Žánr: drama
Postavy: Gerard / Mellie / Noelle / Mikey / Frank / Bob / Ray
Přístupnost: všichni
Poznámka: vypráví Gerard
Původní název: Cancer (My Forever Just Wasn't Long Enough)
Autor: Lyssa Marie
Původní příběh: http://theimmortalityproject.com/fanfiction/fanfic/cancermyforever.html
Varování: nepřesný překlad
Postavy: Gerard / Mellie / Noelle / Mikey / Frank / Bob / Ray
Přístupnost: všichni
Poznámka: vypráví Gerard
Původní název: Cancer (My Forever Just Wasn't Long Enough)
Autor: Lyssa Marie
Původní příběh: http://theimmortalityproject.com/fanfiction/fanfic/cancermyforever.html
Varování: nepřesný překlad
Běžel jsem hustým lesíkem, slzy mi zacláněly výhled na cestu. Nechtěl jsem jim dovolit, aby mě chytili. Ne. Potřeboval jsem být sám.
Za sebou jsem slyšel jejich hlasy. "Gerarde! Gerarde, vrať se!"
"Ne!" pomyslel jsem si. "Nechte mě o samotě!" Běžel jsem rychleji a rychleji, až se jejich slova začala vytrácet. Zakopl jsem o kořen stromu a upadl do hromady spadaného listí. Přitiskl jsem se k hrubé kůře stromu a ošetřil si zraněné koleno. Měl jsem roztržené kalhoty a moje černá bunda byla špinavá a obnošená. Všechno skončilo. Úplně všechno.
"Gerarde?" Vzhlédl jsem. Byla tam. Moje láska. Čekala na mě.
"Mellie?" Plakal jsem a vrhl se jí do náruče. "Mellie. Nenechávej mě tady! Nech mě jít s tebou!"
Vřele se usmála a sedla si vedle mě. "Ne, Gerarde. Promiň, ale on mě přinutil složit přísahu. Jsi příliš mladý na to, abys odešel."
"Ale ty taky!" zakřičel jsem. "A nezastavilo ho to! Já tomu nevěřím! Já ne-´´
Mellie mi přitlačila na rty svůj chladný prst. Její krásné zlaté oči byly naplněné žalem. "Gerarde, tohle bude jiné. A nedoufej, že se vrátím. Není šance." Jemně přitlačila svoje rty na ty moje.
"Mellie. Prosím. Miluju tě."
"Já tě taky miluju." A byla pryč.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, zmatený a přemýšlející o tom, jestli to byl sen, nebo ne. Sledoval jsem šedivou oblohu a přál si, aby začal padat sníh. Jemné chladné vločky mě hladily po bledé kůži a ochromovaly mi tělo. Zmítal jsem sebou v těžkých a zlomených vzlycích. Můj hrudník byl těžký. Moje srdce se lámalo. Ne. Bylo zlomené.
"Gerarde." Můj malý bratr šeptal. Mikey padl na zem vedle mě. "Gee. Probuď se. Jsou čtyři stupně nad nulou."
Zasténal jsem. "Nemůžu se hýbat, Mikey." A byla to pravda. Moje ruce a nohy byly ztuhlé, a slzy mi mrzly v očích a na tvářích.
Mikey odstranil všechen sníh z mého těla. "Máš modré rty. Můj bože… Rayi! Bobe! Franku! Našel jsem ho!"
Moji další přátelé se kolem mě shromáždili. Frank a Ray mě zabalili do deky; Bob mě sebral a odnesl do auta.
Na naší cestě zpátky do Sebaru jsem očima sklouzl na hřbitov a na poslední náhrobní kámen. Stálo na něm:
Melissa "Mellie" Fratello, milovaná dcera a snoubenka, 31. dubna 1980 - 22. prosince 2006.
***
Těžce jsem kýchl a v uších mi začalo hučet. Zasténal jsem. Cítil jsem se mizerně. Ukázalo se, že jsem ležel ve sněhu něco málo přes čtyři hodiny. V hlavě mi hlasitě tlouklo a příšerně mě bolela. Mikey mě přinutil zůstat v posteli.
"Gerarde, jdeme s Rayem do obchodu. Frank se dívá na televizi a Bob je u sebe v pokoji, kdybys cokoliv potřeboval. A ať budeš dělat cokoliv, neodvažuj se jít ven," varoval mě Mikey.
Přikývl jsem. Usmál se, políbil mě na čelo a rychle vyšel ze dveří.
Potom, co jsem slyšel auto opouštějící příjezdovou cestu, shodil jsem ze sebe deku a slezl z postele. Pokoj se mi zatočil před očima. Padl jsem zpátky na polštář a začal plakat. Musel jsem jít ven. Postavil jsem se a držel se postele tak dlouho, dokud se místnost nepřestala točit. Potom jsem popadl tašku, kterou jsem si sbalil, když Mikey nedával pozor, a potichu opustil místnost.
Frank usnul na pohovce. "Je to tak snadné," zašeptal jsem sám sobě a rychle se vykradl ze dveří.
Zíral jsem na malý náhrobní kámen pod opuštěným stromem. "Mellie." Klesl jsem na zem a otevřel tašku. Zarámovaný obrázek Mellie a mě v den, kdy jsme se zasnoubili, a malá růže. Byla už uschlá, ale já věděl, že ona by si myslela, že je růže pořád krásná.
Opřel jsem si tvář o chladný kámen a povzdechl si. Oči jsem měl zamlžené slzami, a já je rychle otřel rukou. Odpočíval jsem, dokud jsem nezaslechl praskot větvičky na zemi. Trhl jsem hlavou nahoru. "K-kdo tu je?"
Dívka vystoupila ze stínu stromu. Její bledá kůže byla lehce červená od mrazu. Světlé vlasy zakrývaly její drobná úzká ramena. Byla oblečená v černém plášti a volných jeansech. Na krku se jí třpytilo malé zlaté srdíčko. Nemohlo jí být víc než sedmnáct. "Promiň." Podívala se dolů na své béžové zimní boty.
"Promiň?" zeptal jsem se, utírajíc si rukávem slzy. "Za co?"
"Že jsem tě sledovala. Obvykle jsem tu jediná, nikdo sem nechodí. Obzvlášť v tomhle počasí." Přišla blíž. "Co tu děláš, jestli ti nevadí, že se ptám?"
"Moje snoubenka zemřela," řekl jsem smutně. "Přišel jsem jí navštívit. A ty? Jsi sama…"
Slabě se usmála. "Přišla jsem se podívat na svoje rodiče. Zemřeli minulý rok." Sedla si vedle mě a nabídla mi ruku. "Jsem Noelle Byrdová."
"Já Gerard Way." Potřásl jsem jí rukou a podíval se zpátky na kámen.
"Z My Chemical Romance?"
Přikývl jsem. Zhluboka jsem dýchal, což mělo za následek chvilkový kašel. "Neměl jsem být venku." Popotáhl jsem.
Noelle se přehrabovala v kapse a dala mi papírový kapesník. Utřel jsem si nos a podíval se zpátky na Noelle. Usmála se na mě a já se chraplavě zasmál.
Povídali jsme si snad hodinu, než se zeptala: "Jak zemřela?"
"Mellie se zabila při autonehodě," zašeptal jsem. A začal znovu plakat. "Promiň." Utřel jsem si slzy do kapesníku. "Bylo to tak nečekané. Řekla, že mě uvidí doma. A když už se nevrátila…" zanaříkal jsem.
Noelle mě vzala do náruče. "Takhle umřeli taky moji rodiče. Nejsi sám. Je toho víc, pro co se dá žít, než jenom truchlení. Musíš to vydržet. A já ti řeknu, že to vydržíme… společně. Navždy." Vzhlédl jsem k jejím zastřeným modrým očím a širokému úsměvu. Oplatil jsem jí úsměv. "Doprovodím tě domů."
Pomohla mi vstát ze země. "Dobře, ale musíš jít dovnitř, jinak mě můj bratr zabije."
Noelle se zasmála. "Tvůj malý bratr?"
"Ano, můj malý bratr. A Ray, a Frank, a Bob. Ou, obzvlášť Bob." Zasmál jsem se. Bob by mohl být dobrá vražedná zbraň.
"Okay. Takže… Bude méně pravděpodobné, že tě Mikey zabije, když u toho budou svědci?"
Znovu jsem se zasmál.
***
Noelle mě následovala dveřmi a dovnitř. Vůně pečeného kuřete zaplňovala dům a ohřívala mi kosti. Mikey přišel z kuchyně do obýváku a přes pravé rameno měl přehozenou utěrku. "Kde jsi byl, Gerarde? Měl jsem o tebe strach, do háje!"
Noelle mě chytla za paži a objala. Přišel jsem blíž k Mikeymu. "Promiň, mami," zavtipkoval jsem a políbil ho na tvář.
Mikey si odfrkl a pak se letmo podíval na Noelle. Jeho obličej nabral jasně růžovou barvu a odhodil utěrku zpátky do kuchyně. Ode dveří zaznělo překvapené: "Hej!"
"Ahoj. Jsem Noelle Byrdová," řekla Mikeymu. Podíval jsem se na ní a usmál se. Oplatila mi ho a pak se usmála i na Mikeyho.
"Já - ehm… Chtěla bys zůstat na večeři?" zeptal se Mikey. Věděl, že bych byl rád.
Noelle se zachichotala. "Bude mi potěšením."
***
Skoro každý den po dobu jednoho roku jsme se s Noelle scházeli na hřbitově a společně jsme večeřeli. Byla moje nejlepší kamarádka. Někdy jsme sledovali filmy nebo jsme zůstávali u mě doma, seděli na posteli a mluvili spolu hodiny, než jsme usnuli. Nejkrásnější na tom bylo, že mě měla ráda kvůli tomu, kým jsem, a ne kvůli tomu, co jsem udělal.
Potom, jednoho dne, mi zavolala její teta, že Noelle je v nemocnici a je vážně nemocná.
Nechal jsem vzkaz Mikeymu a klukům a spěchal do nemocnice, abych jí viděl. Noelle ležela na pokoji a vypadala ještě křehčí než obvykle. Sedl jsem si na židli vedle ní. "Gerard," víčka se jí zachvěla. "Věděla jsem, že přijdeš."
Oči se mi zalily slzami. "Co se ti stalo?"
"Gee, mám leukémii."
"Co? Ne!" zakřičel jsem. "Nemůžeš mít leukémii!"
"Gerarde," vzala mě za ruku. Ta její byla drobná a chladná. "Odcházím. Nemůžu takhle dál žít. Bolí to." Začala taky plakat. "Opravdu."
"Noelle, co se stalo s tím ,budeme držet navždycky spolu´?" zašeptal jsem.
Nadzdvihla se a dotkla se mojí tváře. Její malé prsty mi připomínaly ty sněhové vločky, které se mě pokoušely před rokem udusit. "Moje navždy jenom nebylo dost dlouhé."
"Noelle," vzal jsem jí za ruku a přiložil si jí ke rtům. "Nemůžeš mě opustit."
"M-miluju tě, Gerarde. Vždycky jsem si přála, aby naše přátelství bylo něco víc. Ale vím, že se to nikdy nestane." Utrhla si z krku zlaté srdíčko a vtiskla mi ho do dlaně. "Miluju tě."
Přístroj se začal zrychlovat a Noelle zachvátila křeč. "Ne! Nelly! Ne!" Jedna ze sester se zastavila a sledovala. "Dělejte něco!" plakal jsem. "Dělejte něco!"
"Gerarde." Držela mojí ruku příliš silně. Myslel jsem, že mi jí rozdrtí. "Potřebuju, abys mi řekl… že mě miluješ."
"Ne!" vzlykl jsem. "Ne! Nemůžeš odejít."
"Gerarde." Noelle se na mě podívala svýma vodnatýma modrýma očima. "Prosím."
"M-miluju tě, Noelle. Neodcházej…"
Ale poslední vlnka na monitoru klesla a vytvořila rovnou čáru. Schoval jsem obličej do pokrývky. "Noelle!" zoufale jsem zakřičel. "Ne!"
Mikey vběhl do místnosti a uviděl mě plakat. Podíval se na zmuchlané pokrývky a zkroucenou postavu Noelle. "Ach, Gee." Oči se mu zalily slzami. Chtěl mě obejmout, ale já ho odstrčil.
"NE!" zakřičel jsem. "NE! ONA NENÍ MRTVÁ!"
Mikey polekaně uskočil. "Bobe." Bob vešel a obepnul kolem mě svoje paže.
"Promiň, Gerarde. Ale je to pro tvoje vlastní dobro." Slyšel jsem smutek v jeho hlase.
Bojoval jsem s ním. "Ne!" Kopal jsem, křičel a snažil se dostat zpátky k Noelle, ale oni vyhráli.
***
Dnes je to přesně rok zpátky, co jsem poznal Noelle. Je to také den jejího pohřbu. Mikey stál slavnostně vedle mě, Frank na druhé straně a Ray a Bob byli za mnou, abych nemohl utéct. Znovu.
Potom, co byla rakev spuštěna do čerstvě vykopané jámy, otočil jsem se k Mikeymu. "Jdu se projít," řekl jsem.
Mikey po mě střelil varovným pohledem. "Gerarde…"
"Jen si odpočinout," řekl jsem. "Hned budu zpátky." Vyrazil jsem směrem k lesu. Když mi sníh křupal pod nohama, přemýšlel jsem. Bude Noelle v nebi šťastná?
"Gerarde?" Překvapily mě dva krásné andělské hlasy. Otočil jsem se. Za mnou stáli dva andělé.
"Noelle! Mellie!" Obě jsem je objal.
Mellie se usmála. "Je skvělé znovu tě slyšet, jak na mě mluvíš."
Začal jsem plakat. "Je skvělé znovu s tebou mluvit."
Mellie se zasmála. Její smích zněl lehce a šťastně. "Noelle se mnou bude dobře. Řekl nám, abychom se přišly rozloučit."
Svraštil jsem obočí. "Kdo?"
"Bůh." Noelle mě objala. "Nahoře je to krásné, Gerarde. Jen si pamatuj, že tu budu pro tebe."
Vzlykal jsem jí do ramene. "Miluju tě, Noelle."
Pustila mě. "Já vím." Mellie vzala Noelle za ruku a obě zmizely.
Nebyl jsem rozrušený. Ronil jsem slzy štěstí. "Gerarde?" slyšel jsem Mikeyho volání. "Gee? Kde jsi?"
Dotkl jsem se zlatého srdíčka na krku a usmál se. "Jsem tady. Už jdu."
Mikey viděl úsměv na mojí tváři a oplatil mi ho. "Co že jsi tak veselý?"
Objal jsem svého bratra a vzpomněl si na to, co mi Noelle řekla v den, kdy jsme se poprvé potkali. "Je toho víc, pro co se dá žít, než jenom truchlení."








pěkné...smutné a krásné