close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

I can, but could I?

20. listopadu 2007 v 18:30 | Pip(Death Incarnate) |  Jednorázovky
Malá jednorázovka.Tohle jsem měla naplánováno jako hodně dlouhou story, akorát, že teďmám rozdělaný další, takže to hold zanikne v tomhle. ale doufám, že se vám to bude i přes to líbit:)

Kapičky deště bubnovaly o parapety, okenními tabulemi lomcovaly poryvy větru a ztemnělou oblohu občas prořízl blesk. Leželi jsme v posteli. Hlavu měl položenou na mé hrudi a jeho vlasy mě šimraly ne krku. Přemýšlel jsem o budoucnosti. O kapele. O nás. Moje myšlenky naplňovaly celý pokoj. Netrpělivě se zavrtěl. Musel jsem se zasmát, ty vlasy mě lechtaly. V tom mě něco napadlo.
"Frankie?"
"Umm…?"zavrněl.
"Co kdybych byl blond?"zeptal jsem se zcela vážně. Odpověděl mi jeho, téměř hysterický, smích. "Co je?" zeptal jsem se a dělal, co se dalo, abych potlačil výbuch smíchu.
"Vypadal bys jako fretka!"zajíkal se.
"Cože?"vyprsknul jsem smíchy a připlácl mu polštář na hlavu. Prudce se zvedl a praštil mě druhým polštářem. Hráli jsme si několik minut, ale já se pak unaveně svalil na záda. I on zaujal svou předchozí polohu.
"Gee, co bude dál?"zeptal se. Místnost naplnilo tíživé ticho. Oba jsme to věděli, ale ani jeden z nás to nechtěl říct nahlas. Nadechl jsem se k odpovědi, ale hned jsem ústa zase zavřel. Zvedl hlavu a pohledem se mi vpil do očí. Jakoby se v nich snažil najít odpověď, která by vyvolala ještě více otázek a nedovedla nás nikam. Jen bychom se posunuli vpřed, do přední linie. Šli bychom na smrt. Jakoby se snažil přečíst moje myšlenky, které jsem nedokázal rozeznat ani já.
"Frankie…"vydechl jsem a pevně ho objal. Zabořil jsem nos do jeho vlasů a vdechoval jejich vůni, co mě, snad v mých představách, mohla unést od toho všeho. Schovat pod svými křídly a chránit mě. Napořád.
"Bojím se, Gee."zašeptal Frankie.
"Já taky."přivinul jsem ho k sobě ještě těsněji, možná, aby mi ho nikdo nevzal. Usnuli jsme.
"Sakra, co to tu zase vyvádíte?!"probudil nás něčí křik. Frankie polekaně zvedl hlavu a hledal původ všeho toho hluku. Já už to věděl. Ten hlas slýchávám od dětství. Hlas, který mi kdysi poskytoval útěchu a pocit toho, že na světě nejsem sám a vždycky mě dokázal postavit na nohy. Hlas, který mi poslední dobou způsobuje samá muka, vyčítá mi to, co dělám s Frankem, obviňuje mě z toho, že…miluji.
"Mikey, co tu, kurva, děláš? Co pohledáváš u mě v bytě?"vyjel jsem a nechtěně prudce ze sebe Franka shodil. Asi si toho ani nevšiml, protože se taká naštvaně zvedal.
"Přišel jsem zkontrolovat, jestli náhodou neděláš to, co jsi dělal!"hulákal Mikey.
"A co dělám? Jsem tu s Frankem. Spali jsme!" křičel jsem také.
"Oba moc dobře víme, co jste dělal a nechtěj mi říct, že to není pravda!"ukázal na Franka bratr.
"No, a? tak spolu spíme! Stejně jako ty s Aliciou. Já Franka miluju! Stejně jako ty Aliciu!"nasadil jsem těžké zbraně.
"Jí do toho nepleť!"naštval se Michael.
"A proč ne? Vždyť je to pravda!"
"To klidně může, ale Ali není u nás v kapele! Nezávisí na ní naše budoucnost."touha mu jednu vrazit ve mně ještě vzrostla.
"Ty taky myslíš jenom na peníze!"
"To není pravda! Myslím na to, jaké by z toho plynuly následky! Pro vás, pro oba, i pro nás ostatní."
"Následky? Následky toho, že se milujeme? U nás je to stejný jako u kohokoliv jiného! Ve spoustě kapel spolu lidi spí, chodí, a tak! Je to, to samý!"
"Jenže je to mezi chlapem a ženskou! To je normální!"co mi vlastně zabránilo se na něj vrhnout a rozbít mu hlavu něčím těžkým? Asi pouhý pud sebezáchovy.
"Chceš říct, že kdybychom místo Franka měli nějakou kytaristku a teď jsi mě tu našel s ní, tak by to bylo jiné? Tak by jsi se nenápadně vypařil a nechal nás tu?" teď jsem asi uhodil hřebíček na hlavičku. Mikey mlčel a zlostně na mě zíral. Frankie stál malý kousek od nás a mlčky pozoroval naši hádku. Musel se cítit hrozně. Stejně jako já, stejně jako Mikey. Pro nás všechny je to hrozné. Čekal jsem, co z Mikeyho vypadne.
"Já…Gerarde, pochop, že tohle prostě nejde! Nemůžete být spolu a zároveň spolu být v kapele." Řekl, už klidně, Mikey.
"A proč?"zašeptal jsem a sklonil hlavu.
"Prostě to nejde." A zase zavládlo ticho. Tak tíživé. Tak ostré. Zařezávalo se mi do každé části těla. Jako nabroušený nůž mi projeli mozkem, srdcem, duší. Vraždilo mě zevnitř a já mu v tom nedokázal zabránit. Nikdo.
"Vypadni…"řekl jsem Mikeymu.
"Gee…"udělal krok ke mně.
"VYPADNI!"zařval jsem. Mikey sklesle odešel. Zhroutil jsem se na, ještě vyhřátou, postel a do peřiny jsem nechal stékat slzy, co, jedna za druhou, říkaly, že je něco špatně. Že je všechno špatně. Ucítil jsem jemné ruce na ramenou a polibek vzadu na krku.
"Miluju tě, Gee."zašeptal Frankie a lehl si ke mně. Opět jsem se k němu přitiskl.
"Já tebe taky."políbil jsem ho. V tom polibku bylo všechno. Všechna naše láska, všechen strach, neděje, bolest. Všechno se v ten okamžik spojilo, stejně jako naše rty.
"Gee…já-"nadechl se Frankie. Položil jsem mu prst na rty.
"Ne, prosím. Nemluv o tom."hlesl jsem, ale on se zvedl.
"Gerarde, musíme o tom mluvit! Copak to nechápeš? Tohle je vážný! Teď záleží na tobě, jestli pošleš do kytek náš vztah nebo kapelu! A ty se o tom nechceš bavit. Tímhle se ale nic nevyřeší!"s každou větou zvyšoval hlas. Proč mi to dělá? Proč mi tolik ubližuje? On. Mikey. Všichni. A já nechci ztratit ani jedno z toho.
"Frankie, ty to nechápeš…"zahlaholil jsem a marně doufal, že se uklidní.
"Nechápu tě? Myslíš, že ty jsi jediný, kdo je na tom špatně? Kdo se bojí toho, co bude dál?"vyjel Frank a vztekle přešel místnost.
"Já se nechci hádat, Franku. Ale ty prostě nechápeš, jak mi je. Já pro nás obětoval všechno. Můj vztah s Bertem, můj vztah s rodiči a s polovinou mých přátel! A taky s kapelou. Už je pryč ta doba 'Revenge', kdy jsme si mohli dovolit cokoliv. Jsou pryč ti mladí chlapci, kterým nezáleželo na tom, co si o nich lidé myslí. Ty doba, co uplynula od našeho posledního koncertu je dlouhá. A lidi si mysleli, že to mezi námi je jenom hra. Nebyla. Víš, jak jsme si tím podkopali cestu k úspěchu? Už je pryč všechno to, co jsme v těch chvílích měli. Tak mi, prosím, dovol, aspoň si představovat to, že to ještě nezmizelo. Dovol mi nemyslet na to, že něco krásného v mém životě skončí v den, kdy dotočíme to album. A to bude brzo."Když jsem to říkal, po tváři mi začaly samovolně stékat slzy. Slzy, které s sebou měly vzít všechno, co jsem v sobě dusil. Nevzaly. Možná to ještě zhoršily. Možná právě po to mi bylo nejhůř za poslední měsíce. Snad díky nim se Frankie zastavil. Neodešel, jak to měl v plánu. Nepráskl dveřmi, jejichž zvuk by mi pak v hlavě pulzoval jako ozvěna. Díky těm slzám jsem mlčky seděli a snažili se plavat proti proudu našich myšlenek. Marně.
Dny plynuly a naše volno, které jsme si udělali uprostřed nahrávání, se pomalu krátilo. Už jsme se všichni nastěhovali zase zpátky do toho domu. To znamenalo, že jsme se s Frankem museli omezit na tajné noční návštěvy a spoléhat na to, že Mikey neprokoukne naši malou lest s vycpanou peřinou. Mikey sám byl spokojený s tím, že se mu úspěšně podařilo rozbít náš vztah, který se tajně odvíjel přímo před jeho očima, a zajistit tak budoucnost kapely. Žil jsme jako ve zpomaleném filmu. Věděl jsem, co přesně přijde, ale stejně jsem si tím nikdy nebyl jist.
A zrovna v ten den, kdy jsme měli dokončit album, tedy spíš hodně brzy ráno, se to stalo.
"Gerarde Arthure Wayi, já ti věřil!"ozval se hodně naštvaný hlas a následné prásknutí dveří.
"Gee…Gee…"natahoval k pláči Frankie. Rychle jsem ho objal. Teď musím něco udělat. Teď nebo nikdy. Můžu říct to, co jsem už dlouho v plánu. Můžu to uskutečnit.
"Frankie, utečeme. Spolu." Řekl jsem. Odtáhl se a nechápavě mi hleděl do očí. Proč nic neříká? Proč se neraduje?
"C-cože?"vykoktal.
"Sbal si věci. Teď hned. Dělej!"vystrčil jsem ho ze dveří a přeběhl místnost. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, co to dělám. Co se muže stát. Nad tím, co se stát mohlo a já bych to svým útěkem zkazil. Otevřel jsem skříň a házel její obsah do připravené tašky. Bylo mi jedno, co bych mohl pokazit. Prohlédl jsem si oblečení, bez ladu a skladu naházené v tašce, a přihodil i poslední drobnosti. Oblékl jsem se a vyrazil z pokoje. Bylo mi jedno, že spolu s dveřmi si možná zavírám poslední šanci na lepší život. Na nový život. U schodů už stál Frankie a nechápavě, možná i trochu ustrašeně, si mě prohlížel.nervózně si žmoulal lem své mikiny. Rychle jsem ho popadl za ruku a táhl ze schodů. U dveří mě ale zastavil.
"Gee…Kam chceš jít?"stáhl jsem ruku z kliky.
"Frankie, kamkoliv, hlavně, že budeme spolu."
"Já…Jsi si tím jistý?"zeptal se trochu ustrašeně Frankie.
"Ty…Ty ne-nechceš jít?"dostal jsem ze sebe pracně. Zaváhal. Nakonec…zavrtěl hlavou. Jak mi jeden nepatrný pohyb dokáže tak ublížit, zlomit srdce, zatemnit mysl? Jak jeden pohyb zboří sny jako vánek složí domeček z karet. Upustil jsem tašku. Nevím, jak dlouho jsem nepřítomně zíral do jeho tváře. Do té bezchybné tváře, do které jsem se zamiloval, kvůli které jsem byl ochoten obětovat cokoliv. Rodinu. Přátelství. Kapelu. Život. Nevím, jak dlouho mi slzy stékaly po tváři. Nevím, kdy Frankie poprvé promluvil.
"Gee, ty bys to chtěl všechno ztratit? Propásnout všechny ty příležitosti, které se nám teď otevírají?"zeptal se tiše.
"Ano."přiznal jsem.
"Proč?"zeptal se. Normální otázka, která projela mým srdcem jako ostrý šíp. Zabodl se do něj a jeho hrot v něm zůstal. A působil mi bolest. Neuvěřitelnou.
"Protože tě miluju!"vykřikl jsem. Rozeběhl se proti mně a objal mě. Pevně. Jakoby to mělo být naposled.
"Já tebe taky."zamumlal mi do ramene.
"Tak proč? Proč nechceš odejít?"zavzlykal jsem. Frankie se odtáhl, vzal mou hlav do dlaní a zadíval se mi do očí.
"Copak nechápeš, jakou máme teď šanci se proslavit? Máme nové album, novou možnost. Co já vím, třeba natočíme klip, který zaboduje na celém světě. Třeba si ušijeme uniformy, které přesně padnou ke konceptu naší desky. Třeba…třeba se obarvíš na blond. A všechno se tím změníš." I přes ty zoufalé slzy se usmíval. I přes mé zlomené srdce mě pustil, sebral své věci a drobným polibkem se se mnou rozloučil. Odešel. Já jen sledoval jeho siluetu, jak stoupá po schodech a nechává mě v temné chodbě. Teď je to opravdu…jen na mně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cecily cecily | 20. listopadu 2007 v 18:55 | Reagovat

nádhera, naprostá nádhera. nemám slov. těmi hádkami si dokonale udržela napjatou atmosféru až do konce, a ty rozhovory..prostě to nemá chybu.. já můžu zase jenom sedět a tupě čumět, se spoustou pocitů který prostě nedokážu říct, i když bych to chtěla..

2 Fee:P Fee:P | 20. listopadu 2007 v 20:17 | Reagovat

*má otevřenou pusu a sotva se zmůže na slovo* toe naprosto nádherný, úžasný, dokonalý a nvm co etě... fakt krása, nvm co na to napsat x)

3 sweetsky sweetsky | 21. listopadu 2007 v 17:42 | Reagovat

at se frankouš vzpamatuje a uteče s nim!!!Pokráčko prosíííím

4 Elishka! Elishka! | 21. listopadu 2007 v 18:30 | Reagovat

krásný...krásný..krásný..chválím :)

5 Pip (Death Incarnate) Pip (Death Incarnate) | Web | 21. listopadu 2007 v 18:52 | Reagovat

milá maminko*tečka*.pokud jsi si nevšimla názvu rubriky, ráda ti ho zopakuju: JEDNORÁZOVKY a to znamená, že pokračování prostě nebude!NIKDY!:Dchápeš?

6 5ka 5ka | E-mail | 2. prosince 2007 v 17:58 | Reagovat

juuuuu toto je dobreeee celo by to pokracovanie!vazne!

7 5ka 5ka | E-mail | 2. prosince 2007 v 17:59 | Reagovat

juuuuu toto je dobreeee celo by to pokracovanie!vazne!

8 bajenka bajenka | E-mail | Web | 7. prosince 2007 v 21:21 | Reagovat

Tak to je fantasticke,...fakt nádhera moc se ti to povedlo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama