"Máš babu!"
Děti se s veselým smíchem předháněli, běhali sem a tam po zahradě a z legrace se tahali. Gerard to sledoval z okna opovržlivým výrazem. Nenáviděl ty malé špunty, uřvané a otravné dětičky, které se tak vesele smáli a byli očividně šťastné. Nenáviděl je všechny do jednoho, nenáviděl jejich křik, pláč a tahání se, když se předbíhali ráno v jídelně a těšili se na další slunečný den plný dovádení v bazénu. Všechny se mu vyhýbali širokým obloukem, což jenom podporovalo jeho agresivitu.
Gerard opovrhoval láskou a štěstím a všemi těmi primitivními city, opovrhoval těmi dětmi, které z něho měly strach, a opovrhoval sám sebou. Nikdy nezažil jaké to je být milován. Tady měl pověst postrachu malých dětí, které kolem něho chodily v pevně semknutých skupinkách, aby je nemohl napadnout.
Gerardův otec byl alkoholik. Nejdřív tím zabil jeho matku, potom se mu málem podařilo zabít syna a nakonec skončil ve vězení. A Gerard v děcáku.
Stal se z něj chlapec, který nenáviděl autoritu, nedokázal milovat a nikým milován nebyl. Kdo by taky miloval agresivního, příliš sebevědomého a drzého chlapce? Kdo by si s ním dal tu práci, aby prozkoumal jeho nitro, aby mu pod tvrdou skořápkou objevil srdce, které bylo kdysi zlomené a nepřestalo krvácet? Kdo by objevil jeho skrytou vášeň, krásu a touhu po lásce, kdo by mu pomohl začít znovu milovat? Nikdo takový nebyl. Vychovatelky nemohly pomoct, měly na starosti příliš mnoho dětí. Dětí, které ztratily rodiče, nebo o ně jejich rodiny nestály. A přitom to největší přání všech dětí je rodina. Milující rodiče. Ani Gerard nebyl výjimka, jen si to nedokázal připustit. Všichni se ho báli, vyhýbali se mu. A Gerard uvěřil, že je ten král, že takhle je to správné.
Do pokoje vstoupila vychovatelka - bez zaklepání. Gerard jí věnoval jediný nenávistný pohled svých krutých zelených očí.
"Máš sbaleno?" zeptala se stroze.
"Však vidíte," odsekl Gerard. Proč má tak stupidní dotazy, když vidí, že na posteli leží zavřený kufr?
Vychovatelka neodpověděla. Zůstala stát u otevřených dveří a počkala, až Gerard projde. Dole čekal autobus plný dětí. Chlapec nastoupil a mladá žena ho následovala. Byli zřejmě poslední pasažéři, protože krátce poté řidič nastartoval a autobus se rozjel.
Celou cestu Gerard seděl vzadu a koukal z okna. Ostatní seděli po dvou, jen on byl sám. Ale byl zvyklý a nestál o ničí společnost. Jelo se do zoo na výlet a děti nadšeně vřískaly. Řidič vyrozuměl pokyny vychovatelky a zatočil na úzkou silničku. Projížděli jednou vesnicí za druhou, až byly z okna vidět jen lesy a pole. Děti se těšily z krásného výhledu, ale Gerarda ten pohled nevzrušoval. Neměl rád přírodu, byl městské dítě.
Autobus sjel ze silničky na zablácenou cestu a zastavil před skromným osamělým domkem. Všude okolo bylo nádherné panorama, rovná krajina, vzdálené lesy a úhledná pole. Necelý kilometr od domku byla vidět malá vesnička s kostelíkem.
Gerard procházel autobusem a nevnímal pohledy dětí. Sestoupil a pod schůdky se rozhlédl, zatímco vychovatelka mu podala kufr.
"Tady mám zůstat?" Gerard byl v šoku a naštvaný. "Vždyť to je největší díra světa!"
"Není to moje rozhodnutí." Vychovatelka se nemínila hádat. "Pan farář je doma, stačí zaklepat a ohlásit se. Zvládneš to?" Odpovědí jí byl nenávistný pohled. Rychle se rozloučila a nastoupila do autobusu, který okamžitě odjel.
Gerard zůstal chvíli stát na cestě. Potom vztekle popadl kufr a zamířil ke dveřím toho "domu".








tag to je husté toto...