Tady je malá ochutnávka z jedné story. Chci, aby tenhle příběh trval dlouho. Prostě ho chci psát, co nejdýl to půjde. Nevím, co mě to popadlo. Prostě jsem si řekla, že tohle musí mít víc než 20 dílů. A tohle se jako díl nepočítá. Takže, doufám, že se vám to bude líbit, protože se budu snažit.
Staré domy jsou jako staří lidé; plné vzpomínek. Co všechno jejich zdi viděly? Co slyšely? Pamatují si všechno, co se mezi nimi stalo, všechny události, velké i nepodstatné, všechny tváře. Jejich oprýskaná omítka má v sobě vyryty osudy, o kterých nikdo jiný neví.
Staré domy mají svůj hlas. Hlas, který vypráví příběhy, co nikdo neslyší.
Staré domy mají svůj hlas. Hlas, který vypráví příběhy, co nikdo neslyší.
Sedí v křesle a vyhlíží z okna. V kamenné tváři se mu zrcadlí měsíční svit, souhvězdí Orion ztratilo svůj jas a mlčí, nevábí ho k sobě. Nedrží je spolu.
Lehký teplý vánek si, v měsíčních paprscích, pohrává s větvemi stromů a lehká rosa skrápí přesně střižený trávník. Noční ptáci pějí své osamělé písně a drobní škůdci se vydávají na lov potravy. Jen ten v křesle, s očima upřenýma do tmy, bloudí ve svých myšlenkách.
Všechno se vrací a začíná od začátku.
Jak dlouho to trvalo? Jak to začalo?
To jednou končil školní rok...
Všechno se vrací a začíná od začátku.
Jak dlouho to trvalo? Jak to začalo?
To jednou končil školní rok...








Neviem sa dočkať.