"Je čas."hlesl a vyběhl poschodech. Nečekal jsem. Následoval jsem ho. Čekal na mě u vchodu.
"Ale já..."chtěl jsem říct, že nevím, co mám dělat, jak lovit.
"Všechno ti ukážu. Dnes ale nelovíme lidi. To někdy jindy. Pojď."vzal mě za rameno a přeběhli silnici. Šli jsme parkem, ulicí mezi domy, opuštěnou cestou, která vedla ke hřbitovu
"Kam to jdeme?"zeptal jsem se Gerarda, když jsme se proplétali mezi náhrobky.
"Gerarde...?"zavolal jsem opatrně.
"Neboj se. Jan se soustřeď a klidně skoč. Stačí jenom chtít." Zavřel jsem oči a celou svou mysl spustředil na to, žechci tu zeď přeskočit. Rozeběhl jsem se a rychle se odrazil. Čekal jsem náraz o stěnu, ale já zatím přistál na druhé straně a měkce dopadl přímo vedle Gerarda. Usmál se na mě a rozeběhl se po travnaté pláni. Neběžel jsem za ním hned. Chvliku jsem stál a rozhlížel se kolem. Přede mnou, asi kilometr daleko, stál dům. Při delším zkoumání jsem si uvědomil, že to spíš hrad. Kolem něj nebylo nic. Stál na holém kopci, pokratém trávou a pár menšími stromy. Kus pod ním byla zeď, stejná jako ta hřbitovní. Hrádek měl několik věží s cimbuřím, kde svítilo pár žlutých světýlek. Asi okna.
"Franku!"zavola Gerard a já se rozeběhl za ním. Běželi jsme jenom chvilku, když se před námi objevila vysoká postava. Pomalu kráčela vstříc hradu stejně jako my.
"Kam se tak ženete, Gerarde a...?"Povytáhl obočí dlouhán. Gerard zpomalil a přidal se k jeho chůzi, já se držel kousek za nimi.
"Billy, tohle je Frank."ukázal na mě Gerard "Franku, Billy."představil nás a Billy si mě změřil pohledem. Svraštil obočí.
"Tebe neznám."zabručel.
"Frank se k nám přidal teprve včera."Odpověděl za mě Gerard.
"Ty...?!"vytřeštil na něj oči Billy. Gerard kývl a já si nemohl nevšimnout, že se mu nepatrně zachvěly koutky úst. Billy zase přidal do kroku.
"Vypadáš nějak strhaně."nadhodil Gerard. Billy po něm střelil pohledem.
"Celou noc mě pronásledovali lovci a celý den jsem se schovával v popelnici. Takže vážně vypadám strhaně?"podivil se Billy.
"Lovci?"vyjekl Gerard a zastavil se. Prudce jsem do něj narazil.
"Lovci?"zeptal jsem se a srdce mi poskočilo. Kdyby bilo, tak se divoce rozbuší. Teď se budu muset spokojit s jeho poskakováním.
"Jo, lovci."řekl Billy Gerardovi. "Jo, lovci."řekl Billy mně.
"Kolik?"rozeběhl se Gerard a já se k němu přidal. Za námi jsem slyšel lehké kroky Billa.
"Tři, ale rozhodně to není všechno. Vím, že se střídali a také měli hlídky. Celkem jich mohlo bát tak deset nebo patnáct."říkal Billy a já se snažil přijít na to, co to má všechno znamenat. Takže oni jsou i lovci upírů. Nebude to ten bezstarostný život, plný lovení a krve, který jsem si představoval. Ale jinak by to ani nešlo. Vždycky musí přijít něco, co zkazí idylku, byť jen vysněnou. Bez nějaké té noční můry by to bylo jen nudné přežívání, které by mě brzy přestalo bavit. Mohl bych pak napsat knihu s názvem: "Žívot upíra, äneb nekonečný stereotyp nadevše." Určitě by to byl bestseller. Zatímco jsme uháněli, prázdnou krajinu před námi prořízla kamenná zeď, kterou jsem před tím viděl z dálky. S menším šokem jsem zjistil, že nemá bránu, vrata ani dveře. Byla to prostě jen zeď. Všichni jsme zrychlili a lehce ji přeskočili. Nerozhlížel jsem se, kam jsem dopadl, jen jsem utíkal k vysokým, těžkým, dřevěným, vchodovým dveřím, co se pomalu otevíraly. Slabé světlo prořízlo tmu a plazilo se po trávníku, přes drobné kamínky, až k našim nohám, tělům, tvářím. S každým dalším krokem se moje tělo naplňovalo napětím, vzrušením a nervozitou. Čekal mě krok do neznáma, most do nečeho nového a cesta k...čemu? Nevím, ale jisté je, že bude dlouhá. Hodně dlouhá.
"Kdo je to?"ozval se drzý, ženský hlas, hned jak jsme prošli branou. Někdo mě chytil za paži. Vztekle jsem zavrčel.
"Frank. Můžeš ho pustit, je s námi."řekl na mou obranu Gerard. Sevření povolilo.
"Tvoje práce?"zeptala se udiveně dávka, co mě před chvilkou držela. Gerard kývl. Sakra, co se děje, že se všichni tak diví?
"Franku, tohle je Amber. Ta nejdrzejší holka pod...měsícem."pousmál se Gerard. Prohlédl jsem si Amber, která se teď opírala o stěnu a sjížděla mě kritickým pohledem pronikavě modrých očí. Na prst si namotávala pramínek uhlově černých vlasů a druhoutukou si pohrávala s lemem trička, které doplňovalo černou minisukni a černé, potrhané silonky. Poté, co si o mě udělala názor, krutě se usmála a dala si hodně záležet na tom, aby odhalila své dlouhé špičáky. "Amber..." oslovil ji Gerard. Lekli jsme se oba. "...nech ho. Potřebuju najít toho zabedněnýho tvrdohlavce."
"V jídelně..."pohodila hlavou Amber a já se vydal za Gerardem, který zmizel za rohem.
"Koho hledáme?"doběhl jsem Gerarda. Neodpověděl. Šel dál beze slova, než rozrazil těžké, dubové dveře a vešel do dlouhé, poněkud užší, místnosti. Nebylo tam moc lidí-upírů. Asi tři ženy, aspoň pět mužů, a co mě překvapilo nejvíc, i malá holčička, která hladila hebkou srst bílého králíka. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl, v jehož čele seděl, evidentně mladý, muž, s dlouhými tmavými vlasy. Na stole nebyly žádné příbory ani talíře, byly na něm klece, plné různých zvířet. Živých zvířat. Nějaký muž zrovna z jedné vytáhl kuře, ještě živé, a zakousl se do něj. S blaženým výrazem ve tváři se posadil na jednu z židlí a pomalu sál kuřecí krev. I ti, kteří postupně přiicházeli to tak dělali. Bezvládná a vyschlá těla všichni házeli ke stěnám, kde je požírali psi.








"Žívot upíra, aneb nekonečný stereotyp nadevše." ......no coment
Inak tie hody ma..hm..udivily..predsa len trochu nechutné..ale tak to má asi byť..nerieš..
Super