close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tvoje slzy jsou moje krev

24. října 2007 v 23:30 | Cecily |  Jednorázovky
Postavy: Gerard / Lyn-Z

Na čerstvém vzduchu mi to vždycky myslí lépe. Zapálil jsem si cigaretu a rozhlédl se. Byl jsem sám, nikde nikdo. Jako by byl poslední dobou prázdný celý svět. Opřel jsem se o ledové zábradlí mostu (A/N: Most je můj leitmotiv ;-) ) a snažil se nevnímat chlad, který mě obklopoval. Vyhrnul jsem si límec tenké bundy až k bradě a marně jsem snažil stáhnout rukávy až ke konečkům prstů. Obláčky sražené páry se objevovaly ve vzduchu s každým mým vydechnutím a hned zase mizely. Stejně jako se objevovaly i mizely moje myšlenky, více či méně nesmyslné a neuvědomělé.
Vtáhl jsem kouř a s ním i trochu tepla. Zhluboka jsem se nadechl a vystavil tak svoje plíce nepřiměřenému chladu. Zakašlal jsem. Slyšel jsem ozvěnu. Otočil jsem se, ale nikdo tu nebyl. Divné. Zněla tak živě, když rezonovala v mojí hlavě.
Ale přece jen tam někdo byl! Když jsem se otočil, stál vedle mě starší muž v klobouku a baloňáku. Vypadal trochu jako ze staré Anglie. Znovu zakašlal a otočil ke mně svůj obličej. "Co vy tu takhle brzy ráno?" nevypadal, že by mu byla zima. Opíral se o zábradlí a hypnotizoval mě svýma neuvěřitelně šedýma očima. "Hádám, že prcháte před ženou."
Jak to mohl vědět? Ne že bych před ní prchal, ale potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Poslední dobou mě všechno ubíjelo. Nebo mě ubíjela ona? Miloval jsem jí, ale cítil jsem se jako omámený. Jako otrávený. Moje myšlenky téměř postrádaly reálnost. Nevěděl jsem, čím to je, ale myslím, že mě má v moci. Málokdy mám čistou hlavu. Napadlo mě, že mi snad do jídla přidává jed. Ale věděl jsem, že je to nesmysl, jakmile se na mě podívala. Měla úsměv anděla, ale oči ďábla.
"Příteli," pronesl ten podivný muž. Jako by promluvil z mojí hlavy. Zatřásl jsem se. Strašná představa. Ale on byl tak abstraktní, tak nejistý. Jako mlha, která přišla obejmout svět do šedi a hned zas odplula. "Varuju vás."
Nechápavě jsem ho sledoval.
Znovu promluvil. "I já jsem byl ženatý. Byl jsem mladý a zamilovaný. Tedy někdo, komu nemůže nikdo otevřít oči. Zamilovaní chodí slepí. Od světa si nenechají poradit. Sotva jsem jí znal, ale byla to taková láska, natolik bezproblémový vztah, že jsme se téměř hned vzali. Plynuly měsíce a teprve potom jsem začal poznávat, co je vlastně zač. Ale ani milion let nestačí k tomu, aby se dva lidé skutečně poznali. Byl to den jako každý jiný, když jsem si dal dohromady jisté souvislosti a došel jsem k šokujícímu zjištění, že moje manželka je vrahyně. Její manžel zahynul záhadnou smrtí jedné noci, a nikdy se nenašlo jeho tělo. Někdo říká, že ho rozřezala, nebo hodila na dno řeky. Ten večer jsem se vracel s myšlenkou, že od ní musím odejít. Ona to ale poznala. Čekala na mě s nožem v ruce. Její oči jsem nepoznal. Jen tak tak jsem unikl smrti. Od té doby jsem sám."
Byl jsem jeho příběhem šokován, ale nechápal jsem, proč mi to říká.
Otočil se ke mně a vpil se pohledem do mých očí, které se mi v důlcích zachvěly.
"Řekl jsem vám to jen proto, abych vás varoval. Nezačínejte si nic s někým, koho sotva znáte."
Polkl jsem. Žaludek se mi stáhl a podíval jsem se dolů na řeku. Když jsem se otočil a chtěl mu něco říct, překvapeně jsem zazíral. Nestál tam. Rozhlédl jsem se kolem. Nikde nikdo. Zatřásl jsem hlavou a pomalým krokem jsem vyrazil směrem domů.
Před dveřmi svého domu jsem poprvé v životě zaváhal. Co mě vlastně čeká uvnitř? Milující žena? Nebo skrytý satan? Už opravdu blázním. Musel jsem se svým myšlenkám zasmát. Ale přesto jsem v tomhle domě ucítil něco nového. Obezřetnost.
"Ahoj Gee, už jsi doma?" volala z kuchyně.
"Ahoj, lásko." Objal jsem jí a políbil. Ale ona hned vyslídila všechno, co se ve mně kdy dělo. I tentokrát to uhodla. "Stalo se něco?"
"Ne… já jen… vyprávěj mi o sobě."
"Cože?"
"Chci, abys mi o sobě vyprávěla."
"Proč? Už jsem ti všechno řekla."
Pokrčil jsem rameny a sedl si ke stolu. "Co je k jídlu?"
"Ještě si nesnídal?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Něco ti udělám." Sledoval jsem desku stolu a čekal. Postavila přede mě hrnek horkého kafe a talíř s toasty. "Děkuju."
Sedla si proti mně a s úsměvem mě sledovala. Pozvedl jsem k ústům hrnek, ale najednou jsem se zarazil. Jed… Gerarde, už blázníš. Zavrtěl jsem hlavou a dal si pořádný doušek.
Zdálo se mi to, nebo se najednou udělalo takové horko? Začal jsem se dusit. Hrnek sklouzl na podlahu a roztříštil se. Rukou jsem si objal krk. Vstala a sledovala mě. "A teď… teď si uděláme malý výlet, Gee."
Vzala mě za ruku a odvedla mě do auta. Potácel jsem se. Nevnímal jsem, kam mě vezla. Byl jsem omámený a před očima jsem měl temno. Snažil jsem se je nezavírat.
Když jsme dojeli, vytáhla mě z auta. Byli jsme kdesi na hřbitově. Posadila mě na jeden ledový kámen a přivázala. Nemohl jsem se hýbat. Vytáhla nůž.
"A teď, Gee… zatímco budeš pomalu umírat, splním ti tvoje přání. Budu ti vyprávět o sobě.
Poprvé jsem byla ženatá s jedním bohatým upírem." Zasmála se. "Byl tak naivní, že mi věřil. Vyfasovala jsem tučnou částku a životní pojistku k tomu. Měla jsem, co jsem chtěla. Zbývalo ho jen odstranit z cesty. To jsem taky udělala. Hrála jsem si se žiletkou, víš? A on mi řekl: ,Miláčku, nehraj si s tím. Ještě si ublížíš, a to přece nechceš, že?' Myslel si, že to bylo jen nevinné laškování. Podřízla jsem ho a schovala jeho tělo do pytle na brambory, dokud jsem se ho po kouskách nezbavila. Každý jsem dala jinam. Nikdo ho nemůže složit, víš?" Zasmála se. Byla šílená. Hrála si s nožem a potom mi ho přiložila ke krku. Zaklonil jsem hlavu, abych unikl ostří, ale ona můj krk pronásledovala a dávala pozor, aby se mě ostří dotýkalo. Snažil jsem se pohnout, ale provazy byly utažené silně. Jed mi začal omamovat myšlení, sotva jsem vnímal, co říká. "Potom jsem se vdala za jednoho Angličana ze staré školy, co měl šedé oči a pořád chodil v baloňáku. Skvěle se mi hodil, ale zabít se mi ho nepodařilo. Chlapi jsou pěkný svině, Gee…" zamyšleně mě řízla do krku.
Došlo mi, že ten "Angličan v baloňáku" je ten samý muž, se kterým jsem ráno mluvil. To přece není…!
Zdálo se to už tak dávno. Sedla si vedle mě a sledovala mě. Když se ke mně skláněla s nožem v ruce a usmála se na mě, vyděsily mě její zuby. Byla upír. Zatočila se mi hlava. Poprvé jsem cítil skutečnou hrůzu. Nechci zemřít…!
Ale všechny moje pokusy o osvobození byly marné. Ještě jsem si uvědomoval sám sebe. Svoje myšlenky. Vzpomínal jsem. Před očima mi probíhal celý můj život. To se prý děje před smrtí.
Nikdy si nic nezačínejte s nikým, koho sotva znáte. Jenže teď už bylo pozdě. Chtěl jsem znát její život. Teď jsem ho poznal. A litoval jsem, že jsem byl jeho součástí. Jeden muž neunikl, druhý ano, a třetí právě vzdal boj. Věděl jsem, že nemůžu utéct. Jednoduše jsem umíral.
Chtěl jsem ještě jednou vidět Mikeyho. Franka. Kamarády. Ale bylo pozdě. Slzy mi tekly proudem. Slzy ztráty, lásky, bolesti, zklamání, strachu, umírání. Ona se řezala. Sama sebe. Tolikrát, kolikrát jsem plakal. Kolikrát jsem se snažil naposledy nadechnout.
"Tvoje slzy jsou moje krev, Gee." Položila mi ruku na hrudník. "Tvoje malé srdce nemůže snést tak prudké rány, které vydává." Chtěla mě ušetřit trápení. Snad proto, že mě doopravdy milovala. Plakala se mnou, když uchopila nůž do obou rukou a zvedla ho nad moje srdce. Zavřel jsem oči.
Znovu se zasmála, ale to už jsem neslyšel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 teryn-red teryn-red | 2. listopadu 2007 v 22:31 | Reagovat

to mi už nedělej takovýhle masakry......ale super 8)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama