Ehm...dlouho jsem přemýšlela o názvu. No nic. Jen jsem chtěla sdělit, že poslední dobou nemám moc času, takže tady toho moc nepřibývá, ale nebojte, o dějáku píšu jednu story, na kterou jsem vás už upozorňovala, jednu mám rozepsanou a ještě jedna se rýsuje (Fee:P pochopí xD). Takže je tu jen tohle. Jo a ještě, mám jeden rozepsanej songfic a jeden už mám v hlavě celkem dokončenej, tekže...se těšte:D
Jinak, tahle povídka je psaná narychlo, a myslim, že to podle toho i vypadá a je také rozdělena na Flashbacky a současnost(což se mi jen tak mimochodem moooc zalíbilo, takže jedna rozpracovaná story je timto způsobem. Současnost je kurzívou ;)
Svítalo. Lehký jarní vánek si pohrával s čerstvě orosenou trávou a větvemi stromů. Mlhavý opar zakrýval údolí, pomalu se plnící úsvitem. Skláněl se nad papírem v přítmí malého pokojíku. Roztřesená ruka vytvářela na papíře kostrbatá písmena...slova...věty. Část jich rozpíjely slzy.
Svítalo. Teplý letní vánek si pohrával s čerstvě orosenou trávou a zelenými listy stromků. Slunce zalévalo údolí jitřním svitem a leskem. Otevřel jasně zelené oči a prohrábl si tmavé vlasy. Usmál se, jen tak, pro sebe, a otevřel okno. Vzduch, provoněný květinami a trávou, naplnil místnost a slunce vytvořilo na zdi zařivý obdélník. Pokoj tak dostal útulnější atmosféru. Vyhlédl z okna. Malé městečko se budilo. První lidé vycházeli do práce, otevíraly se obchody a potulná zvířata se dožadovala něčeho k jídlu. Všechno jako obvykle.
Kočka seděla na posledním schodě a upírala své oči kamsi. Dá jí dnes najíst? Dveře se otevřely, miskla klapla o beton a teplá ruka prohrábla jemnou kočičí srst. Nezklamal. Dveře se zavřely a dvě nohy spěšně zamířily ulicí dál. Rychlé kroky doprovázelo tiché pískání. Přislo léto. Krásný čas. Byl veselý, jako už dlouho ne.
Zastavil se pro noviny. Vesele pozdravil prodavačku, která mu to oplatila úsměvem. Zaplatil a otáčel se k odchodu, nebýt postavy za ním. Srazili se. Noviny dopadly na zem, hned vedle peněženky. Obase sehnuli, aby své věci sebrali. Oba se napřímili a pohlédli si do očí. Slucne svítilo jasněji, vítr přestal foukat a hluk auto-alarmu náhle utichl. Začíná léto, začíná nový čas.
Kočka seděla naprvním schodě a upírala své oči do země. Dá jí dnes najíst? Dveře se otevřely a miska klapla o beton a ozvala se přidušená rána. Dveře se zase zavřely.
Posadil se na postel a díval se z okna. Kolena přitažená k tělu a třesoucí se ramena. Slzly, jedna za druhou, stékaly po bledých tvářích a vpíjely se do látky kalhot. Seděl nehybně a vzpomínal. Vzpomínal na to krásné, co prožil. Na to, co už je pryč. Pryč a už se to nevrátí. Slunce vyšplhalo na vrchol oblohy a denní doby se přehouply. Poledne. Seděl nehybně a vzpomínal.
Podzimní vítr roznášel po ulici spadané listí. Rozhodil černé vlasy postavy, sedící na lavičce a odlétl dál. Menší postava se spěšným krokem blíží k lavičce, kde už sedí někdo jiný. Zastavil se před ním a zašeptal omluvu. Omluvu a výmluvu. Výmluvu, jejíž pravou tvář znal jen on. Chytili se ruce a kráčeli parkem. Šťastní, zamilovaní, spolu. I to, co začne tak náhle, může být nádherné. Procházeli se ulicemi a slibovali si lásku. Šťastní, zamilovaní, spolu, jak doufali, navždycky.
Stvmívalo se. Slunce zapadalo za obzor a zalévalo kopce a údolí rudým soumrakem. Pročítal svůj dopis. Znovu a znovu. Stále nové slzy máčely jeho řádky a rozpíjely kostrabatá písmena. Je konec. Trvalo to krátce, ale přesto tak dlouho, aby to bolelo. Aby se cítil prázdný, aby už nechtěl žít. Je jaro, začíná nový čas, jiný končí.
Křehké vločky dopadaly na okno a pomalu se rozpouštěly. Vypadalo to, jakoby chtěly co nejdříve zmizet, nechtěly poslouchat hádku, křik, pláč. Stékaly po okně s pocitem blaženého vysvobození.
Co se stalo? Proč? Křičel, plakal, prosil. Váza s rudou růží přelétla místnost a roztříštila se po stěně. Její drobné úlomky létaly kolem a zabodávaly se do koberce. Zabodly se stejně, jako do jeho srdce. Ostrá dýka nevěry, bolesti, zrazení a smutku se mu zabodla do srdce a zlomila se v něm. Její ulomak tam zůstane navždycky a nedovolí srdci dál bít.
Kočka, scholená na prvním schodě, sebou polašeně škubla a rychle odběhla pryč. Dveře se rozrazily a ostrý křik rozžízl chladný vzduch. Malá postava utíkala ulicí. Bez otáčení, bez rozloučení, sama.
Osamělá postava kráčí prosluněnou ulicí. Léto. Krásný čas. Malé město žilo. Lidé se procházeli ulicemi, ptáci zpívali a vzduch nesl krásnou vůni květin. Všichni se za ním otáčeli. Proč? Malé město. Všichni ho znali. Znali ho, když tu spolu žili. Teď se jde omluvit. Snad není pozdě.
Kočka už dlouho nesedává na schodech a nečeká na jídlo. Zvykla si chodit jinam.
Zaklepal na dveře. Nic. Rozhodl se pro okno. Nahlédl dovnitř. V okenní tabuli se odráželo slunce, musel si dlaněmi vytvořit stín. Viděl jen holé stěny. Kde je ten nábytek? Kde je...? Nic nedávalo smysl.
Oběhl dům a zeptal se kolemjdoucí, kde najde majitele domu. Sklopila hlavu a mlčky ukázala na kopec. Podíval se tím směrem...Kopec, kostel...Hřbitov.
Odcházel. Všichni ho znali jako toho, kdo byl milován, zradil a nevrátil se včas. Znali ho jako toho, kdo zabil.








kvásný
a to si piš, že to chááápu:-*
sem dobrá inspirace, co?