Po dlouhé době se klidně prospal. Ale na jak dlouho? Možná pár dní nebude mít noční můry, ale ty zase začnou.
A začaly. Pokaždé to samé. Pokaždé se sebral a sedl si do obýváku, poslouchal vyprávění starých zdí a nechával se unést proudem vzpomínek na šťastná léta. V ty chvíle se cítil báječně.
"Gerarde...!"zaklepal někdo na dubové dveře pracovny.
"Ano, pojď dál Richarde."odpověděl Gerard a zastrčil nějaké listiny do desek. Chtěl mít na svém stole pořádek.
"Gerarde...Dnes začnou tvoje pracovní povinnosti."prohlásil Richard a posadil se do měkkého křesla. Gerard složil hlavu do dlaní. Takže přece. Ale v co doufal? Že Richard nikdy nepřijde? Že se všechno změní a nabude nic, co by tu bylo potřeba k udělání? Byl opravdu tak naivní? Ano. Hluboký povzdech nachvliku zavibroval v místnosti.
"Snad...Snad se to nepokazí."zašeptal Gerard svým rukám.
"Neboj se...Neboj."Richard vstal a poplácal ho po rameni. "Jsi schopná, Gerarde, vím, že to dokážeš. Věřím ti."
"Abych tě nezklamal."vydechl Gerard a také vstal. Hleděli si teď do očí. V těch Richardových se blýskala důvěra, odhodlání a pýcha. Ano, byl na něj pyšný. Zato Gerardovi z očí čišel strach. Strach a touha, aby se to povedlo. Nevěděl sice, co, ale chtěl to dokázat. Moc.
"Ty nezklameš."položil mu Raichard ruce na ramena a lehce se usmál.
"Děkuju."hlesl Gerard. Byl mu tak vděčný. Potřeboval podporu, kterou dostal, potřeboval podržet a on ho držel. V duchu mu děkoval, dokola, pořád a znovu.
"Půjdeme?"prolomil ticho Richard a Gerard přikývl. Opustili pracovnu, se kterou se Gerard rozloučil tichou prosbou o štěstí. Sešli po lesklých schodech a zastavili se v chodbě.
"A kam vlastně jdeme?"zetpal se Gerard a prohlížel si špičky bot.
"Na měnší schůzku s panem Brownem. Pokusí se z tebe dostat nějaké pozemky, které mu kdysi vzal tvůj otec. Nikdy se nezvdá, chce je zístkat zpátky a chce také všechno, co máš teď ty. On má také moc, ale zdaleka ne tak velkou jako ty. Když neustoupíš od otcova rozhodnutí, uvidí, že to s tebou nebude mít lehké."vysvětlil Richard a znovu ho poplácal po rameni.
"Dobře."kývl Gerard a následoval Richarda ven a poté i do černého auta se začerněnými skly. Jeli přibližně patnáct minut a Gerarda se začala zmocňovat tréma. Co teď? Ještě může říct, aby auto zastavilo a u Browna se omluvit, že je mu nevolno. Ne. To by bylo zbabělé. On zbabělý není. Ale, co když něco zkazí?Tréma už hraničila s panikou, když auto pomalu zastavilo. Řidič otevřel dveře a Gerard mohl vystoupit na chodník u luxusní restaurace.
"Gerarde...Počkej."zastavil ho Richard.
"Ano?" zastavil se Gerard.
"Teď jsi tu šéf ty, jasné? Všechno je pod tvou úrveň a vším opovrhuješ. Nesmíš dát najevo trému, strach a ani nic jiného. Hraj na nepřístupného a namyšleného. To ti dost pomůže."kladl mu srdce.
"A-ano."zarazil se Gerard, ale to už ho Richard vlekl do vstupní haly restaurace. Rozlehlá místnost, kde na zdech bylo tmavé dřevo, které místnost prosytil příjemnou vůní lesa. Na věšácích visely drahé kabáty a kožichy, přestože bylo léto. To bohatým paničkám zřejmě nevadí. Na podlaze ležel měkký červený koberec a od stropu visel těžký kříšťálový lustr.
"Přejete si, pánové?"přišla slečna v černém, upnutém kostýmku a oslňovala je zářivým úsměvem. Gerard ji sjel pohledem a hned ho zase odvrátil. Doufal, že působí věrohodně.
"Pan Way tu má schůzku s panem Brownem."řekl Richard a ukáal na Gerarda.
"Následujte mě."poručila slečna a oba se vydali za ní. Prošli celou restauraci a zastavili se u dveří, na nichž visela cedulka 'Private'. Dveře se otevřely a Richard s Gerardem mohli vstoupit. U kruhového stolu seděli tři lidé. Dva mohutní a, i když seděli, vysocí. Maezi nimi seděl malý, zavalitý a upocený človíček, popíjející víno ze skleničky na tenké nožce. Tvářil se nanejvýš povýšeně a Gerarda zpražil hnusným pohledem. Gerard nelenil a pohled mu oplatil.
"Vítám vás, prosím, posaďte se."řekl neoko mile Brown a rukou pokynul ke dvěma židlím. Oba nově příchozí se posadili.
"Dobrý večer."prohlásil Gerard a dál sledoval Brownova malá očka, jež těkala po každém jeho rysu.
"Víno?"nabídl Brown, ale podle jeho očekávání, oba návštěvnící zavrtěli hlavou. Zavládlo napjaté ticho.
"Nepůjdeme k věci?"nadhodil Gerard a povytáhl obočí. Brown se hnusně usmál.
"Líbíte se mi. Nečekáte na nic. Jednáte sám."promluvil Brown a upil ze skleničky.
"Můžeme od rozboru mé osobnosti přejít k věci, prosím?"Gerardovi už docházela trpělivost. Necítil se v této společnosti dobře. Vadila mu malá očka toho chlapíka s vínem. Vadil mu podivný klid, co tam byl, vadili mu muži, sedící u Browna.
"Jistě, jistě."kývl Brown a luskl prsty. Do natažené ruky mu přistály desky. "Jak jistě víte, vás otec ode mně koupil jisté pozemky na kraji města. Koupil je, řekněme, za velmi směšnou cenu. A já je za stejnou chci koupit zpět."vysvětlil Brown celkem zbytečně a hodil desky přes stůl. Dopadly před Gerarda. Ten je pomalu vzal a prolistoval všechny papíry, co v nich byly. Dostal malý nápad.
"A je na těch pozemcích něco zvláštního?"dál prohlížel obsah desek. Brownovi se zelesklo v očích.
"N-ne. A nemusím vám snad říkat, co s nimi mám v plánu."zle si Gerarda přeměřil.
"To jistě nemusíte. Řekněme, že bych vám je prodal. Ale rozhodně by to nebylo za tak málo."Richard se na své židli nepatrně zachvěl. Co má ten kluk za lubem? Ptal se sám sebe a sledoval kapky potu, kutálející se po Brownově čele. Opravdu je tam vedro.
"Dobře. O padesát tisíc víc."navrhl Brown. Gerard zavrtěl hlavou.
"To, pochopíte, nestačí."
"Uhm...Pětasedmdesát tísíc. Výš nejdu."
"Devadesát."
"Osmdesát!"vyjekl Brown a postavil skleničku s vínem tak prudce, že se jí tenoučká ožka podlomila a víno se rozlilo po stole. Gerard se pobaveně ušklíbl.
"Lituji, ale to nestačí. Jsem vám vděčný za vaši...velkorysou nabídku, ale musim ji odmítnout."řekl ironicky Gerard a hodil desky do vína. Zvedl se ze židle a zamířil ke dveřím. "Děkuji za pohostinnost, ale musím se omluvit. Neshledanou."rozloučil se a v Richardově doprovodu mířil k autu. zpokojený sám se sebou, svým výstupem a tím, že se už nemusí bát. Zvládl to.
"Gerarde! Co tě to proboha napadlo? Takhle ho provokovat! Viděl jsi ty jeho nohsledy? Stačilo by jediné slovo a mohli tě zabít. Příště si dej větší pozor!"vyjel Richard hned jak nasedli do auta. Zhluboka dýchal a otevřel si okno.
"Ale zvládl jsem to."usmál se Gerard.
"Skvěle!"poplácla ho Richard po rameni a také se usmíval. Gerard byl zpokojený, šťastný. Konečně bude moci klidněji spát.
"Ano, pojď dál Richarde."odpověděl Gerard a zastrčil nějaké listiny do desek. Chtěl mít na svém stole pořádek.
"Gerarde...Dnes začnou tvoje pracovní povinnosti."prohlásil Richard a posadil se do měkkého křesla. Gerard složil hlavu do dlaní. Takže přece. Ale v co doufal? Že Richard nikdy nepřijde? Že se všechno změní a nabude nic, co by tu bylo potřeba k udělání? Byl opravdu tak naivní? Ano. Hluboký povzdech nachvliku zavibroval v místnosti.
"Snad...Snad se to nepokazí."zašeptal Gerard svým rukám.
"Neboj se...Neboj."Richard vstal a poplácal ho po rameni. "Jsi schopná, Gerarde, vím, že to dokážeš. Věřím ti."
"Abych tě nezklamal."vydechl Gerard a také vstal. Hleděli si teď do očí. V těch Richardových se blýskala důvěra, odhodlání a pýcha. Ano, byl na něj pyšný. Zato Gerardovi z očí čišel strach. Strach a touha, aby se to povedlo. Nevěděl sice, co, ale chtěl to dokázat. Moc.
"Ty nezklameš."položil mu Raichard ruce na ramena a lehce se usmál.
"Děkuju."hlesl Gerard. Byl mu tak vděčný. Potřeboval podporu, kterou dostal, potřeboval podržet a on ho držel. V duchu mu děkoval, dokola, pořád a znovu.
"Půjdeme?"prolomil ticho Richard a Gerard přikývl. Opustili pracovnu, se kterou se Gerard rozloučil tichou prosbou o štěstí. Sešli po lesklých schodech a zastavili se v chodbě.
"A kam vlastně jdeme?"zetpal se Gerard a prohlížel si špičky bot.
"Na měnší schůzku s panem Brownem. Pokusí se z tebe dostat nějaké pozemky, které mu kdysi vzal tvůj otec. Nikdy se nezvdá, chce je zístkat zpátky a chce také všechno, co máš teď ty. On má také moc, ale zdaleka ne tak velkou jako ty. Když neustoupíš od otcova rozhodnutí, uvidí, že to s tebou nebude mít lehké."vysvětlil Richard a znovu ho poplácal po rameni.
"Dobře."kývl Gerard a následoval Richarda ven a poté i do černého auta se začerněnými skly. Jeli přibližně patnáct minut a Gerarda se začala zmocňovat tréma. Co teď? Ještě může říct, aby auto zastavilo a u Browna se omluvit, že je mu nevolno. Ne. To by bylo zbabělé. On zbabělý není. Ale, co když něco zkazí?Tréma už hraničila s panikou, když auto pomalu zastavilo. Řidič otevřel dveře a Gerard mohl vystoupit na chodník u luxusní restaurace.
"Gerarde...Počkej."zastavil ho Richard.
"Ano?" zastavil se Gerard.
"Teď jsi tu šéf ty, jasné? Všechno je pod tvou úrveň a vším opovrhuješ. Nesmíš dát najevo trému, strach a ani nic jiného. Hraj na nepřístupného a namyšleného. To ti dost pomůže."kladl mu srdce.
"A-ano."zarazil se Gerard, ale to už ho Richard vlekl do vstupní haly restaurace. Rozlehlá místnost, kde na zdech bylo tmavé dřevo, které místnost prosytil příjemnou vůní lesa. Na věšácích visely drahé kabáty a kožichy, přestože bylo léto. To bohatým paničkám zřejmě nevadí. Na podlaze ležel měkký červený koberec a od stropu visel těžký kříšťálový lustr.
"Přejete si, pánové?"přišla slečna v černém, upnutém kostýmku a oslňovala je zářivým úsměvem. Gerard ji sjel pohledem a hned ho zase odvrátil. Doufal, že působí věrohodně.
"Pan Way tu má schůzku s panem Brownem."řekl Richard a ukáal na Gerarda.
"Následujte mě."poručila slečna a oba se vydali za ní. Prošli celou restauraci a zastavili se u dveří, na nichž visela cedulka 'Private'. Dveře se otevřely a Richard s Gerardem mohli vstoupit. U kruhového stolu seděli tři lidé. Dva mohutní a, i když seděli, vysocí. Maezi nimi seděl malý, zavalitý a upocený človíček, popíjející víno ze skleničky na tenké nožce. Tvářil se nanejvýš povýšeně a Gerarda zpražil hnusným pohledem. Gerard nelenil a pohled mu oplatil.
"Vítám vás, prosím, posaďte se."řekl neoko mile Brown a rukou pokynul ke dvěma židlím. Oba nově příchozí se posadili.
"Dobrý večer."prohlásil Gerard a dál sledoval Brownova malá očka, jež těkala po každém jeho rysu.
"Víno?"nabídl Brown, ale podle jeho očekávání, oba návštěvnící zavrtěli hlavou. Zavládlo napjaté ticho.
"Nepůjdeme k věci?"nadhodil Gerard a povytáhl obočí. Brown se hnusně usmál.
"Líbíte se mi. Nečekáte na nic. Jednáte sám."promluvil Brown a upil ze skleničky.
"Můžeme od rozboru mé osobnosti přejít k věci, prosím?"Gerardovi už docházela trpělivost. Necítil se v této společnosti dobře. Vadila mu malá očka toho chlapíka s vínem. Vadil mu podivný klid, co tam byl, vadili mu muži, sedící u Browna.
"Jistě, jistě."kývl Brown a luskl prsty. Do natažené ruky mu přistály desky. "Jak jistě víte, vás otec ode mně koupil jisté pozemky na kraji města. Koupil je, řekněme, za velmi směšnou cenu. A já je za stejnou chci koupit zpět."vysvětlil Brown celkem zbytečně a hodil desky přes stůl. Dopadly před Gerarda. Ten je pomalu vzal a prolistoval všechny papíry, co v nich byly. Dostal malý nápad.
"A je na těch pozemcích něco zvláštního?"dál prohlížel obsah desek. Brownovi se zelesklo v očích.
"N-ne. A nemusím vám snad říkat, co s nimi mám v plánu."zle si Gerarda přeměřil.
"To jistě nemusíte. Řekněme, že bych vám je prodal. Ale rozhodně by to nebylo za tak málo."Richard se na své židli nepatrně zachvěl. Co má ten kluk za lubem? Ptal se sám sebe a sledoval kapky potu, kutálející se po Brownově čele. Opravdu je tam vedro.
"Dobře. O padesát tisíc víc."navrhl Brown. Gerard zavrtěl hlavou.
"To, pochopíte, nestačí."
"Uhm...Pětasedmdesát tísíc. Výš nejdu."
"Devadesát."
"Osmdesát!"vyjekl Brown a postavil skleničku s vínem tak prudce, že se jí tenoučká ožka podlomila a víno se rozlilo po stole. Gerard se pobaveně ušklíbl.
"Lituji, ale to nestačí. Jsem vám vděčný za vaši...velkorysou nabídku, ale musim ji odmítnout."řekl ironicky Gerard a hodil desky do vína. Zvedl se ze židle a zamířil ke dveřím. "Děkuji za pohostinnost, ale musím se omluvit. Neshledanou."rozloučil se a v Richardově doprovodu mířil k autu. zpokojený sám se sebou, svým výstupem a tím, že se už nemusí bát. Zvládl to.
"Gerarde! Co tě to proboha napadlo? Takhle ho provokovat! Viděl jsi ty jeho nohsledy? Stačilo by jediné slovo a mohli tě zabít. Příště si dej větší pozor!"vyjel Richard hned jak nasedli do auta. Zhluboka dýchal a otevřel si okno.
"Ale zvládl jsem to."usmál se Gerard.
"Skvěle!"poplácla ho Richard po rameni a také se usmíval. Gerard byl zpokojený, šťastný. Konečně bude moci klidněji spát.








pekne roztiahnuté...