13. listopadu 2007 v 19:03 | Pip (Death Incarnate)
|
Hele, tohodle si všímat můžee, ale nemusíe. Dám do jednorázovek, ale přiom to neni povídka. To jsem ve svém smyslu já. Jsem, nejsem, sama nevím. Mmentálně se ve mně míchá tolik pocitů, že to nejde popsat. Promiňte, ale takhle já firuju svoje emoce. Čásečně.
Jsou prostě dny, kdy přijdete domů a chce se vám brečet. Na nádraží posloucháte písničku skupiny, na jejímž koncertu jste zažili to nejhezčí za dlouhou dobu. Možná za celý život. Vzpomínáte na ten den a v uších vám hraje melodie té písničky, co vám nevědomky tolik dala. Vybavují se vám naprosté detaily, pocity a události. Na povrch paměti se vám derou momentky stejně rychle jako slzy do očí. Zamrkáte a slzy jsou pryč. A pak konečně přijdete domů a můžete začít brečet. Brečíte a nevíte proč. Je to stesk, který náhle připlul z dálky, je to vědomí, že ten den už se nebude opakova, ale je to i štěstím, protože se může stát aspoň něco trochu podobného. Něco, možná stejně, krásného a nezapomenutelného. Může o přijít teď, může to přijít za měsíc, za rok, nikdy. Doufáte v to, co se stát může, co se stát nemusí, co se stane, co se nestane. Jste odloučeni od těch, které máte rádi a spoléháte se na naději, která se uhnízdila ve vašem srdci a způsobuje prozatimní veselost. Je to téměř jistota. Spoléháte na tu neději tak, že si myslíte, že už je všechno předem dané, jasné, vypočítané a přesně nalinkované. Že se to stane. A přitom, ani nevíte, kdy by to mělo být. Kde by se to mělo uskutečnit a jestli byste tam byli všichni. Přesně jak doufáte. Je to jako droga. Představy neurčitého tvaru a rozměrů. Udržují vás v klidu, v pohodě a nad vodou, která vás svým tlakem drtí v pěsti všedních dnů. Vaše kamarádka je šťastná, všechno se jí daří a vy se s ní smějete, prožíváte její radost, ale jen chvilkově. Ten krásný pocit vás brzy opustí. Nevydrží dny nebo týdny, jako vaše sny. Neposkytuje vám únik z reality, kdykoliv chcete. Nezavřete oči a nevidíte veselé tváře těch, na které neustále myslíte. O kterých se vám zdá a vy doufáte, že vaše sny se stanou skutečností a znovu se uvidíte. Brzy. A všichni znovu prožijete šťastné chvíle. Jenže, kdyby se to stalo, také to jednou skončí. A vy se znovu budete těšit na něco, co nemusí nastat. Můžete znovu začít doufat a spřádat nesmyslné plány. Když se vaše sny splní, vstupujete do nich s vědomím, že i to jednou skončí, jenže si to v tu chvíli nechcete, nedokážete, připustit. Jak tvrdý úder reality, ze které se vám podařilo, aspoň na tu chvíli, uniknout. Jak krutý dopad zase zpátky...na dno. Vznášeli jste se společně, s hlavou v oblacích a radostí v duši. S radostí, která vám jinde chyběla. Urvala se z vašeho, kdysi čistého, srdce a nenávratně ho poškodila. Vznáší se kousek od vás a vábí vás svýma tenoučkýma rukčkama, volá jemným hláskem a říká, abyste jí chytili. Jenže, když už ji cítíte v dlani, proklouzne vám mezi prsty a vznese se zase o něco výš. A vy zase nedosáhnete. Musíte čekat, až vám příležitost přidělá křídla a s jejich pomocí se vznesete. A poletíte. Znovu se budete vznášet v oblacích a znovu spadnete. A pak všechno začne nanovo. Ten nekonečný koloběh vzestupů a pádů, které vás vnitřně ničí. Rvou z vás kusy a odhazují v dáli, vy se je snažíte nejít, poslepovat a znovu utvrdit v jeden pevný celek. Celek, který se nikdy nedá zovu dohromady, protože jeho části od sebe dělí strach. Strach, že když se znovu spojí, přijde něco a on se zase rozpadne. Bojíte se něčeho, co nemusí přijít. A nemuselo ani začít, kdybyste si nepustili tu písničku.
nádheraa.:))