"Hej!"slyšel jsem z opačného konce místnosti. Podíval jsem se tam. Gerard. Stál přikrčený, přikrytý dekou a v ruce svíral nějakou tašku.
"Ty...ty...ty...!" nevěděl jsem, co mu říct, ale v ten okamžik jsem ho chtěl zabít. Rozdrásat mu ten jeho roztomilý obličej tak, jako on rozdrásal mou duši. Zaprodal ji peklu, zničil ji.
"Než se mě rozhodneš zmlátit, obleč si tohle a hoď přes sebe tu deku."řekl s úsměvem Gerard a zálibně si mě prohlížel. Hodil mi tašku. Rychle jsem ji otevřel a našel tam svoje kalhoty a tričko. To samé, co jsem měl včera.
"Kdes to vzal?"štěkl jsem na něj při oblékání.
"Ukradl jsem to odsud, občas totiž přespím tady, ve sklepě."pokrčil rameny Gerard a netrpělivě přešlapoval mezi dveřmi. Občas? Určitě jen když někoho vysaje a čeká, až se probere.
"Díky..."zašeptal jsem si spíš pro sebe.
"Není zač."žekl Gerard. Jak to mohl slyšet? No raději jsem to neřešil a hodil přes sebe deku.
"A teď?"rozhodil jsem rukama zpod přikrývky.
"Teď tam můžeš zůstat a zabít tak nás oba nebo půjdeš za mnou. Ale rozhodni se rychle, prtože je mi hrozný vedro!"řekl přidušeným hlasem. Nemusel jsem se rozmýšlet dlouho. Okamžitě jsem se rozeběhl k němu a společně jsme seběhli snad troje schody. Troje? Bylo to snad milion schodů. Schody do pekla, do nebe.
"Díky."řekl jsem znovu a svezl se po krásně ledové, kamenné zdi.
"Neni zač."uchecht se Gerard a posadil se proti mně. Díval jsme si do očí.
"Dvě hodiny, sedmačtyřicet minut a několik sekund."odpověděl stejným tónem. Vyjeveně jsem na něj zíral. Lehce se usmál. Zase zavládlo ticho. Rozhlédl jsem se po sklepení. Nebylo tam nic než polorozpadlá matrace a pár dek, co ležely vedle mě a Gerarda. Opřel jsem hlavu o stěnu a zavřel oči. Chtěl jsem vzpomínat. Vybavit si tváře, hlasy, zdálosti. Mámu, tátu, kamarády. Nevybavilo se mi nic.
"A co je na tom tak legračního?"odsekl jsem nerudně a zpražil Gerard pohledem
"Ty se na mě zlobíš?!"znělo to jako otázka i oznámení. Nevěřícná otázka a pobavené oznámení.
"Já? Ne, vůbec. Proč bych se měl zlobit na někoho, kdo mě zčista jasna zabil, zvlášť, když jsem se ani nestihl rozloučit s rodinou. A když jsem myslel, že už nežiju, málem se usmažím na slunci, když ležím na pitevním stole. Taky si ze svého života vzpomínám jen na to, jak mi olizuješ krk..." Když jsem si to, co jsem říkal, vybavil, celé tělo se mi roztřáslo a já si uvědomil, že se mi to...líbilo."...Takže se k tobě teď hodlám vrhnout a líbat ti ruce s nekonečnými díky!" Poslední slova jsem na něj přímo ječel. Gerarda to ale z míry nijak nevyvedlo. Jen se usmál. "A navíc...mám hlad." zaskuhral jsem dodatek svého proslovu a to už Gerard nevydržel a rozesmál se. SMál se opravdu hodně. Nevydržel jsem to a přidal se k němu.
"Teď už zmizela druhá mrtvola, co našli v parku." vyznělo to trochu smutně, trochu pobavě a trochu hrdě.
"Budou hledat souvislosti."kývl jsem hlavou.
"Byli by slepí, kdyby je neviděli hned." nechápal jsem. "Oba jsme vykrváceli, ale krev nikde nebyla, oba jsme měli na krku dvě díry a oba jsme utekli hrobníkovi z lopaty."rozhodil Gerard rukama.
"Teď budou hledat nějakého úchylného, sériového vraha, co sbírá svoje oběti."pousmál jsem se nad svou představou.
"Budeme v novinách."řekl pyšně Gerard a podíval se nahoru. Úplně u stropu sklepa bylo malého okénka, kterým se do místnosti dostávalo trochu z toho dne. Na stěně proti němu se rýsoval pomalu blednoucí obdélník světla.
"Stmívá se."
"Ano."řekl nadšeným hlasem a s krutým úšklebkem na tváři Gerard."Jídlo."dodal a olízl si rty. Ve mně se něco probralo. Explodovalo a naplnilo to každý kout mé prázdné duše. Pocit kruté touhy se mi rozléval po těle a já ho cítil i v konečcích prstů. Chtěl jsem vyběhnout ven a uspokojit chtíč té krvelačné stvůry, co se ve mně probudila. Chtěl jsem zabít.
"Jak dlouho ještě?"zeptal jsem se nedočkavě a Gerard se krutě usmál.
"Pár minut. Ještě vydrž."řekl a přistoupil ke mně. Postavil jsem se. Stáli jsme si tváří v tvář. Ty jeho oči.
"Nechci čekat."zaskučel jsem.
"Vydrž."zopakval a prsty mi přejel po tváři. Zvrátil jsem hlav a kousl se do rtu. Pozdě jsem si uvědomil, že jsou moje špičáky o něco delší než dřív. Kousl jsem se trochu víc.
"Uhm..."na víc jsem se nezmohl.
"Ještě chvilku."zašeptal a bříšky prstů mi přejížděl po krku. Úplně jsem ztratil dech...kdybych nějaký měl. Gerard se na mě natiskl a přitlačil mě ke zdi. Hleděl mi do očí, jakoby mi skrz ně chtěl přečís myšlenky. Jakoby chtěl vědět, že se mi to líbí, a že chci, aby pokračoval. Jak mu to dát najevo? Políbil jsem ho. Naše rty si spolu pohrávyla v rytmu našich nebijících srdcí. Líbal mě vášnivě a drsně. Nevadilo mi to. Oplácel jsem mu to stejně. A dlouho.








No ty kokso...ty policajti sú dementní....
Ako som už hovorila...takéto príbehy mám najradšej a keď to píšeš ty tak je to jedna báseň