close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

How many times?

17. listopadu 2007 v 17:26 |  Jednorázovky
Tuhle povídku bych chtěla věnovat všem, kteří mě drží nad vodou. Nejvíc ale Cecily, Zuziky, Jajami, Lulushe, Fee:P, Sweestce a Dee, kterou tímto i žádám, jestli by mi na sebe nedala kontakt, protože její komentáře mě vždycky potěší. To ona píše ke všemu, co přečte a tím mě neuvěřitelně zahřeje u srdíčka. Děkuju vám moc. Všem.

Kolikrát denně jsem si opakoval, že to dokážeme?
Seděli jsme u malého ohně se pozorovali hvězdy. Snili jsme o tom, že se z téhle mizérie dokážeme dostat. Vedli jsme nekonečné rozhovory o tom, co bude dál. Naše fantazie si hrála se skutečností, že je jen malá naděje, že by se mohlo stát to, po čem jsem tak toužili.
teplé noci jsme trávili pod širým nebem. Nevnímali jsme skutečnost, že nám kručí v žaludku, že jsme třeba už dva dny nic nejedli. Sledovali jsme světlušky. To jediné, co nám patřilo. Zkoušel jsi je chytat do dlaní. Vždycky jsem se smál tomu, jak za nimi běháš s rukama nataženýma k nebi a snažíš se polapit ty drobné mušky. Občas se ti to povedlo.
"Podívej," říkával jsi "Já jí chytil. Dokázal jsem to. Lásko, dokážeme to. Vydrž." Tak krásně jsi se při tom usmíval. Ve tvých očích svítila naděje, stejně jako ty světlušky. Usínali jsme s ní, ale stejně, jako ti malí broučci, ráno byla pryč. Vždycky jsme vstali, sbalili své věci, které se úzkostlivě krčily na dně potrhaného batohu, a vyrazili ke městu. Co jsme si slibovali? Že přijde nějaký mesiáš, který nám pomůže znovu se postavit na nohy? Každý den jsme se budili s představou, že se to jednou stane. Přikládali jsme našemu zachránci různé podoby. Nakonec jsme se shodli, že by to měla být dívka. Dlouhé, tmavé vlasy by se jí vlnily až k pasu a modré, upřímné oči by roznášely naději všude kolem. Každou noc, po tom, co jsme se snažili někde sehnat něco k jídlu a většinou se nám to nepodařilo, jsme uléhali s nadějí, že až se ráno vzbudíme, půjdeme na naše obvyklá stanoviště a ona tam bude. Dlouhé měsíce. Nikdo nepřišel.
Seděli jsme u malého ohně a snažili se co nejvíc zahřát. Krčili jsme se u sebe a dýchali si na promrzlé prsty, aby se mohly alespoň trochu pohnout. Chtěl jsem se dotknout tvé tváře, pohladit tvé tmavé vlasy, cítit tvoje teplo, které se vytratilo do mrazu. Klepal jsi se zimou a já tě objal kolem ramen. Nevnímali jsme skutečnost, že nám kručí v žaludku, protože veškerou energii jsme vydali na to, abychom neusnuli. Kdyby se to stalo, věděli jsme, že už bychom se nemuseli probudit.
"Klidně spi."řekl jsem ti a zabořil hlavu do tvých jemných vlasů.
"Ne, nemůžu. Co bys dělal ty?"protestoval jsi, ale nezvedl jsi se. Věděl jsi, že bychom tak ztratili drahocenné teplo. Nemohli jsme si to dovolit.
"Já tě budu chránit."přitiskl jsem tvé malé tělo blíž k sobě. Kývl jsi hlavou. Neusnul jsi.
Ráno jsme si vzali batoh, ve kterém byla jen jedna láhev vody, skoro zmrzlé, a odešli na své místo. Posadili jsme se v metru, odkud nás vždycky večer museli vyhazovat, a pokřikovali na lidi, aby nám dali peníze. Občas se někdo slitoval a my si večer mohli koupit nějaké jídlo. Nebylo to moc, ale na další dva dny to stačilo.
Chodili jsme tam každý den. Ve stejnou dobu. Oběma nám stačilo dojít, že nám peníze dává pět lidí. Pět lidí, kteří jezdí metrem do práce, a kteří pravidelně přispívají stejnou částku. Nám dvěma. Něco mi na nich přišlo zvláštní. Byl jsem jim vděčný. Byl jsem rád, že jsme si po pár dnech mohli koupit deku, kterou jsme se přikrývali a zmenšili tak možnost, že někde umřeme na podchlazení. Byl jsem šťastný, že se ti znovu vrací barva pleti, že už nejsi moc unavený, že nezvracíš. Kolikrát denně jsem se modlil, aby to přestalo. Nakonec se mi to vplatilo.
Zima konečně ustoupila, ale my dál sedávali v metru, kde nám denně někdo dal peníze. V batohu už bylo víc věcí, než jedna láhev vody. Mohly tam být dvě.
Bylo to na sklonku jara. Znovu jsme seděli v metru a tobě bylo špatně. Celé dny jsi prospal, celé noci jsi se zmítal v bolestech. Pořád jsi zvracel. Měl jsi hrozné horečky, zimnice. Marně jsem se ti pokoušel dát najíst. Nešlo to. Ale ty jsi se držel. Pořád jsi to opakoval.
"My to zvládneme, společně." Pokaždé, když ti bylo hrozně. A mě s tebou. Já ti nemohl pomoct. Já tě nemohl odvést k doktorovi. Nemohl jsem ti koupit léky. Nemohl jsem nic. Trhalo mi to srdce, ale ty jsi pořád věřil. V té chvíli, kdy mě naděje opustila, se u mě jeden z nich zastavil. To byl náš anděl. Nabídl mi práci. Říkal, že má obchod, a že bych tam mohl pracovat. Já.
"Nad obchodem je byt. Je to sice jeden pokoj, malá kuchyně a koupelna, ale mohlo by vám to stačit." Nevěděl jsem, co říct. Nevěděl jsem, jak zareagovat. Netušil jsem, co má za úmysly. Nejdřív jsem mu nevěřil. Ale, když se vedle mě ozvalo zakašlání, tvůj kašel, který každým dnem nabýval na síle, věděl jsem, že musím přijmout. Ať už chtěl cokoliv. Vzal jsem batoh se dvěma lahvemi, pomohl jsem ti na nohy a došli jsme tam. Malý obchůdek s potravinami. Jim, tak se mi představil, mi řekl, co mám dělat. Dal mi nějakou uniformu, ukázal byt a postavil za kasu. Ty jsi zatím ležel nahoře v posteli.
A teď? Jak už je to dlouho, co jsi lovil světlušky? Co jsme se objímali u malého ohně a povídali si o snech? Jak je to dávno, co jsem se sám sebe ptal, jestli to dokážeme? My to dokázali. Díky jednomu milosrdnému muži. Díky andělu.
Jenže ani ten anděl ti nedokázal pomoct. Tvé tělo se mi pomalu ztrácí před očima, tvá pokožka je světlejší než papír a suché rty tiše šeptají: "Miluji tě. Dokázali jsme to.". držím tě v náručí, potlačuji slzy a šeptám ti to samé.
Kolikrát denně si opakuji, že to dokážeš?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fee:P Fee:P | 17. listopadu 2007 v 17:44 | Reagovat

toe nádherný x) aky děkuju... za to, že tady si, za to, že mě taky držíš nad vodou, za všechno x)...děkuju... <3

2 pájina pájina | Web | 17. listopadu 2007 v 18:59 | Reagovat

moc hezký...

3 sweetsky sweetsky | 17. listopadu 2007 v 20:42 | Reagovat

krásnýýýý!!!Asi první story u který nebulim! Si šikovná ♥

4 Dee Dee | Web | 17. listopadu 2007 v 20:49 | Reagovat

Vieš od koho počúvam pesničku? hádaj...msi...

Inak takéto veci aj mna vždy VEĽMI VEĽMI potešia...tak moje icq je v motte na mojom blogu...:)..potom mail=wylll@szm.sk...to by mohlo stačiť..:)

5 Dee Dee | Web | 17. listopadu 2007 v 20:50 | Reagovat

Pre vás vždy všetko!

6 Elishka! Elishka! | 17. listopadu 2007 v 20:52 | Reagovat

wonderful....všechny tvoje story jsou wonderful..

7 FraGee FraGee | Web | 17. listopadu 2007 v 20:59 | Reagovat

jéééééééé to je taková nádhera ale smutný to je ='(

8 5ka 5ka | E-mail | 19. listopadu 2007 v 20:35 | Reagovat

smutne ale kraaaasne!

9 Anett Anett | E-mail | Web | 19. listopadu 2007 v 21:22 | Reagovat

Notak lidi, co to se všema je, že je teď všude spoustu smutných příběhů?! To nejde!!! Ale jinak moc pěkný příběh

10 Pája Pája | Web | 19. listopadu 2007 v 22:43 | Reagovat

Dejte mi kapesnííík............takovejch pocitů se v člověku proplýtá s každým přibývajícím řádkem......

11 Eliza Eliza | 21. dubna 2009 v 12:51 | Reagovat

bulim...toje fakt nádherný <3..nemám slov..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama