Tahle povídka je inspirovaná stejnojmennou písničkou od Rise Against.
Stmívalo se, když jsme sjížděli z dálnice na obyčejnou silnici. Ani úzkou, ani širokou, ani klikatou, ani rovnou. Byla to přesně taková silnice, které si obyčejně ani nevšimnete. Nebyla ničím zajímavá. Podél ní se táhly jehličnaté stromy a za nimi byly další a další. Všude kolem byl tmavý les a ve světlech reflektorů se odrážel tající sníh. Byl konec zimy. Ještě nebylo teplo, vítr vál pořád chladně.
Jeli jsme dlouho, dlouho do noci. Ta silnice vypadala nekonečná. Auto hladce klouzalo dopředu a my poslouchali rádio. Hrálo tiše a uklidňujícně. Poslouchal jsem Frankovu oblíbenou stanici a sledoval tmu venku. Příjemná jízda v teplém autě, míhající se stíny za chladným oknem… a tak jsme jeli. A jeli…jeli. A jeli.
"Můžu řídit, Frankie?"
"Víš že ne, Gee. Je to moje auto."
"Dobře, dobře."
Seděl jsem a po očku sledoval Franka, jak řídí. Občas sklopil hlavu a promnul si oči. Cítil jsem kapky přicházející bouře.
"Frankie…?" zeptal jsem se opatrně.
Zamručel v odpověď.
"Nemám řídit?"
"To je dobré."
"Můžu řídit, Frankie?"
"Víš, že ne, Gee. Je to moje auto."
"Dobře, dobře."
A tak je to vždycky. Znovu a znovu. Když jsme vyjížděli, i teď po cestě. Předtím, potom. Kdy mi konečně něco dovolí?
"Co to děláš, Gee?"
Zmateně jsem se na něj podíval. "Cože? Vždyť nic nedělám!"
Zmateně jsem se na něj podíval. "Cože? Vždyť nic nedělám!"
"Zase mi lžeš!"
"Frankie, ty jsi pil?! Vzal sis něco? Prášek? Drogy? Co sis vzal tentokrát?" Ztratil jsem sebeovládání.
"Dej mi pokoj, Gerarde!"
"Nech mě řídit, Franku!" Vrhl jsem se k volantu.
Frank se rozzuřil ještě víc. "Co to děláš? Jsi normální? Oba nás zabiješ!"
Křičeli jsme na sebe a bojovali o řízení. "Slíbil jsi mi, že už nic brát nebudeš!" křičel jsem na něj s nepopsatelným vztekem.
"Kdy mě konečně necháš na pokoji?!" hulákal Frank stejně ostře v odpověď.
Franku, zase jsi to zkazil. Ty mě máš nechat řídit. Ty ses zase předávkoval nějakou sračkou. Teď už je pozdě. Teď už ti to neodpustím. Už vím, o co ti jde. Křik…naše otázky jedna přes druhou… ostrá hádka. Není dobré se hádat v jedoucím autě. Ale nešlo to zastavit. Oba jsme byli rozčílení. Tak moc. Tak moc, že jsme si nevšímali, kam jedeme. Neslyšeli jsme hudbu, linoucí se z rádia.
Neviděli jsme blížící se zatáčku. Omyl. Tys jí viděl. Ale nezpomalil jsi…








Now I´m sitting in front of computer, ready to fall..........
Pekné......