Tak, a máme tu poslední díl. Doufáme, že se vám náš příběh líbil. Nerady se s ním loučíme, ale všechno musí skončit. Děkujeme, že jste psali komentáře, a že jste to vůbec četli. Ani nevíte, jak nás to těší.
Děkujeme.
"A-ano?" řekl jsem nepřítomně.
"Čau kámo! Tady Bob. Jen jsem se chtěl -"
"Nemůžu, nemám čas, čau." Zavěsil jsem a teprve teď začal reálně uvažovat. Domů? Do nemocnice? Kam dřív? Pes… nakrmit psa. To je mi nějakej hloupej čokl přednější než Frankie?! NE! Rozeběhl jsem se k našemu domu. S hrůzou jsem zjistil, že klíče od auta jsou nahoře. Schody jsem bral po třech. Vlétl jsem do bytu a zběsile po něm pobíhal. Klíče byly na věšáku. Hned vedle Frankieho bundy. V očích mě začaly pálit slzy. Bože, proč? Sesunul jsem se po stěně k zemi. S lehkým dusáním ke mně přiběhl Mikey. Ta němá tvář. Lusknutím prstů jsem ho k sobě přivolal a zabořil tvář do jeho srsti. Voněl jako Frank. Včera spolu usnuli na sedačce. Koukali na film. Byli spokojení. Jenže teď? Co je s Frankiem? Žije? A když ano, tak jak dlouho? Co když už zemřel? NE! Nesmí zemřít! S kým bych každé ráno vstával? Komu bych říkal, že ho miluju? Koho bych miloval? Jak se idylka dokáže změnit v noční můru. Jak dlouho jsem seděl? Nevím. Rychle jsem vstal, nehledě na to, že na mně seděl pes. Seběhl jsem schody a, ani nevím jak, jsem jel do nemocnice.
"Frank Iero?" vyštěkl jsem na recepční.
"Na sále," odpověděla bez zájmu. Krůta jedna. Když jsem se vracel z pošty bylo kolem jedné. Teď budou tři. Nejmíň hodinu a půl bojuje o život. Bože, Frankie, prosím.
"Jak dlouho to bude trvat?" zeptal jsem se a marně se pokoušel uklidnit.
"Nevím," pokrčila rameny recepční a dál něco zapisovala.
"Můžu tu někde počkat?" Ta holka ukázala na sedačku proti recepci. Ovládl jsem pokušení jí jednu vrazit a posadil jsem se. Minuty se vlekly. Pozoroval jsem vteřinovou ručičku na obrovských hodinách, posouvala se tak pomalu. Půl čtvrté. Ta káva z automatu nestojí za nic. Čtyři. Kolik nešťastných lidí tady je. Půl páté. Kelímky od toho hnusného kafe se hromadí vedle mě a vytvářejí malou věžičku. Vysoká hubená postava přichází chodbou.
"MIKEY!" zakřičel jsem.
"Gee, brácho, co se děje?" zeptal se Mikey a vyplašeně si mě prohlédl.
"F-Frankie… ono… hořelo. On je teď… bože." Neudržel jsem slzy a padl bratrovi do náručí. Poplácal mě po rameni a pomohl mi posadit se. Beze slov jsme seděli a čekali. Pět. Dveře do chodby, vedoucí k sálům se rozrazily a, v doprovodu personálu nemocnice, vyjela nosítka. Vyskočil jsem na nohy a hnal se k lékaři.
"Jak je na tom?" klusal jsem po jeho boku.
"Jste příbuzný?" prohlédl si mě.
"Jeho přítel." Doktor se rozmýšlel, ale nakonec usoudil, že mi to říct může.
"Popáleniny třetího stupně v oblasti obličeje a hrudníku, druhého na nohou. Jeho stav je nespecifikovaný. Teď je v narkóze. Budeme ho udržovat v umělém spánku několik dnů."
"Můžu k němu?" zeptal jsem se u dveří pokoje.
"Za chvíli," kývl doktor a soucitně mi položil ruku na rameno. "Hlavu vzhůru," povzbudivě se usmál a zalezl do pokoje.
"Už tam můžete," usmála se poslední sestra, co opustila pokoj číslo 13. Nešťastná třináctka. Vstoupil jsem dovnitř. Ležel na posteli. Obličej, hrudník, nohy a ruce měl obmotané obvazy. Z úst mu koukala hadice, napojená na ventilátor a drobné mezírky v obvazech vyplňovaly infuze a hadičky. Srdce mi pukalo. Nemělo smysl zadržovat pláč. Nechal jsem slzy volně padat na prostěradlo jeho postele.
"Miluju tě," zašeptal jsem. "Frankie, přežil jsi návštěvu medvěda, Mikeyho vytí, život se mnou, vylezl jsi z hořící budovy s půlkou těla v ohni, nemůže tě přeci oddělat pobyt v nemocnici. Jsi ten nejsilnější člověk, kterého jsem kdy poznal. A já s tebou mohl žít. Mohl jsem tě líbat, dotýkat se tě. Mohl jsem tě milovat, tak mě tady nenechávej. Prosím tě." Seděl jsem v křesle a pozoroval stromy v zahradě. Pomalu se halily do tmy a kývaly se ve větru. Všechno bylo tak klidné. Usnul jsem.
Pět dní. Pět dní jsem strávil prakticky jenom v nemocnici. Jezdil jsem se domů jen najíst, nakrmit Mikeyho a trochu se prospat. Celé ty dny jsem čekal, až přijde doktor, podívá se na monitor, prohlédne Franka a odejde. Celé dny jsem cekal na to, až přijdou sestry, pomalu začnou rozmotávat obvazy, místnost naplní pach spáleného masa a desinfekcí, sestry vymění obvazy a odejdou. Celé noci jsem trávil pozorováním větví stromů, co se snažily dosáhnout k měsíci a ke hvězdám. Celé dny a noci jsem doufal, že se probudí.
Sedmý den přišel doktor, zkontroloval monitor a nahnul se nad Franka.
"Slyšíte mě?" zeptal se a já nechápavě stál u okna. Ozvalo se slabé, chraplavé 'ano'.
"Jak se cítíte?" zeptal se znovu doktor a obhlížel obvazy na Frankově obličeji. Pořád jsem užasle stál. Jak dlouho už mohl být vzhůru? Jak dlouho…
"Všechno mě pálí," zašeptal Frankie. Přešel jsem k posteli.
"Frankie… já se tak bál," dostal jsem ze sebe přes slzy. Slzy radosti. Žije. A žít bude. To štěstí se nedá popsat. Můj Frankie.
"Gee…" Plakal taky.
"To je skvělé!" zaradoval se doktor, divže neskákal do stropu. Nechápavě jsem na něj civěl.
"Slzy! To znamená, že není poškozený zrak! To bylo největší riziko… to je skvělé! Začínáte se uzdravovat," usmál se na Frankieho doktor a odešel. Byli jsme sami. Místnost naplnilo tíživé, nesnesitelné ticho.
"Miluju tě," prolomil jsem ho. Neodpověděl.
"Běž pryč," řekl po chvíli.
"A-ale Frankie… já čekal, až se probudíš. Bál jsem se o tebe! Frankie, já se bál, jestli neumřeš, a ty mě vyhazuješ?!"
"Odejdi," trval na svém. Zlomilo mi to srdce.
"Proč?"
"Jdi." Odešel jsem. V bytě mě přivítal Mikey. Pohladil jsem ho a pověsil si bundu. Vedle té Frankieho. Do očí se mi vehnaly slzy. Na nočním stolku v ložnici stála naše fotka. Kdy to bylo? Před měsícem? Jeli jsme na pouť. Frankie tam hrozně chtěl jet. Byli jsme šťastní. Fotka přelétla místnost a střepy rámečku se rozlétly kolem. V kuchyni byla láhev vodky. Po dvaceti minutách - prázdná. Tři dny. Další tři dny neutuchajícího trápení se a alkoholu. Jednou odpoledne se ozvalo bušení na dveře.
"Gerarde! Otevři!" křičel Mikey. S námahou jsem vstal a došel mu otevřít.
"Co chceš?" vyštěkl jsem místo pozdravu.
"Ty jsi zase pil?!" vykřikl brácha a vešel do bytu. Spatřil flašky na podlaze a vykřikl: "To nemyslíš vážně?!" Popadl mě za ruku a táhl do koupelny, kde mi na hlavu pustil ledovou vodu. Po desetiminutové sprše mě pustil.
"Proč jsi tu?" hulákal jsem na něj.
"Hledal jsem tě! Měl jsem strach! Nebereš telefony, tak jsem myslel, že jsi v nemocnici! Tam mi řekli, že ses už tři dny neukázal! Frank tě chce vidět! To ani nevíš, jak mu je?" křičel pro změnu on na mě.
"Najednou mě chce vidět?! Nejdřív mě vyhodí a pak ze sebe dělá chudáka? To neví, co jsem prožíval? A sotva rozloupne oči a já se div nezbláznim radostí, tak mě vyhodí!" Místo odpovědi jsem ležel na zemi. Z nosu mi tekla krev. "Za co?" štěkl jsem na bratra.
"Ne za co, ale pro co. Aby sis uvědomil, že Frank málem umřel. Měl z toho trochu šok, nemyslíš? Tak si to musel nechat uležet v hlavě! Nazdar!" řekl mi Mikey a práskl dveřmi. Dobrou půlhodinu jsem seděl na zemi a přemýšlel. O všem a o ničem. Došel jsem k závěru, že bych se za ním měl jít podívat... a... omluvit se. Za co? Ani nevím. Dal jsem se trochu do kupy a vyšel do nemocnice.
"Hledal jsem tě! Měl jsem strach! Nebereš telefony, tak jsem myslel, že jsi v nemocnici! Tam mi řekli, že ses už tři dny neukázal! Frank tě chce vidět! To ani nevíš, jak mu je?" křičel pro změnu on na mě.
"Najednou mě chce vidět?! Nejdřív mě vyhodí a pak ze sebe dělá chudáka? To neví, co jsem prožíval? A sotva rozloupne oči a já se div nezbláznim radostí, tak mě vyhodí!" Místo odpovědi jsem ležel na zemi. Z nosu mi tekla krev. "Za co?" štěkl jsem na bratra.
"Ne za co, ale pro co. Aby sis uvědomil, že Frank málem umřel. Měl z toho trochu šok, nemyslíš? Tak si to musel nechat uležet v hlavě! Nazdar!" řekl mi Mikey a práskl dveřmi. Dobrou půlhodinu jsem seděl na zemi a přemýšlel. O všem a o ničem. Došel jsem k závěru, že bych se za ním měl jít podívat... a... omluvit se. Za co? Ani nevím. Dal jsem se trochu do kupy a vyšel do nemocnice.
Hypnotizoval jsem číslice na dveřích a přemýšlel, jestli tam mám jít, nebo ne. Můžu ještě odejít. Mám na výběr. Nakonec jsem vzal za kliku a vstoupil. Ležel na posteli, nohy a ruce už neměl obvázané, leskla se na nich nějaká mast. Celou pokožku měl rudou a plnou puchýřů. Na obličeji a na hrudi už měl slabší obvazy, ale kapačky mu stále vedly do těla prostředky tlumící bolest.
Zavládlo to nejtíživější ticho. Naplnilo celou místnost a obklopovalo moje smysly. Tak hlasité ticho jsem neslyšel. Kdo má začít?
"Ahoj," řekl jsem tiše. Nic neřekl. Jen pořád koukal do stropu. Pomalu jsem šel blíž k němu. "J-já, chtěl jsem se ti o-omluvit. Udělal jsem chybu." Došel jsem až k nohám jeho postele. Proč nic neříká? "Frankie?"
"Proč jsi tady?" zeptal se. Docela mě to zaskočilo. Nejdřív mě chtěl vidět, teď zase ne.
"Myslel jsem, že mě chceš vidět," vykoktal jsem pracně.
"Proč jsi tady?" zeptal se znovu. Nic nechápu. Nic.
"Přišel jsem se omluvit," zkusil jsem znovu.
"Proč jsi tady?" opakoval. O co mu jde?
"Protože tě miluju!" zvýšil jsem hlas. Moje nervy už to nevydržely a já vztekle přešel místnost. "O co ti sakra jde?"
"Pořád mě miluješ? I přes to, jak budu vypadat? I přes to, že mám půlku obličeje zjizvenou? I přes to, že nikdy nebudu jako dřív?"
"Co to meleš?"
"Miluješ mě, i když budu vypadat jako zrůda?" rozplakal se.
"Franku! Já tě miluju takového, jaký jsi! Nemiluju tě pro to, jak vypadáš, ale pro to, jaký jsi! Miloval jsem tě předtím a miluju tě i teď! A to se nezmění!" řekl jsem už klidně. Posadil jsem se na křeslo, kde jsem sedával předtím. Mlčeli jsme.
Slunce zapadalo a bílé stěny pokoje se barvily do tmavě žluté. Lehký vítr si pohrával s větvemi stromů, které se loučily se dnem a vítaly noc. Prohrábl si uhlově černé vlasy a usmál se na osobu na posteli.
"Miluju tě," rozřízlo příjemné ticho a odráželo se v nekonečné ozvěně pokoje. Konečně byl šťastný.
THE END








Nádhera mrtě !