2. listopadu 2007 v 22:34 | Cecily
|
Seděl jsem na gauči a koukal na obrazovku vypnuté televize. Nepotřeboval jsem mít zavřené oči, abych tě viděl. Přesně jsem si vybavoval otáčení klíče v zámku, tón tvého hlasu, krásu tvého úsměvu, barvu tvojí bundy, když jsi přišel do obývačky, abys mě pozdravil. Otočil jsem se k tobě a usmál se, příliš líný, abych se zvedl. Sedl sis ke mně a já cítil venkovní chlad a tvojí vůni. Cítil jsem tíhu tvojí ruky na svém rameni, cítil jsem lásku tvého polibku, který jsi mi dal na čelo. Cítil jsem tvojí prochladlou dlaň na své tváři. Slyšel jsem cinkání klíčů, které jsi odhodil na stůl. Cítil jsem tebe.
Přišel jsi domů a já otočil hlavu. Stál jsi tam a usmál ses na mě. Pozdravil jsi mě a šel si ke mně sednout. Nejdřív ze všeho. Bylo to obvyklé. Obyčejné.
Sedávám v kuchyni a židle naproti mně je prázdná. Pořád. Někdo zazvonil a já vyběhl ven, doufajíc, že jsi to ty. Byl to ale jen pošťák s doporučeným dopisem. Podepsal jsem se a srdce mi poskočilo, když jsem uviděl dopis. Tvoje písmo. Viděl jsem ho. Popadl jsem dopis a šel do domu. V kuchyni někdo byl. Cítil jsem něčí přítomnost. Seděl jsi na židli a já se usmál. Věděl jsem, že přijdeš. Věděl jsem, že jsi se mnou pořád. Neustále. Nikdy jsi mě neopustil. Sedl jsem si na židli proti tobě a usmíval se, když jsem sledoval, jak jíš. Špagety. Miloval jsi moje špagety.
"Vaříš jako moje babička, Frankie."
"Díky, lásko."
Natáhl jsem se přes stůl a rukou ti setřel omáčku z tváře. Potom jsme se oba smáli.
Uvědomil jsem si, že židle přede mnou je prázdná. Nikdo na ní neseděl. Vyběhl jsem na ulici a lidé, kteří kolem procházeli, mi připomínali tebe. Tvoje bunda, tvoje vlasy… Omámeně jsem je sledoval a potom se vrátil dovnitř. Prázdný dům. Žádné zvuky, jen ticho. Zůstaly mi jen moje city k tobě. Miluju tě. Nenávidím tě. Proč je ten dům plný tebe?!
Popadl jsem květináč s kytkou, kterou sis pěstoval na okně. Roztříštil se o zeď a na zemi se rozprskla hlína. Sehnul jsem se a sebral květinu. Přičichl jsem k ní.
"Roste skvěle, viď?"
"No jasně, ty zahradníku."
"Až vyroste, dám ti jí. Bude to symbol naší lásky."
"Proč kytka?"
"Protože kytka voní. Jako ty. Otáčí se za sluncem, jako se na nás obrací naše štěstí. Protože se musela najít, než vyrostla. Jako my dva. A protože…" vzal jsi květináč a položil ho doprostřed stolu. "Protože nikdy nemůže zvadnout, dokud jí alespoň jeden z nás bude zalévat."
"To je dětinské."
Usmál ses a šel jsi umýt nádobí.
Držel jsem jí v rukou a nos jsem měl zabořený do její vůně. Voněla…jako ty. Už dlouho se jí nedařilo. Vadla…od té doby, co jsi pryč. Nezaléval jsem jí.
Z očí mi kapaly slzy, které zkrápěly zhnědlé lístky.
"Dokud jí alespoň jeden z nás bude zalévat…" mačkal jsem tu ubohou zničenou květinu ve svých rukou. "…nikdy nezvadne." Mrštil jsem s ní o protější stěnu.
Zoufalý pláč jsem střídal se záchvaty vzteku. Vstal jsem ze země a na stole uviděl dopis. Vzal jsem do ruky sněhobílou obálku a začal číst.
Vážený pane Iero,
chtěl bych Vám vyjádřit upřímnou soustrast. Vím, dostal jste spoustu takových dopisů, kde jsou ta dvě obyčejná slova "upřímnou soustrast" jen slovy, která ve skutečnosti neznamenají nic. Ale já sám vím, jaké to je, ztratit nejbližšího člověka.
Před dvěma lety mi zemřela žena. Nebudu Vám psát podrobnosti, unudil byste se k smrti. Znal jsem i Vašeho přítele Gerarda Waye.
Gerard Way… jeho jméno? Nepamatoval jsem si ho… Gerard… to je můj Gee. Láska.
Pro každého je těžké něco ztratit. Občas se to stane dřív, než to člověk čeká. Pak to bolí dvojnásobně. A muset urovnávat jeho věci je ještě horší.
Neměl jsem sílu dál číst. Neměl jsem už sílu plakat. Neměl jsem sílu se vztekat. Neměl jsem sílu si znovu všechno připomínat. Šel jsem do tvého pokoje. Všechny předměty ležely tam, kde jsi je nechal, připravené na zítřek, který už nepřišel. Neviděl jsem je poprvé, ale vidět předměty, které jsi po sobě zanechal, bolelo stejně jako to, že jsi odešel.
Sedl jsem si na postel a vzal do rukou rozevřenou knihu. Záložka na ní byla jen tak ladem položená a symbolizovala, kde jsi přestal číst. Dávala ti znamení, odkud máš začít číst. Kniha byla rozložená přesně v polovině. Přesně tam, kde skončil tvůj život. Přečetl jsem pár řádek.
Lillian opět přešla kolem nich. Nemám budoucnost, pomyslela si. Je to jako být bez tíže. Pohlédla na Clerfayta a rty naznačila nehlasnou větu. Clerfayt teď seděl ve tmě. Stěží rozeznávala jeho tvář. Ale zdálo se jí, že není třeba, aby jí viděla. Životu není třeba hledět do tváře. Stačí ho jen cítit.
Zavřel jsem knihu a podíval se na obálku. Nebe nezná vyvolených - Erich Maria Remarque.
Položil jsem jí na postel a podíval se z okna.
"Proč se díváš tak smutně, Frankie?"
"Mám starosti… víš… vyhodili mě z práce."
Vstal jsi a objal mě. "Víš, já ti něco řeknu. Nikdo, kdo za to stojí, tě nechce vidět smutného. A jestli tě dokáže rozplakat celý svět, pak za to nestojí ani on. Za tvoje trápení nestojí nic a nikdo, jen ty sám rozhoduješ o tom, co tě posílí a co tě oslabí."
Vidíš, Gee. Najednou se cítím silný, protože ty jsi mě to naučil. Ty jsi mě naučil, že když něčemu dovolím, aby se to dostalo dovnitř mého srdce, pak mě to ovládne. Naučil jsi mě, že nemám ničemu dovolit, aby se to dostalo dovnitř mě a začalo mě to ničit.
"Já musím jít, Frankie. Ahoj v sobotu." Dal jsi mi pusu.
Díval jsem se z okna a usmíval se při vzpomínce na ní. Poslal jsem ti vzdušný polibek. Na tu sobotu budu čekat do konce života.
To je tak smutné! Bože!