Njn, po veeelmi dlouhé době zase další kousek Strážce. Cause of Pip, která mě k tomu dokopala. Takže jí patří i věnování tohohle dílu. Sice je celej ten příběh blbina, obzvlášť tenhle kousek, ale stejně... :D
Šum křídel se rozléhal nad městem a Gerard zvedl hlavu. Na střeše protějšího domu seděli tři holubi. Čekali jídlo. Gerard si začal pískat starou písničku. Svojí oblíbenou.
Jeden holub se snesl a usadil se na fontáně - přímo na hlavě Strážce. Byl daleko od lavičky, kde sedával ten zvláštní muž, který mu vždycky dal nakrmit. Ale Gerard přesto věděl, že se na něj holub dívá. Viděl jeho malé lesklé oči a viděl bílé pírko trčící z jeho křídla. Byl to snad duch toho kdysi dávno zavražděného holuba, který opustil svoje tělo pod fontánou a létal nad městem, aby hlídal svého strážce? Nebo to byl jen obyčejný pták, jeden z mnoha, kteří sídlí v tomto městě a čekají, až někomu vypadne drobek z kapsy, vědíce, že tohle je jejich obživa?
Holub seděl na fontáně a trhavými pohyby hlavou se rozhlížel kolem sebe. Jako by mu ale poslední pohled vždycky padl na Gerarda, než odletěl. Nebo to byla jen fantazie muže sedícího na lavičce? Nedělal jen z obyčejné věci věc nevšední nebo dokonce zázrak? Gerard nepochyboval, že ten holub existuje. Nemohl být jen výplodem jeho fantazie. Byl skutečný, živý, z masa a kostí. I kdyby si ho vymyslel, copak by si mohl vymýšlet drobky, které mu mizely u nohou, když tam holub přilétal na krmení? Byl zkrátka skutečný, o tom nebylo pochyb. Ale kdo kdy slyšel o holubovi, který se vracel na stejné místo k jednomu muži?
Gerard si nemohl vysnít holuba s bílým křídlem. Ale holub mu nemohl vyprávět svůj příběh. Za války ho používali jako poštovního holuba. Trčící bílé pírko z křídla bývalo jeho poznávacím znamením. Létával sem a tam - ze západní fronty v zemi až k oknu snoubenky jednoho vojáka. Na jedné cestě, při zlé bouřce, ztratil dopis. Dopis vojáka, který věděl, že jde na smrt. Loučil se v něm se svou milenkou. Ale holub přilétl bez dopisu. Dívka si myslela, že jí voják podváděl s jinou, a nikdy nedostala do rukou jeho poslední slova o tom, jak moc jí miluje. Nedozvěděla se, že marně čekal na její odpověď, než zemřel. A ona se nikdy nedozvěděla o jeho smrti.
Když dívka vyhlížela z okna, čekajíce na psaní, pískávala si písničku. Tu stejnou starou melodii, jako si teď pískal Gerard. Píseň o holubech.
Ten holub s bílým křídlem se od té doby stal svobodným. Copak zvíře může cítit vinu? Nechápe to. Ale holub se ze zvyku vracíval na to staré náměstí, kde v jednom domě bydlela ta dívka, než se odstěhovala jako mnoho jiných z téhle čtvrti.
Přilétal tam a pak poznal toho muže. Tu melodii, kterou si pískal. Píseň holubů.
Gerard o tom samozřejmě nevěděl. Znal jen příběh staré fontány, který mu kdysi někdo vyprávěl. Od té doby tam sedával. Kdo ví, proč.
Přilétal za ním ten jeden holub ze zvyku? Nebo jen náhodou objevil tuhle čtvrť, kde vždycky dostane najíst? Gerard vždycky přemýšlel nad tím, proč se nebojí lidí tolik jako ostatní holubi, a vymýšlel mu různé příběhy osudu. Ale žádný z nich se nepodobal tomu skutečnému. Jen ta melodie. Má k němu snad ten holub vztah kvůli té staré melodii?
Zvířata se přece vracejí na místa, která kdysi znala. Stejně jako lidé.








pěkný rychle pokráčko a hlavně Bite me =)