V nejtěžších chvílích je tu pro každého někdo, kdo ho podrží. Každý potřebuje závislost a oporu. Každý potřebuje někoho, kdo mu pomůže, když je nejhůř. Každý.¨
Já nikoho takového nikdy neměl. Jediný, kdo mi byl nejblíž, byl můj bratr Mikey. Ale s ním to bylo něco jiného. Musel jsem mu dělat vzor. Byl mladší. A měl svůj život, svoje kamarády. Nemohl jsem po něm chtít, aby se mi věnoval. Ani jsem to nechtěl.
Ale když mi bylo nejhůř, vždycky jsem si přál, aby mě někdo vzal za ruku, utřel moje slzy, uklidnil moje srdce a řekl mi, že to bude dobré. Nikdy to nikdo neudělal. Nikdy mě nikdo neobjal. A přitom to bylo to jediné, po čem jsem doopravdy toužil. Někoho u sebe mít. Kohokoliv. Neměl jsem přátele - ani jednoho kamaráda. Žádnou spřízněnou duši, žádnou skutečnou oporu.
Nebyla tu žádná náruč, která by byla otevřená jen pro mě, aby mě schovala před světem. Nikdo mě nebral vážně, okolí si mě nevšímalo. Jen proto, že jsem byl jiný. Všichni měli někoho blízkého, nejbližšího. Jen já jsem byl sám.
Potlačoval jsem slzy, kdykoliv někdo řekl "jdu ke kamarádovi", "kamarád mi říkal" nebo "to jsem dostal od kamaráda". Tak rád bych měl někoho, komu bych tak mohl říct. Někoho, kdo by mě chápal. Kdo by pojmenoval moje srdce. Kdo by věděl, jak trpím, když se všichni spolu baví a já stojím stranou. Někoho, kdo by opustil všechno, aby zůstal se mnou. Kdo by mi rozuměl beze slov.
Všichni si mysleli, že je odmítám. Byli tak povrchní. Toužil jsem po skutečném příteli, ale nikdo to ve mně nenašel. Navenek jsem možná působil jako silná osobnost, ale uvnitř jsem měl opuštěné a krvácející srdce. Nikdy jsem nepoznal, jaké to je, mít nejbližšího člověka, který vždycky pomůže a podrží. Znal jsem jenom samotu dlouhých nocí, kdy se polštář dusil mými slzami, které jsem za dne potlačoval. Bez kohokoliv, kdo by ty slzy utřel. Bez kohokoliv, kdo by mi dal sílu, přinutil mě k úsměvu, objal mě.
Věděl jsem, že lepší už to nikdy nebude. Nedokázal jsem myslet na budoucnost. Moje deprese se prohlubovaly. Začal jsem si svojí potřebu kompenzovat. Pro koho jsem měl pokračovat v tom nesmyslném životě plném sebelítosti a sebenenávisti? Nikdo tu nebyl. Rodina byla jen klasika, která se mi vzdalovala. Ta přetvářka mě zabíjela. Toužil jsem křičet, ale musel jsem být zticha, potlačovat pláč za bezesných nocí a pokračovat v tom bezcenném stereotypním životě. Hledal jsem útočiště před realitou.
Daly mi ho drogy. Pár zrnek bílého prášku mi nahradilo jeden rozhovor s přítelem.
Poprvé to se mnou nic neudělalo, ale zkoušel jsem to znovu a znovu. Byl to můj útěk do sladkého světa snů, kdy mi poprvé v životě začalo být jedno, jak vypadám nebo jak se chovám.
***
Šel jsem po cestě, ještě rozčilený po hádce s Mikeym. Rozešli jsme se a já šel sám. Směr jsem neznal, vedla mě zlost. Copak někoho potřebuju? Vystačím si sám se sebou. Připadal jsem si samostatný, ne opuštěný. Jen já a cesta, cesta a já. Vztek mě opouštěl a nastoupil pocit volnosti. Byl jsem odpoutaný od všeho, co mě přitahovalo k povinnostem všedního života. Ohromovala mě šířka cesty a modř nebe. Vzduch mě svíral, ne obklopoval. Byl jsem jeho součástí, a přesto jsem věděl, že se ho nesmím dotknout, i když bych to chtěl. Najednou jsem se zastavil a něco mě zatížilo, bránilo mi dýchat. Úzkost sevřela moje útroby. Strach a volnost je totéž. Najednou jsem začal utíkat před strachem z ničeho. Když jsem se rozběhl, strach mě začal pronásledovat, jakmile jsem přešel do kroku, strach se zmírnil. Nesměl jsem se bát, zastavovat se, otáčet se. Bál jsem se, že když se otočím, nebude za mnou nic. Musel jsem jít pořád dopředu. Uvědomil jsem si, že svoboda je těžká. Toužil jsem po ní, ale měl jsem z ní strach. Prudce jsem se otočil.
"Dejte mi pokoj!" zakřičel jsem a začal znova utíkat.
***
Došlo to až tak daleko, že si toho okolí nemohlo nevšimnout. Ale mně to bylo jedno. Když jsem se díval do zrcadla, nenáviděl jsem se za to, že jsem feťák. Ale abstinenční příznaky byly silnější než já. Už mě zajímaly jenom drogy. Pro jednu dávku jsem byl schopný udělat cokoli. Krást, prodávat věci - moje i Mikeyho.
Přestal to být můj přítel, začala to být nebezpečná závislost. Ale bylo mi to jedno. I moje rodina mi byla ukradená. Nechodil jsem do školy, jen jsem se choulil v zimě, v koutku starého nádvoří, a třásl se zimou, zvracel a měl křeče po celém těle. Strašné křeče. Bolelo to, když jsem to neměl.
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem přišel domů a v mém pokoji byl Mikey. V ruce držel moje zásoby toho svinstva. Ale já se díval do jeho očí. Nikdy jsem v nich neviděl takovou bolest. A to mě srazilo na kolena. Vehnalo mi to slzy do očí.
"Proč?" zeptal se Mikey smutným a nechápavým hlasem.
Sklopil jsem hlavu a slzy máčely mojí tvář. Můj mladší bratr konečně pochopil, že nestojím za to, být mu vzorem. Byl jsem jím možná dřív, když jsem ještě dokázal řešit problémy jinak. Tolik jsem se styděl, tolik jsem litoval.
"Byl jsem na dně, Mikey."
"Ne, Gee. Ale právě ses tam dostal."
Nikdy v životě jsem se necítil tak mizerně. Ale Mikey mě objal. Poprvé v životě. Pevně jsem se ho chytil a zavřel oči. Nechal mě plakat na jeho rameni.
Bylo mi jasné, že sám se vyléčit nezvládnu. Bál jsem se, co na to řeknou rodiče. Ale chtěl jsem se léčit. Nikdy už jsem nechtěl vidět tu bolest v očích těch, o kterých vím, jak moc mě mají rádi. Chtěl jsem odčinit, jak jsem je zranil. Zranil a zklamal. Poznal jsem, že vždycky je tu někdo, komu na mě záleží, i když mi to tak často nepřišlo.
Ale v Mikeyho náručí jsem poprvé nemyslel na budoucnost, protože přítomnost byla tentokrát krásná. Držel mě tak dlouho, jak jsem chtěl. A já jsem poznal, že on je můj skutečný přítel. Nevadí, že je to bratr. Měl jsem pro koho žít.








to je krásný 8)