27. října 2007 v 19:14 | Pip (Death Incarnate)
|
O všem, o ničem. Čtěte, pochopíte.
Deprese? Co to vlastně je? Několik dní ležíš na posteli a pozoruješ bílou, žlutou, zelenou, modrou nebo červenou stěnu. Jen ležíš a přemýšlíš. O všem, o ničem, o sobě, o mně, o válce, o míru, o smyslu života. Ale, co když žádný smysl není? O tomhle se vedly dlouhé debaty a vždycky dospěly k tomu samému. K ničemu. Člověk se narodí a má zemřít. A má vůbec smysl se narodit, když třeba skončíš někde v kanále, s lahví alkoholu v ruce a v krvi. Má to vůbec cenu, když jsi nic nedokázal? Ale dokazovat CO? A hlavně...KOMU? Ostatním? Je to ale nezajímá. Lidé chodí pod okny, pobrukují si oblíbenou písničku a nevědí, že tebe zajímá jen ten neurčitý bod. Utápíš se ve vlastních myšlenkách a vlastně ani nevíš, jaké jsou. Pak přijde někdo a dá ti léky. Cpeš je do sebe horem, dolem a ony vážně fungují. A když to přeženeš, nejsou žádné myšlenky. Není všechno, není nic, nejsi ty, já, válka, mír a ani smysl života. Jsi volný a lehký jako pírku, které unáší vítr k oknům cizích lidí. Jsou tak různí. Čtyřčlenná rodinka, vesele se smějící u pohádky. Jak rozkošné. Osamělý starý mládenec, co čeká na odpověď na svůj pětapadesátý inzerát. Jak smutné. Vždycky se najde někdo, kdo čeká. Na vlak, na kamaráda, ne jídlo, na příležitost. Je spousta druhů čekání. Jsou i lidé, kteří čekají na konec. Leží si v postelích, obletováni sestřičkami v bílých šatech. Čekají, až přijde ona. Nehodí k nim nikdo nebo se u nich dveře netrhnou. Jako na náměstí. Tam to pořád žije. Maminky, co hlídají své potomky v malém parčíku, řidiči, kteří marně hledají místo k parkování a dav. Jako v mraveništi. Malí mravenci skládají na sebe větvičky a vytvářejí si obydlí. Lidí na sebe skládají odpad a vytvářejí zkázu. Zabijí se. Mě, tebe. Chodíš pod okny a pobrukuješ si oblíbenou písničku. Ale proč zrovna tuhle písničku? Máš to napsané v osudu nebo jsi si náhodně zvolil? Mohla to být kterákoliv jiná. Jdeš pod oknem a vítr slábne. Pírko dopadá na zem a ty zase ležíš v posteli a sleduješ vymyšlený objekt na zdi. Jistě, mohl by jsi se sebrat a jít někam ven, jenže...jaký to má smysl? Co třeba nákup. Doma už nemáš ni k jídlu, odpadkový koš ti přetéká a ty máš hlad. Jak hrozné. Vyjdeš na ulici, pozdravíš pár známých, projdeš pod okny cizích, pobrukujíce si nějakou písničku, vyhodíš odpad, který se odveze na skládku a přinejlepším zrecykluje, nakoupíš a vrátíš se zpátky. Doma uklidíš jídlo, do koše dáš nový pytel, udělíš si oběd a po jeho snědení se pohodlně uvelebíš v posteli, s úmyslem zjistit, jestli se na tvém bodě něco nezměnilo. A všechno začne nanovo. Zase nákup sníš, odpadky se nahromadí v koši a ty budeš muset znovu ven. Jak ohavné. Nejlepší bude, že zůstaneš na místě a za hodinu si dojdeš do restaurace, kterou vlastní nějaký neznámý člověk, co má třeba rodinu nebo dál píše inzeráty. Jednoduché řešení. Minimum námahy a maximální požitek. A jako bonus, žádný pocit viny, protože ty jsi přeci nešel nakoupit a tudíž jsi nepřidělal další odpad, který úspěšně pomůže lidem do hrobů. Hrob. Tam všichni skončíme a nikdo to nevyvrátí. Zase bychom mohli polemizovat a zase bychom došli ke stejnému závěru. Narodit se, ničit, zemřít a rozložit se. Jak prosté. Tři věci, které prožijeme a které se vůbec stát nemusely. A když se někoho zeptáš, proč ses narodil, řekne ti: "Co je to za otázku? Nelíbí se ti život? To je přeci to nejdražší, co člověk má!" Když je to tak drahé, proč si ho nikdo neváží? Proč se válčí, proč se spaluje a ničí příroda? A když se někoho zeptáš, řekne jen: "Jsou to celosvětové problémy a my se je společnými silami snažíme řešit." Pokýve hlavou, nechá se vyfotit, potřese si rukou s prezidentem jiné země a odkráčí do luxusní limuzíny, která vypouští jedovaté plyny a když doslouží, bude sešrotována a odvezena na skládku. Chytré řešení. S trochou štěstí se limuzína roztaví a zase slije do nového auta. Koloběh aut v přírodě. Za chvilku to bude koloběh přírody v autech. Jak hnusné. Všichni opěvují život a nikdo s ním neumí naložit. Proto ty deprese. Nejlepší je vlastně ležet v posteli s očima upřenýma n jediné místo jakkoliv barevné zdi.
bože:) ty si fakt bůh:) to se tak nádherně čte...i když je to smutný...prostě...skvost...:)