close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bite me! 6.

14. prosince 2007 v 18:37 | Pip (Death Incarnate) |  Bite me!
Inu, můj líný mozeček líně zmanipuloval mé líné prstíčky a ty ještě líněji napsaly líná slova do článku:D

"Měl bych ti ukázat pokoj, kde budeš spát..."ozvalo se těsně za mým levým uchem. Nelekl jsem se, věděl jsem, že je to Gerard. S lehkým zaskřípáním jsem odsunul židli. Její zvuk způsobil, že Bert zvedl hlavu od jednoho kuřete a ušklíbl se na Gerarda. Při té grimase mu z koutku úst stekl pramínek krve...Vypadal děsivě. Bodlo mě u srdce, co to necítilo, že já takhle vypadám taky. Lidé se mě budou bát. Musí se mě bát. Pokud tedy o naší existenci ví. Gerard mě lehkým pokynutím hlavy probral z přemýšlení a vedl mě rozlehlou jídelnou ven. Cestou jsem si všiml malé holčičky, co dál vískala jemnou srst králíka. Hlava mu bezvládně visela z jejího náručí a vyděšená očka prázdně zírala do země. Musel jsem popoběhnout, abych dohnal Gerarda, co už stoupal po schodech do vyššího patra. Teď jsem si mohl všimnout, že všechny místnosti osvětlují svíčky, okna nemají výplně. Vlastně jsou to jen nějak tvarované díry do zdi. Do chodby tak mohl čerstvý, teplý vánek. Nebo byl studený? Jak můžu vědět, jestli je zima, když ji necítím? Jak mi může být vedro, když nevím, jak ho poznám? Už nikdy ho nepocítím. Je zvláštní, jak můžu truchlit nad něčím, co jsem ani nevnímal, když jsem byl…živý. Jak se říká: Začnete si něčeho vážit, až když to ztratíte. A tak krutým způsobem.
"Franku…"ucítil jsem na paži stisk. Podíval jsem se do Geeho zelených očí. Těch očí, co za to vše můžou. Těch očí, co jsem dostal chuť vyškrábat. Ano, on to zavinil. On mě zabil. Měl jsem chuť mu ublížit, rozdrásat jeho obličej, zjizvit tu krásnou tvář. Ale nešlo to. Nemohl jsem. "Co se stalo?"zeptal se jemně. S menším překvapením jsem zjistil, že stojím na místě. Pod oknem a pozoruji třepetající se křídla šedé můry. Položil mi ruku na rameno a já se po jeho boku odebral do dalšího patra. Vyšli jsme pak ještě další tři schodiště, až jsem se ptal sám sebe, jestli to někdy skončí. Ně, že bych byl unavený, ale nebavilo mě chodit pořád nahoru.
"Můžeme jít ještě dál?"zeptal jsem se z legrace. Gerard se zasmál.
"Ne, chtěl jsem pokoj co nejdál od Berta. Ten bydlí dole u jídelny." Pokoj pro mě co nejdál od Berta, proč?
"A proč musím bydlet tak daleko od něj?"vyzvídal jsem.
"My bydlíme spolu. A s Bertem nevycházím zrovna jako nejlepší kamarádi, tak se od něj držím dál."osvětlil mi situaci ubytování. Bydlet spolu? V jednom pokoji? Celým tělem se mi rozlil vtíravý pocit, že to bude ještě zajímavé. Došli jsme až na konec temné chodby a stanuli před vysokými dřevenými dveřmi. Gerard je lehkým zatlačením otevřel a vstoupil do pokoje. Byla tam tma, kterou prořezával jen jediná svíčka, stojící na stolku uprostřed místnosti. Její plamínek se třepotal ve větru, co do pokoje vcházel oknem. Gerard svíčku vzal a postupným přecházením po místnosti rozsvěcel další. Nakonec byla ložnice osvícena úplně a mně se naskytl pohled na čtvercový pokoj, vybavený masivním dřevěným nábytkem a dvěma postelemi. Byl to opravdový hrad. Takhle jsem si v dětství představoval život ve středověku.
Jenže jsem zapomínal, co to dětství je.
"Je to tu…krásné."přejel jsem prsty po stole a nasál jeho vůni, co jsem nemohl cítit. Jenže jsem necítil ani nic, co by ve mně ten pokoj vyvolal zaživa. Nic z té tajemné krásy, co tam byla, ale mé kamenné srdce ji nedokázalo najít. Bezděky jsem se usmál. Nevím proč. Rozhlédl jsem se po pokoji. Gee seděl na jedné z postelí a přehraboval se v jakési truhle. Nakonec z ní vylovil něco, co vypadalo jako obyčejné černé tričko a kalhoty. Pomalu se svlékal z toho, co měl doteď na sobě. Jen jsem stál u stolu a pozoroval jeho porcelánovou pokožku, jak se vlnila v rytmu jeho pohybů. A zase ta touha. Velmi podobná té, co jsem cítil dole, když jsem zabil to nevinné zvíře. Teď se to zvíře stávalo ze mě. Chtěl jsem se na něj vrhnout, líbat ho, dotýkat se ho, cokoliv. Chtěl jsem cítit své tělo nalepené na jeho a jeho dlaně na mé kůži. Chtěl jsem ho. Jenže jsem stál a pořád se na něj díval. Nemohl jsem se ani pohnout.
"Můžeme jít."oznámil mi a já si teprve teď všiml, že se oblékl skoro jako jsem oblečený já. Jako normální kluk, co vyrazil na noční toulky městem. Jako kdokoliv….živý.
"Ka-kam?"vykoktal jsem. Nemohl jsem si vybavit, jestli Gee říkal něco o nějakém výletu.
"Jdeme ti pro oblečení. Všichni to tak děláme. Naposledy se vrátit domů a vzít si věci, možná se i rozloučit. Já to udělal, i když se to nesmí. Nemohl jsem je nechat v pocitu, že moji mrtvolu ukradl nějaký blázen a něco s ní dělá. Řekl jsem, že, i když viděli moje tělo, žiju a odjíždím. A nikdy se nevrátím. Nevím, jestli uvěřili. Nevím, kde jsou teď, nevím, kde je…Mikey."řekl kamenným hlasem. Bez jediného pocitu, bez lítosti.
"Kdo je Mikey?"zeptal jsem se zvědavě. Možná se moc ptám, ale nevím…možná jsem…žárlil.
"Myslím, že můj bratr. Už si nepamatuju, jak vypadá." Přišlo mi divné, jak může zapomenout obličej někoho, koho měl rád, kdo měl rád jeho. Jen tak, zavřel jsem oči a vzpomínal na mámu, na tátu, na kamarády. Nemohl jsem si je přesně vybavit. Na povrch paměti se mi draly jen rozmazané postavy s nepřesnými rysy a detaily. Mrzelo mě to.
Hlavou mi blesklo: Upír dokáže cítit jen záporné pocity. A ty zvířecí.
Ani jsem nepostřehl, že už znovu kráčíme chodbou, sbíháme schody, běžíme přes trávu a přeskakujeme zdi. Jen jsem v duchu litoval toho, že se to stalo. A co se vlastně stalo? Před mýma očima se opět rýsovaly obrysy náhrobků a pomníků…proplétali jsme se mezi hroby a já cítil ošklivý pocit stesku, či co to bylo. Jen se mi pomaličku vybavovaly jemné rysy v paměti. Vzpomněl jsem si na pár tváří. Na mámu, na tátu. Byli tam. V mé mysli. A znovu jsme procházeli temnou, opuštěnou cestičkou, uličkou mezi domy, parkem. Pak přeběhnout silnici a zdi márnice se před námi tyčily do výšky. Ztichlé město oddechovalo spánkem a všechna okna byla zatažená, přes některé prosvítalo slabé světlo. Klusali jsme po chodníku a na hlavní ulici zahnuli doleva. Šli jsme několik minut a před námi se objevila mně tolik známá ulice. Nízké plůtky s brankami, co se nikdy nezavíraly, přesně střižené keře a trávníky, jež majitelé tak úzkostlivě obstarávali. A pak ten park. Zachvátil mě tíživý pocit toho, že už se sem nikdy nevrátím. Nevrátím se jako Frank Iero, obyčejný kluk z městské střední, co marně hledá lásku. Vždycky se sem budu vracet jen jako Frank, krvelačný upír, co sem jde hledat potravu. Vrzavý zvuk houpačky porušoval ticho a můj roztřesený klid. Gerard mě zastavil. Pod pouliční lampou ležel jeden zmuchlaný výtisk večerních novin, na jejichž titulní straně stálo: Minulost se opakuje: Ve Stoneově parku nalezeno druhé tělo chlapce. A pod tím moje a Geeho fotka. Vedle sebe. Pod nimi datum narození a úmrtí. Byli, vlastně pořád jsme, stejně staří. Gerard noviny otevřel.
Dnes ráno bylo ve Stoneově parku v západním Belleville nalezeno tělo sedmnáctiletého chlapce. Naposledy byl spatřen svými rodiči, jak předchozí večer opouští dům. Byl sám. Tělo nalezla spolužačka zemřelého Kirsten McCombieová: "Ležel tam a nehýbal se, volala jsem na něj, ale neodpovídal. Když jsem k němu přišla, nedýchal. Byl hrozně bledý a studený. Byl mrtvý." Říkala otřeseně šestnáctiletá studentka. Policie informovala, že u těla nebyla nalezena žádná krev, ale soudní lékař určil příčinu smrti vykrvácením. Okolnosti smrti Franka Iera jsou nejasné. Nikde nebyly nalezeny stopy přítomnosti další osoby nebo osob. Nabyla nalezena také žádná vražedná zbraň. Vyšetřovatelé odhadují, že místo úmrtí nebylo v parku, ale někde jinde.
Případ mrtvého se podezřele shoduje se tři roky starým případem Gerarda Waye, jež byl rovněž nalezen ve Stoneově parku. Jeho úmrtí nikdy nebylo objasněno, protože tělo mladíka zmizelo z márnice pár hodin poté, co bylo nalezeno. Vrah nebyl dopaden.
Jedná se o oběti sériového vraha, jež si libuje v kradení mrtvol? Pokud máte nějaké informace, okamžitě uvědomte policii. Možná přispějete k dopadení vraha.
Kirsten? Chodila do vedlejší třídy. Jaká ironie, nikdy si mě nevšímala.
"Je toho miň, než jsem čekal."ušklíbl jsem se posměšně.
"To teprve přijde, až se dostane na veřejnost, že jsi utekl z márnice."zasmál se Gerard a hodil noviny znovu na zem. Šli jsme dál…po chvíli před námi stál dům. Dům, kde jsem žil. Nesvítilo se tam, spali nebo ne? O máma? Nevím. Bylo mi zvláštně…byl jsem napjatý…možná jsme měl i trochu…strach.
Jestli to bylo možné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dee Dee | Web | 14. prosince 2007 v 20:03 | Reagovat

Čo k tomu?

Toľko krát som si samu seba predstavovala v podobnej situácií. N nefim, opisuješ to akokeby sa ti to niekedy stalo..

:)

2 Fee:P Fee:P | 14. prosince 2007 v 20:17 | Reagovat

ehe...ehei... na víc se nezmůžu...toe naprosto dokonalý... zase máš můj obdiv xD

3 Piratka Piratka | Web | 14. prosince 2007 v 20:31 | Reagovat

wow...wow... a ještě jednou wow.....předtím mě to nijak nelákalo, ale zvědavost ne vyplácí...fakt v-y-n-i-kající!! :D

4 sweetsky sweetsky | 14. prosince 2007 v 21:05 | Reagovat

ty tvoje líný prstíčky jsou šikovný:))

5 lusyi lusyi | 14. prosince 2007 v 21:59 | Reagovat

fakt pěkný co jiného na to říct, doufám že pokráčko nebude trvat zase tak strašně dlouho

6 FraGee FraGee | E-mail | Web | 15. prosince 2007 v 7:01 | Reagovat

Super!!!! Sem se na to pokráčko tak těšila a vyplatilo se.

7 Adush Adush | Web | 20. prosince 2007 v 20:22 | Reagovat

prosiiimmm pokrackoooo...som na tej stroy zavislaaa...plsssssssssssssss..................umrem ked co najskor nedostanem dawku ,,bite me .., =D plsss

8 Lulusha Lulusha | Web | 28. února 2008 v 12:51 | Reagovat

uuuháá..já už umírám touhou dostat se k dalšímu dílu XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama