otázky a nic jiného. Jsou všude, všude, Bože, v každém koutě.
"Do Evropy, Mikey, Itálie, Řecko, já nevím. Vyber cokoliv. Hlavně tam buďte a neupozorňujte na sebe. Než ti začne škola. Pak pro vás pošlu letadlo. Ale ne dřív." mluvil rychle, přerývavě, nesrozumitelně. Nedokázal se soustředit. Všechno se hroutilo. Stěny jeho rozumu se pomalu sypaly. Na něj. Byl zmatený, vystrašený. Co dál? Odjedou. Budou v bezpečí. Oni. Ale co on?
"A proč?" naléhal Mikey. Strach se mu z očí přímo čišel a střetl se s tím Gerardovým. Oba se báli. Oba se ptali a ani jeden neznal odpovědi.
"Ještě ne, Mikey, ještě ti to nemůžu říct."zakroutil hlavou Gerard a pevně zavřel oči, které ho začaly neuvěřitelně pálit.
"Je to kvůli otci?"zeptal se po chvilce ticha Mikey. Gerard překvapeně vzhlédl. Mikey je opravdu moc chytrý.
"Ano."zašeptal sotva slyšitelně.
"Mám strach."sklonil hlavu Mikey a zhluboka se nadechl.
"Já taky, bráško, já taky."vstal Gerard a znovu přešel k oknu. Mhouřil oči proti ostrému slunci, co prořezávalo stíny mezi stromy. Kéž by i on měl nějaké slunce, které by ho vysvobodilo z temnoty strachu a nevědomí. Připomnělo mu to jeho dětství. Také se bál, když byli s Mikeym sami doma. Doma v tomhle velkém, starém domě. Rodina ho vlastnila už desetiletí. Byl opravdu hodně starý a v noci, když byla bouřka, také strašidelný. Pamatoval, jak se s Mikem schovávali pod peřinou a čekali, až přijdou rodiče. Nakonec usnuli. Proč nemůže usnout i teď? Probudil by se a zjistil by, že tohle všechno byl jen zlý sen, který už skončil. Nebo by se vůbec neprobudil a zůstal navždycky spát. Daleko od toho všeho, daleko od myšlenek, otázek i od sebe samého. Chce pryč. Být sám…Sám.
"Doufám, že víš, co děláš."zaslechl odkudsi z dálky. Co na tohle má říct? Ano? Ne? Co je to správné? A zase otázky. Kdyby se tak už nikdo na nic neptal. Kdyby se neptal on, sám sebe. Kdyby, kdyby a otázky. To je jeho úděl. Nic není jisté, nic se nedá naplánovat. Žít okamžikem a mít oči na stopkách. Být na pozoru a připravený na všechno. Nic jiného dělat nemůže. Bohužel.
"Mami, je to pro vaše dobro."položil ruce na třesoucí se ramena své matky a tiše pozoroval prosebné slzy, co pomalu stékaly po její vystrašené tváři.
"Ale, co ty?" zašeptala a dál ho hladila po tváři.
"Já tu musím zůstat a…převzít podnik." vydechl Gerard. Do obýváku vešel Mikey. Vyděšeně si prohlédl výjev v místnosti a nechápavě se podíval na Gerarda.
"Vysvětli to bratrovi." Donna pomalu opustila místnost a nechala své syny o samotě. Pokojem se rozlehlo úzkostné ticho. Gerard přešel k oknu a zadíval se do zahrady. Byla stejná jako jindy, tak proč je teď něco jinak? Je to ten tíživý pocit zodpovědnosti, který se v Gepardovi objevil nebo strach, co naplnil celý dům a zaryl se hluboko do jeho základů. Mikey oslovil bratra, ale zdálo se, jakoby spal. Jen stál u okna a snažil se najít odpovědi na stovky nevyřčených otázek.
"Gerarde!" zkusil to chlapec znovu a udělal krok blíž. Gerard konečně odlepil pohled od třešňového sadu a otočil se k němu. Zahlédl otázku v jeho očích. Otázky tady, otázky tam. Jsou všude. Proč? Zase. Odpovědí je otázka. Ale kdo má znát řešení? On. Bože, je toho moc.
"Mikey, musíte odjet." řekl Gerard rychle a zhroutil se do křesla.
"Kam? Na jak dlouho? Gerarde, a proč?" otázky. Otázky a nic jiného. Jsou všude, všude, Bože, v každém koutě.
"Do Evropy, Mikey, Itálie, Řecko, já nevím. Vyber cokoliv. Hlavně tam buďte a neupozorňujte na sebe. Než ti začne škola. Pak pro vás pošlu letadlo. Ale ne dřív." mluvil rychle, přerývavě, nesrozumitelně. Nedokázal se soustředit. Všechno se hroutilo. Stěny jeho rozumu se pomalu sypaly. Na něj. Byl zmatený, vystrašený. Co dál? Odjedou. Budou v bezpečí. Oni. Ale co on?
"A proč?" naléhal Mikey. Strach se mu z očí přímo čišel a střetl se s tím Gerardovým. Oba se báli. Oba se ptali a ani jeden neznal odpovědi.
"Ještě ne, Mikey, ještě ti to nemůžu říct."zakroutil hlavou Gerard a pevně zavřel oči, které ho začaly neuvěřitelně pálit.
"Je to kvůli otci?"zeptal se po chvilce ticha Mikey. Gerard překvapeně vzhlédl. Mikey je opravdu moc chytrý.
"Ano."zašeptal sotva slyšitelně.
"Mám strach."sklonil hlavu Mikey a zhluboka se nadechl.
"Já taky, bráško, já taky."vstal Gerard a znovu přešel k oknu. Mhouřil oči proti ostrému slunci, co prořezávalo stíny mezi stromy. Kéž by i on měl nějaké slunce, které by ho vysvobodilo z temnoty strachu a nevědomí. Připomnělo mu to jeho dětství. Také se bál, když byli s Mikeym sami doma. Doma v tomhle velkém, starém domě. Rodina ho vlastnila už desetiletí. Byl opravdu hodně starý a v noci, když byla bouřka, také strašidelný. Pamatoval, jak se s Mikem schovávali pod peřinou a čekali, až přijdou rodiče. Nakonec usnuli. Proč nemůže usnout i teď? Probudil by se a zjistil by, že tohle všechno byl jen zlý sen, který už skončil. Nebo by se vůbec neprobudil a zůstal navždycky spát. Daleko od toho všeho, daleko od myšlenek, otázek i od sebe samého. Chce pryč. Být sám…Sám.
"Doufám, že víš, co děláš."zaslechl odkudsi z dálky. Co na tohle má říct? Ano? Ne? Co je to správné? A zase otázky. Kdyby se tak už nikdo na nic neptal. Kdyby se neptal on, sám sebe. Kdyby, kdyby a otázky. To je jeho úděl. Nic není jisté, nic se nedá naplánovat. Žít okamžikem a mít oči na stopkách. Být na pozoru a připravený na všechno. Nic jiného dělat nemůže. Bohužel.
"Zem zemi, popel popelu, prach prachu."dořekl farář a rakev byla spuštěna do hrobu. Gerard jednu ruku položil kolem matčiných a druhou kolem bratrových ramen. Tiše stáli na hrobem a čekali, až černá truhla dopadne do měkké země. Na pohřbu byly desítky lidí. Některé Gerard ani neznal, v jiných zase poznával vzdálené příbuzné a otcovy přátele. Někdo zadržoval slzy, jiný už se o to ani nesnažili a jiní se lehce usmívali. Richard postával opodál a stále pozoroval malého muže ve světlém obleku. Na pohřbu ve světlém obleku. Gerard měl pocit, že by měl zakročit, ale nechtěl to riskovat. Už přišla chvíle, kdy měl hodit svou růži na otcovu rakev.
"Tati…Dej mi sílu."zašeptal a rudá květina dopadla na černé dřevo. Náhle se zvedl vítr. Foukl Gerardovi do tváře a lehce mu pocuchal vlasy. "Tak děkuju."lehce se usmál a odešel.
"Gerard Way!"ozvalo se posměšně. Gerard se otočil a uviděl chlapíka ve světlém. Richard se k nim blížil.
"Ano…?"houkl a zastavil se.
"Takže tohle má zastoupit Arthura Waye? To mě podrž!"zasmál se tlouštík.
"Prosím?"nadzvedl obočí Gerard a narovnal se.
"Gerarde, to je pan Brown. Věčný rival tvého otce. Stejně jako byl jeho otec rival tvého dědečka. Ale vy jste byli vždycky lepší. A tak to i zůstane."řekl ostře Richard a postavil se k Gerardovi.
"Tak o tom bych, být vámi, začal pochybovat, protože, jak se tak dívám na tohle, pochybuji."zasmál se štěkavě Brown.
"Aha…A jak já se tak dívám na tohle, myslím, že jsme nikdy žádnou konkurenci neměli."procedil skrz zaťaté zuby Gerard. Brown se napřímil a svraštil čelo.
"Mladíku, být vámi, moc bych si nezahrával!"vyhrožoval Brown prstem. Richard se pyšně usmíval.
"Jenže, vy mnou nejste, takže odejděte. Můžete hned a sám nebo vám pomohou mí lidé." řekl Gerard a rukou naznačil směr Brownova odchodu. Ten jen naštvaně zavrtěl hlavou a oddupal.
"Skvělý začátek."poplácal Richard Gerarda po rameni a odešel připravit auto. Skvělý začátek. bohužel, zatím jen začátek.
"Tati…Dej mi sílu."zašeptal a rudá květina dopadla na černé dřevo. Náhle se zvedl vítr. Foukl Gerardovi do tváře a lehce mu pocuchal vlasy. "Tak děkuju."lehce se usmál a odešel.
"Gerard Way!"ozvalo se posměšně. Gerard se otočil a uviděl chlapíka ve světlém. Richard se k nim blížil.
"Ano…?"houkl a zastavil se.
"Takže tohle má zastoupit Arthura Waye? To mě podrž!"zasmál se tlouštík.
"Prosím?"nadzvedl obočí Gerard a narovnal se.
"Gerarde, to je pan Brown. Věčný rival tvého otce. Stejně jako byl jeho otec rival tvého dědečka. Ale vy jste byli vždycky lepší. A tak to i zůstane."řekl ostře Richard a postavil se k Gerardovi.
"Tak o tom bych, být vámi, začal pochybovat, protože, jak se tak dívám na tohle, pochybuji."zasmál se štěkavě Brown.
"Aha…A jak já se tak dívám na tohle, myslím, že jsme nikdy žádnou konkurenci neměli."procedil skrz zaťaté zuby Gerard. Brown se napřímil a svraštil čelo.
"Mladíku, být vámi, moc bych si nezahrával!"vyhrožoval Brown prstem. Richard se pyšně usmíval.
"Jenže, vy mnou nejste, takže odejděte. Můžete hned a sám nebo vám pomohou mí lidé." řekl Gerard a rukou naznačil směr Brownova odchodu. Ten jen naštvaně zavrtěl hlavou a oddupal.
"Skvělý začátek."poplácal Richard Gerarda po rameni a odešel připravit auto. Skvělý začátek. bohužel, zatím jen začátek.








ááááááááááááááááááááá...chci pokračování!!!!! ne...já MUSIM mít pokračování. jdu zdechnout... bože...to je geniální příběh- gerard je šéf mafie ooo bože já tě miluju..