close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bite me! 3.

10. listopadu 2007 v 17:41 |  Bite me!
Jak dlouho jsem spal nebo co to bylo za stav? Nevím. Probudilo mě až ostré světlo a hrozné horko. Cítil jsem se, jakoby mi každý milimetr kůže někdo opaloval zapalovačem a nechtěl přestat. Bylo to strašné, byl jsem v márnici, na ledovém stole s dírami na odtok tělesných tekutin, které ze mně ještě nikdo nedostal. Jestě mě nepitvali. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno. Jediné, co mě zajímalo bylo, jak se dostat pryč. První, co jsem udělal, bylo...

"Sakra, kde mám hadry?"zakřičel jsem v rohu místnosti, kam nasvítilo slunce. Oni mě svlékli! Náhle jsem si vybavil události včerejší noci. Ano. Gerard. Ten krásný, bledý...upír. Zabil mě! Vlastně nezabil, nechal mě žít, udělal ze mě upíra. Jsem teď ten, kdo jsem chtěl být. Ale tak rychle. Tak nečekaně, násilně, nechtěně. Když jsem o tom přemýšlel, nevěděl jsem, jak rychle se to může stát. Nestihl jsem se rozoučit. Já tam nechal mámu, tátu, kámoše. Neřekl jsem jim, jak je mám rád. Neudělal jsem nic, co jsem ještě měl. Začal jsem si uvědomovat, že to bylo strašně rychlé. Propadal jsem smutku a depresi. A to slunce tak pálilo!!
"Hej!"slyšel jsem z opačného konce místnosti. Podíval jsem se tam. Gerard. Stál přikrčený, přikrytý dekou a v ruce svíral nějakou tašku.
"Ty...ty...ty...!" nevěděl jsem, co mu říct, ale v ten okamžik jsem ho chtěl zabít. Rozdrásat mu ten jeho roztomilý obličej tak, jako on rozdrásal mou duši. Zaprodal ji peklu, zničil ji.
"Než se mě rozhodneš zmlátit, obleč si tohle a hoď přes sebe tu deku."řekl s úsměvem Gerard a zálibně si mě prohlížel. Hodil mi tašku. Rychle jsem ji otevřel a našel tam svoje kalhoty a tričko. To samé, co jsem měl včera.
"Kdes to vzal?"štěkl jsem na něj při oblékání.
"Ukradl jsem to odsud, občas totiž přespím tady, ve sklepě."pokrčil rameny Gerard a netrpělivě přešlapoval mezi dveřmi. Občas? Určitě jen když někoho vysaje a čeká, až se probere.
"Díky..."zašeptal jsem si spíš pro sebe.
"Není zač."žekl Gerard. Jak to mohl slyšet? No raději jsem to neřešil a hodil přes sebe deku.
"A teď?"rozhodil jsem rukama zpod přikrývky.
"Teď tam můžeš zůstat a zabít tak nás oba nebo půjdeš za mnou. Ale rozhodni se rychle, prtože je mi hrozný vedro!"řekl přidušeným hlasem. Nemusel jsem se rozmýšlet dlouho. Okamžitě jsem se rozeběhl k němu a společně jsme seběhli snad troje schody. Troje? Bylo to snad milion schodů. Schody do pekla, do nebe.
"Díky."řekl jsem znovu a svezl se po krásně ledové, kamenné zdi.
"Neni zač."uchecht se Gerard a posadil se proti mně. Díval jsme si do očí.
Měl nádherné oči.
"Jak dlouho tu ještě budeme sedět?"zeptal jsem se zcela nenuceně. Gerard sebou trhl.
"Dvě hodiny, sedmačtyřicet minut a několik sekund."odpověděl stejným tónem. Vyjeveně jsem na něj zíral. Lehce se usmál. Zase zavládlo ticho. Rozhlédl jsem se po sklepení. Nebylo tam nic než polorozpadlá matrace a pár dek, co ležely vedle mě a Gerarda. Opřel jsem hlavu o stěnu a zavřel oči. Chtěl jsem vzpomínat. Vybavit si tváře, hlasy, zdálosti. Mámu, tátu, kamarády. Nevybavilo se mi nic.
Já všechno zapomněl.
"Nevzpomeneš si."uslyšel jsem tichý, potutelný hlas.
"A co je na tom tak legračního?"odsekl jsem nerudně a zpražil Gerard pohledem
"Ty se na mě zlobíš?!"znělo to jako otázka i oznámení. Nevěřícná otázka a pobavené oznámení.
"Já? Ne, vůbec. Proč bych se měl zlobit na někoho, kdo mě zčista jasna zabil, zvlášť, když jsem se ani nestihl rozloučit s rodinou. A když jsem myslel, že už nežiju, málem se usmažím na slunci, když ležím na pitevním stole. Taky si ze svého života vzpomínám jen na to, jak mi olizuješ krk..." Když jsem si to, co jsem říkal, vybavil, celé tělo se mi roztřáslo a já si uvědomil, že se mi to...líbilo."...Takže se k tobě teď hodlám vrhnout a líbat ti ruce s nekonečnými díky!" Poslední slova jsem na něj přímo ječel. Gerarda to ale z míry nijak nevyvedlo. Jen se usmál. "A navíc...mám hlad." zaskuhral jsem dodatek svého proslovu a to už Gerard nevydržel a rozesmál se. SMál se opravdu hodně. Nevydržel jsem to a přidal se k němu.
Smáli jsme se dlouho.
Když jsme se uklidnili, nastalo zase to úzkostlivé ticho. Porušil ho až Gerard.
"Teď už zmizela druhá mrtvola, co našli v parku." vyznělo to trochu smutně, trochu pobavě a trochu hrdě.
"Budou hledat souvislosti."kývl jsem hlavou.
"Byli by slepí, kdyby je neviděli hned." nechápal jsem. "Oba jsme vykrváceli, ale krev nikde nebyla, oba jsme měli na krku dvě díry a oba jsme utekli hrobníkovi z lopaty."rozhodil Gerard rukama.
"Teď budou hledat nějakého úchylného, sériového vraha, co sbírá svoje oběti."pousmál jsem se nad svou představou.
"Budeme v novinách."řekl pyšně Gerard a podíval se nahoru. Úplně u stropu sklepa bylo malého okénka, kterým se do místnosti dostávalo trochu z toho dne. Na stěně proti němu se rýsoval pomalu blednoucí obdélník světla.
"Stmívá se."
"Ano."řekl nadšeným hlasem a s krutým úšklebkem na tváři Gerard."Jídlo."dodal a olízl si rty. Ve mně se něco probralo. Explodovalo a naplnilo to každý kout mé prázdné duše. Pocit kruté touhy se mi rozléval po těle a já ho cítil i v konečcích prstů. Chtěl jsem vyběhnout ven a uspokojit chtíč té krvelačné stvůry, co se ve mně probudila. Chtěl jsem zabít.
"Jak dlouho ještě?"zeptal jsem se nedočkavě a Gerard se krutě usmál.
"Pár minut. Ještě vydrž."řekl a přistoupil ke mně. Postavil jsem se. Stáli jsme si tváří v tvář. Ty jeho oči.
"Nechci čekat."zaskučel jsem.
"Vydrž."zopakval a prsty mi přejel po tváři. Zvrátil jsem hlav a kousl se do rtu. Pozdě jsem si uvědomil, že jsou moje špičáky o něco delší než dřív. Kousl jsem se trochu víc.
"Uhm..."na víc jsem se nezmohl.
"Ještě chvilku."zašeptal a bříšky prstů mi přejížděl po krku. Úplně jsem ztratil dech...kdybych nějaký měl. Gerard se na mě natiskl a přitlačil mě ke zdi. Hleděl mi do očí, jakoby mi skrz ně chtěl přečís myšlenky. Jakoby chtěl vědět, že se mi to líbí, a že chci, aby pokračoval. Jak mu to dát najevo? Políbil jsem ho. Naše rty si spolu pohrávyla v rytmu našich nebijících srdcí. Líbal mě vášnivě a drsně. Nevadilo mi to. Oplácel jsem mu to stejně. A dlouho.
Zdálo se to nekonečné, ale skončilo to tak rychle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dee Dee | Web | 10. listopadu 2007 v 18:58 | Reagovat

No ty kokso...ty policajti sú dementní....

Ako som už hovorila...takéto príbehy mám najradšej a keď to píšeš ty tak je to jedna báseň

2 Fee:P Fee:P | 10. listopadu 2007 v 19:11 | Reagovat

bože! Toe nádhera! fakt krásaa! Já nemam slov...:)

3 FraGee FraGee | Web | 10. listopadu 2007 v 21:28 | Reagovat

seš Bůh Frerardů, tohle je perfektní a potřebuju, NE!! já chci další pokráčko XD mno myslim že nás je víc

4 Anett Anett | E-mail | Web | 10. listopadu 2007 v 21:38 | Reagovat

Ale notak Helčo, přeci by ses tu nerozplynula!

Je to vážně pěkný příběh, jen by mě zajímalo, kdo kousnul Gerarda!

5 nj nj | 10. listopadu 2007 v 22:38 | Reagovat

zaujimalo by ma jak sa libali s tyma spicakmy:D:Dto by celo fotku:D:D

6 Cecily Cecily | E-mail | Web | 11. listopadu 2007 v 9:48 | Reagovat

jak se mohli smát a nedejchat? :D no nic, detail... :D

7 Pip(Death Incarnate) Pip(Death Incarnate) | Web | 11. listopadu 2007 v 12:08 | Reagovat

nj: No, to mě taky:D

Cecily: Moje sestra mi dala přadnášku o tom co upíři můžou a co ne. Takže vim, že se smát můžou, ale dech nemaj. Upíři se smějou, líbaj, lae nedejchaj.:D:D:DTaky jsem tam měla větu: Můj dech se zrychloval...a něcvo k tomu eště:DPoté následovala další přednáška na téma: Upíři nedejchaj:DNeboj, oni zvládnou všechno:D

8 Fee:P Fee:P | 11. listopadu 2007 v 19:38 | Reagovat

Anett: to by ses divila:D

9 sweetsky sweetsky | 20. listopadu 2007 v 19:56 | Reagovat

neskončilo neskončilo!!!!

10 Lulusha Lulusha | Web | 28. února 2008 v 12:17 | Reagovat

uuuhhááá uhoooo..aááách

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama