23. října 2007 v 17:27 | Madla
Tak tu máme jednu story od vás. Omlouvám se autorce za menší úpravu, ale v našem jazyce se W vyskytuje jen opravdu vzácně, a ani tvoje krásná povídka nani výjimka. Musela jsem to opravit, doufám, že mi odpustíš.
Seděl na lavičce v parku a sledoval všechny ty lidi. Usmívali se proč tak ne, bylo nádherně. Jenže on... on neměl sílu se usmívat...neměl sílu na nic...jen seděl a poslouchal smích dětí, řev pubertálních hovad, zamilované šeptání milenců.... milenci...Přes spodní víčka se mu přelil teplý potůček slz, sklouzl mu po tváři a stekl mu mezi rty až na jazyku ucítil jejich slanou chuť…naposledy se rozhlédl po jejich parku kde spolu sedávali celý dny…Jenom seděli a pozorovali ostatní…občas se smáli lidem co šli kolem…konečky prstů přejel po opěradle jejich lavičky…večer tady seděli, objímali se a šeptali si zamilovaný nesmysly…Že spolu budou napořád…na věčnost…věčnost…Jenže právě tam odešel…a už nikdy…nikdy se nedotkne jeho rtů…nikdy neucítí jeho řasy na svým krku když mu usínal v náručí…nikdy nepolíbí jeho zavřený oči když spí…spí…jenže na pořád…už se nikdy neprobudí…neusměje se a neřekne ,,Miluju Tě.."Nikdy už se mu nerozzáří oči když ho uvidí…už nikdy neuvidí nic…proč je život takowá děvka?Děvka s HIV…HIV…tři písmena kteý mu vzaly všechno…Byl jeho láska,jeho smysl života,jeho krev jeho život…tři písmena…a pak…nic..prázdno…jenom pohled smutkem zastřenejch očí…jenom jedno slovo…jedno poslední slovo.,,Sbohem"a nic už není jako dřív…není a nikdy nebude…Už nemůže bejt…žádný ,,Neboj to přejde"…nic nepřejde…všechno zmizelo…život se ti zhroutí jako domeček z karet…jako zmrzlina kterou vytáhneš z mrazáku a necháš jí moc dlouho venku…už nikdy nebude jako dřív…bylo mu jako by ho někdo vytáh z mrazáku a strčil ho do pořádně rozpálený trouby…Sedl si na postel…postel která voněla jako on…jenže vůně se pomalu vytrácela…všechno se ztratí…jako chmíří pampelišky…tak křehký že když se ho dotkneš tak se rozpadne…jako on těsně před tím než…než…bože nejde to ani vyslovit…poslední rudá růže…rudá na černým dřevě…,,Slib mi že nebudeš plakat",,Slibuju lásko.Kvůli tobě…"Stejně nemohl…jenom prázdno…tma…žádný city jenom…bolest…bolest která je čím dál horší a horší…nepolevuje…vrací se mu ve snech…jeho jedinej okamžik dne kdy je alespoň trochu šťastnej…když před sebou vidí jeho milou, usměvavou tvář, která mu slibuje že fšechno bude dobrý…jenže když natáhne prsty aby se ho dotknul…odhrnul mu vlasy z obličeje…pohladil ho po tváři…všechno se rozplyne…a je to horší než dřív…jenom ten pocit…pocit že…že všechno mohlo bejt jiný…lepší…s nim…Počkat…Bejt s nim…na druhý straně…jako ve snu sáhl po pistoli do nočního stoku…Přiložil si ke rtům jako by líbal jedovatou kobru…,,vždycky sem Tě miloval..A vždycky budu",,Tohle je pro tebe lásko"Před očima se mu objevil jeho obličej.Očima ho prosil ať to udělá…Že budou spolu…pořád…po jeho obličeji se rozlil poslední blažený úsměv…Stiskl spoušť…On mu s tím pomohl…Dopadl na zem do kaluže krve která se vyvalila z jeho pusy…Spíš z toho co dřív pusa byla…Teď to byla spíš krvavá díra…Díra do pekel…
Tak, to mi děláte schválně? Už dlouho jsem u ničeho neuronila slzu ale tohle mě donutilo. Skvělí!