A tak jsme čekali. Bylo to fakt dost nesnesitelný. Pozorovat pramínek světla, co se do chaty dostával škvírou mezi dveřmi, a Frank, jak se klepe. Zaslechl jsem škrábání na dveře a Frank se rozklepal ještě víc. "Je zamčeno?" Protočil jsem oči. "Neboj, samozřejmě." Jenže škrábání se zesilovalo a to už jsem začal být nervózní i já... Najednou se ozvalo zakňučení. PES?!?! Přeběhl jsem místnost, nedbaje Frankových varování a rukou, a otevřel dveře. Do místnosti vběhl irský vlkodav.
"CO TO JE??" zapištěl Frank a vyskočil na stůl.
"Lásko, to je pes," obeznámil jsem ho a v záchvatu smíchu se položil na zem.
"Došlo mi, že to je pes, ale co dělá u nás v chatě?" hysterčil Frank.
"Právě jsem ho sem pustil," řekl jsem mu. Frank po mně hodil hnusný pohled a slezl ze stolu.
"Ale kam se poděl medvěd?" rozhlédl se kolem.
"Za tebou!" zařval jsem a Frank začal ječet. Znělo to hůř než když si Bob zpívá ve sprše. Zacpal jsem si uši a snažil se ho překřičet.
"To - byl - vtip!!!" Po minutě volání se Frank uklidnil a otočil se za sebe a pak zpátky na mě. "Vtip?" zeptal se s očima navrch hlavy.
"Jo, vtip," přikývl sem.
"Ty si ale VŮL!" naštval se Frank a vyšel ven.
"Tam je medvěd!" snažil jsem se ho zastavit a rozběhl se za ním. Bohužel se mi ztratil z očí.
"Franku!! FRANKU!!" volal jsem a zmateně pobíhal kolem chaty. Nikde jsem ho neviděl. Napadl mě mobil. Vyběhl jsem po schodech a vytočil jeho číslo. Na jeho tašce se rozsvítilo světlo a místnost naplnila melodie jeho oblíbené písničky. "Kurva!" kopl jsem do postele. Slyšel jsem měkké dusání a po schodech vyběhl ten pes. Sedl jsem si na postel a přemýšlel. Co se kurva děje? Čekal jsem. Čekal... čekal... čekal... Vtom se otevřely dveře a já se rychle otočil, až mi ruplo za krkem. "Lásko!!!" vrhl jsem se Frankovi do náruče. "Už jsem se bál, že tě ten medvěd sežral." Zakopl jsem dveře nohou a rukama jsem pořád objímal Franka. Ten se jen zeptal: "Čí je ten pes?"
"Cože?" vyvalil jsem oči.
"Čí - je - ten - pes?" řekl znovu.
"Jak to mám vědět?" odpověděl jsem mu otázkou. Pokrčil rameny a posadil se do křesla. "Franku, co se děje?" zeptal jsem se ode dveří.
"Nic," odsekl chladně. "Jdu si dát sprchu." Zvedl se a nechal mě stát v němém úžasu. Sakra, co mu je? Sedl jsem si na postel a čekal, až se vysprchuje. Po půl hodině přišel do místnosti. Sedl si na druhý konec postele.
"Frankie?" otočil jsem se k němu. "Chtěl jsem se ti omluvit."
"Hm," zabručel.
"Za to, jak jsem se choval," dodal jsem.
"Okay." "Zlobíš se na mě?"
"Ne." Sakra!
"Frankiiee???" přiblížil jsem se k němu. "Nezlob se." Konečně se ke mně otočil.
"Já tu s tou chlupatou bestií nebudu."
"S tím psem?" zeptal jsem se.
"Ne, s tím medvědem."
"Frankie… Chtěli jsme si užít, být spolu. To nám nemůže překazit medvěd." Snažil jsem se ho přemluvit. Až pak jsem si uvědomil, jak blbě ta věta zněla.
"Gerarde, mluv už konečně vážně!" vyskočil na nohy.
"Promiň," zašeptal jsem.
"Já nechci jít spát s vědomím, že někde v keřích se tu schovává krvelačná bestie! Chápeš, že se bojim?" křičel.
"Tak na mě neřvi! Myslíš, že já strach nemám? Ale jak se chceš dostat na autobus, kterej jede jednou denně, a to ještě ke všemu v osm večer, a je pod kopcem, co má nejmíň dva kilometry? Chceš tam jít? Prosim! Tak si běž!" Nevím, co to do mě vjelo. Strasně mě to rozčílilo. A on opravdu šel. Práskl za sebou dveřmi. "Franku!!!" zaječel jsem a utíkal za ním. Dostihl jsem ho v polovině kopce a strašně udýchaný jsem ho chytl za rameno a otočil k sobě. Plakal. "Frankie... bože... promiň mi to." Objal jsem ho. Romantickou scénu přerušilo zašustění v křoví. Frank se lekl a přitiskl se ke mně ještě víc. Šíleně se klepal.
"Gee… Mám strach. Pojeďme domů," šeptal mi do krku. Věděl, že teď nikam jít nemůžeme, ale přesto to zkusil.
"Frankie… Frankie, teď nemůžeme odejít. Počkáme do rána. Potom uvidíme," tiskl jsem ho k sobě. Větve znovu zašustily a Frankův stisk ještě zesílil. Odtáhl jsem ho od sebe, dal mu ruku kolem ramen a vedl ho do ložnice. Z křoví vyběhl pes. Šli jsme domů a Frank chtěl, abych ho vedl za ruku. Poznal jsem, že na nebezpečné situace moc není. Když za námi zaklaply dveře, zamkl jsem. Na pohovce seděl pes. Pozoroval jsem ho oknem a Frank už byl značně nervózní.
"Gee… Co je?" přešlapoval na místě.
"Nemůžeme ho tu nechat," začínalo mi být té velké chlupaté koule líto.
"Tak ho vezmi s sebou, ale rychle!" vykoktal Frank a já radostně pustil čoklíka ven. Nevěděl jsem, jak ho dopravíme do autobusu, ale on asi pochopil a šel celou cestu s námi. A konečně jsme jeli domů.








juhuuuuuuuuu! ty žiješ a hlavně píšeš!!!!!!
ja sa tak teším..