Tuhle ffku věnuju Petře. Dneska sem si ve škole psala na ruku Tvoje jméno a kreslila k tomu <3. No...to je asi všechno, doufám, že se Ti bude líbit :))
Pamatuješ, jak jsme stáli na přídi lodi a sledovali vlny pod námi? To byla ta pravá romantika. Svět stál otevřený před námi a nebyla tu žádná minulost, snad jen ty dobré vzpomínky. Pěna vln stříkala a kapky k nám nedosáhly, loď byla příliš vysoká. Připomínalo nám to scénu z Titaniku, a tentokrát jsme oba mohli cítit, jaké to je tam, na vrcholu světa. Mhouřit oči do zlatavých paprsků slunce, pozorovat zářivě modrý oceán a modromodré nebe.
K večeru se obloha zatemnila a z šedého nebe začaly pršet těžké kapky deště. Vdechovali jsme jejich vůni a cítili jí společně. Moře ztemnělo a cesta byla dlouhá. Byli jsme promáčení dlouhým, sice drobným, ale vytrvalým deštěm, přesto jsme zůstali stát na palubě. Sledovali jsme ostrov, ke kterému jsme mířili. Tam, někde v dáli, budeme spolu, obklopeni mořem. Abstraktní sny se staly skutečností. Jak málo stačí ke štěstí.
Házeli jsme naší lásku do moře a vyprávěli dešťovým kapkám svoje nejtajnější sny. Nebyly tu žádné příšery, které by křičely naše jména. Byl tu jen lehce dobrodružný klid a mír. Nevěděli jsme, kam se plavíme, ale byli jsme spolu. Na ničem jiném nezáleželo. Přál jsem si, aby to tak zůstalo věčně, a doufal jsem, že ty taky.
"Gee…hrozně tě miluju."
"Já vím, Frankie."
"A ty mě, Gee?"
"Bojíš se tmy, nepůjdeme do kajuty?"
"S tebou se nebojím ničeho. Miluješ mě?"
"Vidíš? Padá hvězda… přej si něco!"
A já si přál. Přál jsem si, abys řekl tu jednu jedinou větu. Přál jsem si, abys řekl, že mě miluješ.
"Jak chceš, pojďme do kajuty."
"A co sis přál?"
"To se přece neříká, jinak by se to nesplnilo…"
A šli jsme do kajuty.
***
Jakákoliv cesta s tebou je bezpečná a plná dobrodružství. Ať jsme jeli kamkoliv, když jsem byl s tebou, neměl jsem nikdy strach.
Ale s každou novou cestou, s každým novým dobrodružstvím, jako by z nás něco odcházelo. Bylo toho méně a méně, čím dál méně bylo toho, co jsme s sebou kdysi nosili na všechny cesty a kdesi jsme to zřejmě ztratili. Ten kousek srdce, kde byla láska. Já ho neztratil nikdy, ale ty ano. Možná hned na začátku, jen já si toho nevšiml. Až teď.
To byl ten den, kdy jsi poprvé musel odjet sám. Beze mě. Měl nebo musel.
Jako ve starém filmu, stáli jsme před vlakem na nástupišti. Jako v těch romantických filmech jsme se objímali, líbali a bylo nám jedno, co se děje kolem. Já jsem plakal. Ty ne. Ale uklidnil jsi mě, když jsem si myslel, že už se nikdy nesetkáme.
Teď tu sedím na tom stejném nástupišti a stále doufám, že přijede vlak, ve kterém budeš ty, i když je to už tolik měsíců. Sedávám tu každé odpoledne s menší a menší nadějí. Už mi došlo, že jenom tápu v minulosti. Připravený odpustit tomu, kdo zradil. Kdo opustil bez vědomí toho, kdo mu věnoval celé svoje srdce, všechnu svojí lásku, celý život. Ať jsi kdekoliv, v myšlenkách jsem pořád s tebou.
Možná jednou přijde chvíle, kdy přestanu věřit na padající hvězdy a nevyslovená přání. Možná přijde odpoledne, kdy ta lavička na nástupišti, kde ještě sedávám, bude prázdná. Nebo na ní bude sedět někdo jiný, kdo bude čekat na svůj vlak. Ten můj už přijel, a tentokrát nastupuju já.
Už minuly ty dny, kdy jsem si bláhově myslel, že romantika může trvat věčně. Dokonalá romantika skončí vždycky, a zanechá za sebou zlomené srdce.
Doufat budu po celý život. Ale už nikdy ti nebudu věřit, když si mi řekl, že tohle není naše rozloučení.








O bože to ja tak krásný. Já nevim, co napsat, protože tady by byla slova málo. Tolik pocitů, co ve mně ta povídka vyvola ani nemůžu popsat. Když jsem to četla poprvé, vehnalo mi to slzy do očí, když jsem to četla podruhé, chtělo se mi utíkat pryč, když jsem to četla potřetí, plakala jsem. Děkuju ti mockrát. Děkuju, za něco tak krásnýho a věř, že tohle byl nejkrásnější dárek, co mi kdo v posledních dvou letech dal. Nevím, co říct. Snad jen to otřepané děkuju.