close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Příběh plný lásky a moučníků 5.

13. října 2007 v 17:53 | Pip/Cecily |  Příběh plný lásky a moučníků
Když jsme přijeli, měli jsme o jednoho člena rodiny víc. "Jak ho pojmenujeme?" zeptal se Frank a pohladil vlkodava. "Nalezenec."
Zasmál jsem se. "Okay."
"Jenže… máme problém, Franku. Vyhodili mě z práce."
Frank se rozjasnil: "A nechceš pracovat u mě v pekárně?"

"A to by šlo?"
"Jasně, ta stará bába vezme kohokoliv…"
"Tak super." Byl jsem opravdu šťastný. Hurá!!! Mám práci, mám Franka… mám… psa.
Hned ten den mě vzal Frank do práce a řekl, že bych potřeboval práci. Ta stará pekařka ve mně poznala stálého zákazníka a hned mě přijala. Řekla, že můžu nastoupit v pondělí. A jelikož byla středa, tak jsem měl ještě dlouho volno. Frank si vybral dovolenou ještě předtím, tak jsem měli spoustu času pro sebe a... Nalezence. Vzali jsme psa k veterináři a tam shledali, že kromě blech je naprosto zdravý. Neměl známku, tak jsme se rozhodli, že si ho necháme a bude nám sloužit jako upomínka... na chatu.
"Jo, vzpomínka na chatu, stálý udržovatel nepořádku, rozbíječ nádobí a rozkousavač nábytku!" smál se Frank, když jsem mu sdělil svou myšlenku.
"No jo, ono se to spraví," zasmál jsem se a zavolal na psa. Nereagoval.
"Asi to chce jiný jméno," pokrčil rameny Frank. Kývl jsem a zakřičel první jméno, co mi vyvstalo na mysli.
"Mikey!" A on… přiběhl. Frank jenom čuměl. Pak pokrčil rameny.
"Tak Mikey." V pondělí jsem nastoupil do práce a Frank mě zaučil co a jak. Baba tam naštěstí většinou nebyla, takže než zacinkal zvonek a přišel otravovat další zákazník, mohli jsme za závěsem dělat různé... věci.
"Víš, Gee, nikdy jsem ti o sobě vlastně nevyprávěl. A ty o sobě. My vlastně ani nevíme, co jsme zač," řekl mi jednou Frankie, když jsme se váleli na posteli. Měl pravdu. Co o sobě víme? Jen datum narozenin a pár drobností. Ví o mně, že jsem hodně pil? Ví o mně, že jsem bral drogy? Ne. Nechci, aby to věděl. Nechci, aby se lekl a utekl mi. Miluju ho a nesmí nám to zkazit moje posraná minulost.
"Hm…" zahuhlal jsem bez zájmu.
"Vyprávěj mi o sobě," žadonil.
"Frankie, víš… já neměl nijak… zvláštní život," zalhal jsem.
"Ale běž… všichni mají zvláštní život. Třeba já…" pokrčil rameny, ale hned zmlknul.
"Ty, co?" Byla by chyba se nezeptat, ale byla chyba, že jsem se zeptal.
"No... já... můj otec mě tak trochu... nenáviděl mě... nic zvláštního. Určitě to zná spousta lidí. Jednou... jednou mě hodně zbil... od toho mám tuhle jizvu." Ukázal mi předloktí.
"Frankie... to je mi líto." Zavrtěl hlavou.
"No, a co ty?" A sakra. Teď je řada na mně.
"Nebylo to nic moc. Pil jsem... jo, opravdu jsem pil." Měl by o mně vědět všechno.
"A - a už je to za tebou?" zeptal se opatrně.
"Ano. Nikdy se to nebude opakovat. Nikdy," zašeptal jsem a dál nic neříkal. Usnuli jsme.
Probudil jsem se a sledoval Franka. Prohraboval jsem mu vlasy a poslouchal jeho hluboký, pravidelný dech. Možná jsem udělal chybu, když jsem mu to řekl. Teď si určitě bude dávat větší pozor. Nechtěl jsem ho ztratit. Poprvé v životě mi na někom záleželo víc než na sobě. Políbil jsem ho do vlasů a on se probudil. Usmál se. Rozespale se na mě podíval.
"Miluju tě," zašeptal a krásně se usmál. Znovu. Ta slova na mě zapůsobila. Nikdy mi to neřekl. Nikdy jsem se necítil tak šťastný. Nikdy.
"Já tebe taky. Miluju tě," řekl jsem mu a políbil ho do vlasů. Znovu usnul. Těsně přimknutý ke mně.
Spolu nám bylo tak dobře. Když si tak vzpomínám, nikdy jsme se vlastně nepohádali. Jako kdybychom se našli. Byli jsme jeden pro druhého jako stvoření.
Když se Frank konečně probudil, šli jsme jako obvykle do práce. Užívali jsme si ty chvilky za závěsem v zadní části krámku, když jsme nemuseli obsluhovat zákazníky.
Jenže vpoledne se všechno začalo točit ke špatnému. Já jsem musel jít nutně něco zařídit na poštu Mikeymu, protože Alicia byla v nemocnici po operaci slepého střeva a on chtěl být s ní.
Na poště to trvalo nekonečně dlouho a já se těšil, až se vrátím do obchodu k Frankiemu.
Jenže když jsem se vracel, hned mi bylo jasné, že je něco v nepořádku. Hasiči, siréna, kouř, pobíhající lidi a stojící hlouček čumilů. V naší ulici! Pár stovek metrů jsem utíkal a připadal si čím dál hůř, když mi došlo že to, co hořelo, byla naše cukrárna.
"C-co… co se tady stalo?" zeptal jsem se jednoho hasiče.
"Výbuch plynu. Jeden mrtvý, nevíme, jestli je tam někdo další."
"Je-je… jeden m-mrtvý?" V tu ránu se mi zamotala hlava. Zbořil se mi svět. Moje srdce tlouklo jako o závod, ale přitom bylo mrtvé. Moje mysl si vsugerovala, že ten mrtvý je Frank. Můj Frankie. Ale kdo ví? Co když měl zákazníka? Co když tam byla majitelka cukrárny? Co když, co když… SPEKULACE! Nic než hnusné dohady!
"Pane, děje se něco?" Cítil jsem ruku na rameni. Nějaké paní se na mě starostlivě dívala. Ale najednou jsem slyšel křik. Všichni se otočili na hořící budovu. Ve dveřích někdo stál, půlku těla v plamenech. A pak… malá postava, klátící se k zemi, doktoři a hasiči, hrnoucí se k ní, splašený dech, výkřiky lékařů a zdravotníků, zapnutá siréna. Frank.
"Nechte mě s ním! Jsem jeho přítel!" křičel jsem na jednoho lékaře, co mě nechtěl pustit do sanitky.
"Je mi líto… nejde to… musíme… nemocnice… později… nevíme…" Vnímal jsem přerušovaně. Něčí ruce mě táhly od vozu, ale já se stále snažil pohledem zachytit aspoň malou část Franka. Chtěl jsem mít malinkou naději. Chtěl jsem ho vidět. Proč to nechápou? Proč mě nenechají jít k němu? Proč mi tak ubližují? Konečně mě odtáhli pryč, dveře sanitky se zavřely a sanitka odjela. S Frankiem. Jak dlouho jsem tam stál? Jak dlouho jsem zíral na křižovatku, kde mi ten bílý vůz zmizel z očí? Nevím. Probral mě až telefon.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kočka kočka | 21. října 2007 v 12:00 | Reagovat

néééééééééééééééééééééééééééé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama