close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Old house V.

3. listopadu 2007 v 17:40 | Pip (Death Incarnate) |  Old house
A máme tu další dílek...:)pro příště chystám Bite me!

Pět let poté:
Anthony Iero nervózně byhlížel z okna. Už jsou tu. Přijeli. Černé BMW zastavilo u chodníku a dveře se pomalu otevřely.
"Franku?!"vyděsil se. Co to má znamenat? Proč neodjel?
"Tati...Já nemůžu."zašeptal mladík menší postavy a položil batoh s věcmi na stůl. Otec se k němu vrhnul a sevřel ho v náručí.
"Ne, ty musíš. Vezmi si to a odjeď."hodil mu věci zpátky.
"Ne!"zakřičel Frank a ani se nesnažil zastavit slzy.
"Synku, bež. Nevědí o tobě, tak jdi. Utíkej a nikdy se sem nevracej. Rozumíš? Nikdy!"pohladil ho otec po vlasech a vystrčil ze zadních dveří.
"Ne..."vydechl ještě Frank a dveře se zavřely.
Musí odejít. Nesmí čekat. Ale co se stane s jeho otcem? Proč jsou tu ti lidé? Co po něm chtějí? Pomalu se kradl zahradou a přelézal plot. Viděl tři postavy. Dvě byly vysoké a svalnaté a třetí malá a zavalitá. Frank zapadl za popelnice, aby si ho nevšimli.
"Kdo je to tentokrát, Howarde?"zeptal se ten nejmenší.
"Anthony Iero, pane Browne. Dva měsíce nezaplatil."řekl hlas vycházející z auta.
"Aha...Iero."uchechtl se Brown.
"Tati..."hlesl Frank a nové szly se pomalu vpíjely do jeho červeného trička. Před očima mu proběhlo tolik vzpomínek. Jak byl ještě malý a zpokojený, šťastný a ničím nevázaný. Žádné starosti. Vzpomněl si také, jak mu otec před týdnem říkal o jistém...Jak jen bylo to jméno? Frank byl sám překvapený tím, že mu to nedošlo hned. Brown. Ale Frank nevěděl, v jaké souvislosti o něm otec mluvil. Nevěděl, proč ho posílá pryč. Nevěděl, kam má jít. Nevěděl nic. Postavy už zašly do domu a Frank čekal. Ještě chvíli seděl na zemi a poslouchal. Pátral po něčem, co by mu alespoň náznakem napovědělo odpověď na jeho nezčetné množství otázek. napínal sluch, aby zaslechl, byť jen malou, nápovědu toho, co se děje uvnitř. Nic. Jen v dálce se ozýval zpěv ptáků a sumění listí ze zahrady. Nic víc. Nerad to dělal, ale odešel. Po chvíli pomalé chůze a přemýšlení se posadil na lavičku v parku. Otevřel batoh a zkontroloval, co v něm má. Oblečení, nějaké jídlo a peníze. Bylo tam všechno, co si šetřil na vysokou školu. Několik tisíc obsahovalo sdesítky hodin nudné práce, nekonečné dny čekání na výplatu a naděje na to, že ho na vysokou vezmou. Jak už je to dávno? Kdy naposledy ležel na posteli a přemýšlel o škole. O nových začátcích, známých a o budoucí kariéře. Kdy naposled mluvil s tátou o normálních věčech? Je to měsíc? Týden? Pár dní? Nevěděl. Věděl jen, že teď je všechno v troskách.
Kapky deště zvolna dopadaly na okna vlaku, stojícího ve stanici. Stékaly dolů a spojovaly se s jinými. Tak jako se spojily náhody v životě jendoho malého člověka. Slzy přírody si vytvářely krátké cestičky ke svému osudu, jak to čekalo jeho. Mladý chlapec stál u vlaku a se skloněnou hlavou svíraal v ruce lístek. Nastoupí? Nenastoupí? Kdyby odjel, bude v bezpečí, jak říkal táta. Mohl by začít nový život a Brown a jeho lidé by se o něj nestarali. Mohl by zapomenout a jít dál. Odjede? Neodjede? Kdyby zůstal, bude v ohrožení. Lidé ho znají, mohli by Brownovi říct, kde je a co dělá. Lidé ho znají a jsou to krysy.
Zmizí? nezmizí? Mohla by se po něm, prakticky, slehnout zem. Ten lístek je osvobození, prokletí, štěstí, noční můra, únik, strach. záleží jen na něm.
Jeden krok. Druhý krok. třetí. Čtvrtý. Frank vylezl po pár schůdcích a našel prázdné kupé. Pohodlně se usadil a opřel hlavu o stěnu vlaku, aby měl lepší výhled z okna. Stmívalo se. Slunce se pomalu probojovalo mezi mraky, aby mohlo, skrz poslední kapky deště, pohladit slabými paprsky tváře lidí. Smutných i veselých, bloudících, i těch, kteří už své místo našli. Frank ěl ale pocit, že zářivý žlutý kotouč nastavil své ruce poze jemu. Uříval si jeho hřejívé objetí a na chvilku zapomněl na okolní svět. Setřel poslední slzy ze svých tváří a za pravidelného rytmu vlaku pomalu usínal.
Vlak zastavil a motor přestal vrnět. Konečná. Frank se protáhl a protřel si oči. Ke svému překvapení zjistil, že k němu za jízdy přistoupila nějaká slečna. ¨Mile se usmívala a v zářivě modrých očích jí plály veselé plamínky.
"Už jsem si myslela, že tě budu muset budit."pronesla měkce a znovu se usmála. Frank byl ještě trochu zmatený a pořád udiveně mrkal.
"Jsi v Belleville. Je deset hodin večer a vlak už dál nejede."zasmála se dívka.
"Promiň. Trochu mě to zmátlo."omluvil se Frank a pokusil se o úsměv.
"Jsem Emily."podala mu ruku.
"Frank. Teší mě."potřísli si rukama.
"Co tě přivedlo, k nám, do Belleville?"zeptala se Emily a, po Frankově vzoru, si oblékala mikinu.
"Musím si tu najít bat. Odjel jsem od táty. Nevíš aspoň o nějakém hotelu?"ptal se Frank a otevřel Emily dveře kupé.
"Máš štěstí. Moje teta jeden vlastní. Pojď se mnou."vyzvala ho Emily s úsměvem.
"Děkuju."zamumlal Frank a potichu kráčeli nočními ulicemi. Emily zřejmě pochopila, že Frankovi není do řeči, tak se, až na pár základních věcí, na nic neptala. Frank jí za to v duchu děkoval. Potřeboval teď ticho. Klid. Samotu. Prostor na srovnání mysli a svolání myšlenek. Došli takhle až k vyšší budově se spoustou oken. Některá svítila, jiná ne a občas nějaké vypouštělo slabé světélkování skrz záclony. Světélka prořezávala tmu jako dveře z noční můry. zastávky nadějí a tabulky nového začátku. Přesně to, co Frank hledal, ale nemohl najít. I když to byla pouze okna hotelu, jeho mysl se jim odevzdávala a toužila se jim svěřit se všemi jeho problémy.
"Ahoj, teto!"zajásala Emily a objala starší ženu, která vyběhla zpoza recepce.
"Emily!"usmála se paní. Daly se do řeči. Frank jejich rozhovor vnímal jen jako vzdálená zvuky. Myšlenkami byl mnoho kilometrů odtud, aniž by věděl, co se tam děje. Chtěl jen vědět, co je s jeho otcem, co mu Brown udělal. Je táta v pořádku? Uvidí se ještě někdy? Co teď bude dělat? A mnoho dalších otázek, které mu probíhaly hlavou, srdcem, celým tělem.
"Franku..."slyšel z veliké dálky.
"Franku!"vtáhlo ho zpět do reality.
"A-ano. Promiňte, zamyslel jsem se."sklonil hlavu Frank.
"Jste v pořádku?"zeptala se recepční a starostlivě si ho prohlížela.
"Ano. Jsem jen unavený. Můžu...Můžu, tedy máte volná pokoj?"vykoktal pracně Frank a přidržel se pultu. Najednou měl pocit, že omdlí. Všechno se halilo do temných barev a ztrácelo v mlze. V ústech měl sucho a třestila ho hlava, kolena neposlouchala a toužila se podlomit. Byl celý podlomený, zlomený, zničený. Jako váza, jejíž střepy se rozlétly po podlaze. Nikdo ho nedá dohromady. Teď už ne.
"Ano...Ještě se podepište. Pokoj třináct." mezitím, co se Frank podepisoval, recepční a Emily sbíraly úlomky skla.
"Omlouvám se."prohodil Frank, sebral klíče a odešel hodbou. U pokoje zůstal zaraženě stát a prohlížel sí číslo na dveřích.
"Třináct."opakoval několikrát. Třináctka symbolizovala všechno, co za poslední dva dny prožil. Vše, co ho donutilo odejít, smazat stopy a nikdy se nevrátit. Třináct je číslo pokoje, kde má vše začít znovu. Třináct je číslo pokoje, kde jeden život skončí a nový začne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cecily Cecily | E-mail | Web | 3. listopadu 2007 v 19:06 | Reagovat

nádhera....

2 Benji Benji | Web | 3. listopadu 2007 v 19:30 | Reagovat

jj ,. opravdu nádhera!

3 Fee:P Fee:P | 4. listopadu 2007 v 15:43 | Reagovat

krása, nádhera:)

4 peťulka peťulka | E-mail | 6. listopadu 2007 v 16:14 | Reagovat

jde to.....

ne kecám,píšeš fakt krásně a rozhodně bys neměla přestávat...XD

5 sweetsky sweetsky | 19. listopadu 2007 v 20:05 | Reagovat

to je úžasný!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama