close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Old house III.

26. října 2007 v 12:36 | Pip(Death Incarnate) |  Old house
Dny ubíhaly a Gerard byl v domě sám. Richard říkal, že jeho povinnosti začnou později, a že teď si má odpočinout. Ale jak má odpočívat, když se nemůže na nic soustředit? Pokaždé, když aspoň na chvilku usne, probudí se z noční můry, kde ho někdo svazuje a pomalu a bolestivě mučí. Nikdy neviděl tvář toho, kdo to dělá a nikdy nezjistil, proč mu to dělá. Vždycky se posadí na posteli a vyhlíží do tmy. Jako teď.

Sedí opřený o čelo postele, k pasu přikrytý tenkou pokrývkou a s hlavou podepřenou polštářem. Zase ten sen. Už ani nepočítá, kolikrát se mu zdál. A vždycky ten samý. prochází tmavou chodbou, na jejímž konci je nádherné světlo. Dojde až ke zdroji té krásy a posadí se na zem. Najednou přijde on. Nevidí mu do tváře, ale bez starosti přijme ruku, kterou mu neznámý nabízí. Jdou společně po nějaké cestě, která končí vysokou zdí. Tu přelezou a dostanou se do jiné místnosti. Tam už je tma. Gerard pokaždé posadí na židli a neznámý ho k ní začne přivazovat. A pak ta bolest. Je tak skutečná. Vždy, když se probudí ho bolí celé tělo, pálí a bodá ho v každém kousku kůže a studený pot mu stéká po čele. A pokaždé něco zakřičí. Jako v tom snu. Jediné, co ho pak dokáže uklidnit je pohled z okna. Ale, co vlastně vidí, když je tma? Samet noci, jež halí celé okolí, mnohým poskytuje úkryt a jiným zase způsobuje strach. Gerarda uklidňuje. Je krásné dívat se na tu přírodní krásu a přemýšlet. Na tmavém plátně se dají krásně promítat příběhy, myšlenky, přání a představy. Mohl by se tím bavit celé dny. Jenom sedět a pozorovat tmu. Je to jako droga. Dodává mu pocit bezstarostnosti, lehkosti a dokáže zapomenout na čas. Na to, co se může stát zítra a na to, co se stát nemusí. Tma ho nutí přemýšlet. Stále stejné otázky bez odpovědí. Co zítra? Přijde někdo a bude něco chtít? To je to, čeho se obával. Povinnosti. Práce. Bál se, jak se k němu lidí postaví. Bál se, jak dlouho mu bude trvat, než získá jejich respekt. Bál se, jak bude reagovat na různé situace. Bál se…sám sebe. Myšlenky mu vyplouvaly s hlavy a vznášely se v místnosti. Splétaly se do tenkých provázků a vytvářely jakési lano, které ho poutalo k tomu všemu. Dál zavrtával oči do tmy.
Možná usnul, možná jen ztratil pojem o čase, ale když se objevily ty zvuky, bylo skoro ráno. Nad lesy se pomalu rýsoval tenký pruh slabého světla. Gerard vstal z postele a šel hledat původ toho hluku. Šel pomalu po schodech, ani nerozsvěcel. Zvuky zesílily. Blížil se ke zdroji.
"Aha…"usmál se pro sebe a zavřel okno. Zvláštní, že se nerozbilo. Vlastně…celé je to zvláštní. Byl si jistý, že všechna okna zavřel, než šel spát. Možná vítr. Ale to není možné. Celou noc se nepohnula ani větvička. Viděl to, zíral z okna. Nebo ne? Že by konečně klidná noc? Ne. Má těžká víčka, je unavený a všechno ho bolí. Ne. Nespal. a zase ty rány. Co to může být.
"Na duchy nevěříš…"zazpíval si potichu Gerard a šel do další místnosti, kde se okno otevřelo. Je to zvláštní dům. Pamatoval si podobnou noc. Před několika lety. Také byl sám doma. To když byl Mikey v nemocnici, protože ho srazilo auto. Rodiče byli s ním. Gerard se o něj tehdy strašně bál. Umíral strachy a ta okna se samovolně otevřela. Bude to jen náhoda? Nebo je ten starý dům kouzelný a pomáhá mu zapomenout na to, co ho tíží, pro jiný strach. Zavřel okno a odešel z kuchyně. Rozhlédl se po chodbě. Vypadá starobyle. I když je tam moderní nábytek a čerstvá výmalba. Má zvláštní nádech něčeho starého a tajemného. Zamrazilo ho. Je zvláštní, jak může ten dům působit v noci. Obývák. Kolik tu toho prožil. Narozeniny, vánoce i běžné dny. Posadil se do křesla a na povrch paměti se mu prodraly události, na které si dlouho nevzpomněl. To ten pokoj. Nebo ten úsvit? Ne…Ty stěny. Vypouští vzpomínky, jako páru, kterou do sebe za ta léta nasákly. Je to krásné. První paprsky se pomalu plazily po zdech a zalévaly pokoj novým dnem. Novým začátkem. Novou nadějí. Nadějí, která už tu večer nebude. Odpluje jako malá loďka na širý oceán a už nikdy se nevrátí. Měl by jí tu zadržet. Měly by jí pohltit ty stěny, stejně jako vzpomínky, události, rozhovory, pocity. Měly by ji uvolňovat jako nějakou esenci. Vůni. Naděje by v tomhle domě měla být. Měla by se vzneseš u stropu a dávat najevo, že tu je. Měla by být v srdcích všech obyvatel. V srdci každého, kdo tu kdy byl. Musí jí sem dostat. Musí. To je jeho povinnost, poslání, cíl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cecily Cecily | E-mail | Web | 26. října 2007 v 12:45 | Reagovat

Tomuhle říkáš že to stojí za houby?????? TOMUHLE??????????????????

2 FraGee FraGee | Web | 26. října 2007 v 15:08 | Reagovat

to čumim...... pokráčko!!!!!

3 teryn-red teryn-red | 26. října 2007 v 17:17 | Reagovat

zajímavý 8)

4 Dee Dee | 26. října 2007 v 18:40 | Reagovat

Ja sa z toho načisto zbláznim.........

5 Pip Pip | Web | 26. října 2007 v 20:12 | Reagovat

cože?proooč?

6 Fee:P Fee:P | 26. října 2007 v 21:49 | Reagovat

je to...úúpe úúúžasnýýý...smekááám...klaim se...modlim se k tobě :):D

7 Cecily Cecily | E-mail | Web | 26. října 2007 v 21:51 | Reagovat

:D:D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama