close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Čtyři měsíce, tři týdny a dva dny

3. prosince 2007 v 11:21 | Pip(Death Incarnate) |  Jednorázovky
Napadlo mě to cesou k doktorce, takže jsem zvědavá, jak se vám to bude líbit.
A mám tu pro vás ještě dotaz, nebo spíš prosbu. nemohli byste mi do komentářů napsat, koho si představujete jako toho, co to vypráví? Moc by mně zajímalo, jestli jste se trefili do toho, kým jsem byla když jsem to psala;)

Věděl jsem, že jsi nemocný. Věděl jsem, že se neuzdravíš. Věděl jsem, že máš málo času. Ale přesto jsem si to nechtěl připustit. Bilo mě to do očí, do mysli, do srdce. Každý den, kdy jsi přišel domů slabší, bledší, ale usměvavější. Tvůj úsměv všechno zahnal. Vypadalo to spíš, jakože umírám já a ty jsi ten, kdo mě utěšuje. Zdálo se, že mně se krátí síly a ty mi je zase dodáváš. Ne. Mělo to být naopak. Ale je zklamal. Slábl jsem s tebou, umíral jsem s tebou. Tys byl zářným příkladem malého zázraku. Rakovina ti neubrala moc na váze. Chemoterapie ti nevzala vlasy jako ostatním. Ale stejně jsi pomalu opouštěl tenhle svět. Někde v hloubi duše jsem doufal, že se stane další, daleko větší, zázrak a ty neodejdeš. Někde v hloubi duše jsem doufal, že tohle je jen sen, hloupá noční můra, ze které se jednou probudím a ty budeš ležet vedle mě, stejně krásný a šťastný jako když jsme se poznali. Občas si představuji, jaké by to bylo, kdybys nemocný nebyl. Byli bychom spolu? ty jsi tak krásný, určitě bys měl spoustu jiných, kteří by o tebe měli zájem. Byli bychom spolu? možná nám ta nemoc pomohla poznat, že jeden bez druhého nemůžeme být, pomohla nám objevit, že si toho, co milujeme, musíme vážit, pečovat o to, bát se o to. Kde by byla naše láska teď, kdybys neumíral?
Možná je to osud. Třeba už nám bylo dáno, že můžeme být šťastní, ale jen s vědomím, že se blíží konec. Nic přeci netrvá věčně, ale proč to nejkrásnější musí být tak krátké? Proč teď nevybírám dárek pro tebe, když jsou Vánoce? Protože nevím, jestli se jich dočkáš. Proč neplánujeme výlet do hor? Protože ty nemůžeš. Proč, ve skrytu duše, vím, že tvé další narozeniny už neoslavíme? Proč se to, sakra, stalo zrovna nám?
Kolikrát denně se ptám proč? Otázka na kterou nikdo nikdy nedokáže odpovědět. Ani já, ani ty, ani Bůh. Nikdy. Nezbývá nic, než jen předstírat, že je všechno v pořádku a společně se těšit na zdobení vánočního stromečku.
Žít v jistotě, že to zanedlouho všechno skončí je neúnosné. Je to jen dlouhé čekání, které bychom si rádi odpustili. Je to ta nejhorší jistota, co může být. Jak pro tebe, tak pro mě. Až tu jednou nebudeš, až umřeš, umřu i já. S tebou, bez tebe. Nevím, co se bude dít. Pohřbím tě a pohřbím část sebe. Odejdeš a vezmeš mi duši. Nikdy se nevrátíš a já už nikdy nebudu šťastný.
Zrovna jsi se vracel z pravidelné kontroly. Jako vždy jsi si svlékl bundu, pověsil ji na věšák, zul boty, zastrčil je ke zdi a pozdravil jsi. Jako obvykle jsi šel do obýváku a usadil jsi se na pohovku vedle mě, políbil jsi mě a položil mi hlavu na rameno. Jako obvykle jsem do noci sledovali televizi, bavili se, užívali si. Jenže něco bylo jinak. Nedokázal jsem určit, co, ale něco mi nehrálo, nesedělo, vadilo. Bylo mi to líto, ale ty jsi se choval stejně jako vždy. Nechal jsem to být. Než jsi jednou zase přišel domů. Já už věděl, co se dělo celých pět dní. Tvé úsměvy zmizely, kůže ještě víc zbledla, tváře propadly a síly slábly. Vše, co se na tobě celou tu dobu, co jsme to věděli, neprojevilo, se ukázalo v těch pěti dnech.
"Děje se něco?"zeptal jsem se tě hned, když jsi odložil bundu. Nechápavě jsi se na mě podíval. Mlčel jsi. Po chvilce jsi sklopil hlavu.
"Doktor…Doktor mi řekl, kolik mi zbývá času."zašeptal jsi. Nejdřív jsem nechápal, nebo spíš pochopit nechtěl. Nechtěl jsem, aby se ta slova dostala k mým uším, abych je slyšel a musel si je uvědomit. Nechtěl jsem, aby to byla pravda.
"A-a-a kolik?"vykoktal jsem pracně. Nešlo přemýšlet, nešlo mluvit, hýbat se, dýchat.
"Pět měsíců. Řekl mi to v pondělí, takže teď už jen čtyři měsíce, tři týdny a dva…dva dny." Vzduch náhle ztěžkl. Ne, neztěžkl, úplně zmizel, nemohl jsem dýchat, tlak mi drtil plíce, srdce, duši. Něco m svíralo v pěsti a nepovolovalo, drželo mě pevněji, pevněji. Nemohl jsem se ani bránit, odporovat, prosit o smilování. Teď jsem se mohl podívat na kalendář a přesně si odpočítat, kdy tě uvidím naposledy, kdy se s tebou rozloučím. Den, kdy odjedeš. A pak tu budou jen ty, které budu trávit sám. Bez tebe, beze mě. Mohl jsem si vyznačit, kdy tě odvezou do nemocnice, kdy vydechneš naposled, kdy bude pohřeb, kdy to všechno skončí. Mohl jsem si přesně spočítat dny, které s tebou ještě strávím.
"To ne. To přeci nejde. Nemůžeš. Nesmíš." Rozplakal jsem se. Sesunul jsem se po zdi na zem a bezmocně dával průchod všem svým myšlenkám. Chtěl jsem křičet, chtěl jsem mlčet. Chtěl jsem utéct, chtěl jsem zůstat. Chtěl jsem tě držet v náručí, šeptat ti, jak to bude dobré, ale ono to nešlo. Místo mě jsi to dělal ty. A znovu to vypadalo, jakože umírám já. Já umíral. Já totiž věděl, že za čtyři měsíce, tři týdny a dva dny tě naposledy políbím a to nejkrásnější z mého života skončí. Napořád.
Snažili jsme se na to nemyslet. Snažili jsme si užívat naplno, ale moc to nešlo. Byl jsi stále slabší a musel jsi víc odpočívat. Na vánoce jsme jeli k mým rodičům, jak jsi vždycky chtěl. Na silvestr jsme jeli na Time Square a slavili spolu s davy lidí, které jsme neznali. Vždycky jsi po tom toužil. Na jaře jsme byli na chatě v horách. Zdálo se, že ti čerstvý vzduch dělá dobře a ve mně zase ožila naděje, která se mě držela po celou tu dobu. Až do konce. Každý den jsem ti opakoval, jak tě miluju, každý den jsi to říkal ty mně. Každou noc jsem přemýšlel, co bude, až to skončí, každou noc jsi se ke mně přivinul a já ve tvém objetí klidně usnul. Každým okamžikem jsem tě chtěl udělat šťastným, splnit ti i tvé nejnesmyslnější přání, nedat ti znát, jak moc se toho bojím. Dny plynuly neskutečně rychle, noci jakoby ani nebyly. Nebylo úniku. Tvůj čas se krátil a každá nekonečná vteřina, kdy jsem tě čekal, až se vrátíš, se stávala ještě méně snesitelnou. Ale když jsi přišel, čas zase zrychlil a já byl šťastný. I když jsem věděl, že se blíží konec. Tvůj, můj, náš.
Ty čtyři měsíce, tři týdny a dva dny byly ty nejkrásnější, co jsem zažil. A každý den jsem si opakoval, že se stane zázrak….
…nestal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cecily Cecily | 3. prosince 2007 v 11:32 | Reagovat

Já nevím co na to napsat... to je to nejkrásnější, co jsem kdy četla. Jeden komentář na to nestačí. Neukápla mi ani jedna slza, ani dvě. Normálně jsem brečela.

A koho jsem si představovala? Franka.

2 pájina pájina | Web | 3. prosince 2007 v 15:49 | Reagovat

je to nádherný a řekla bych že to vypráví frankie

3 Piratka Piratka | Web | 3. prosince 2007 v 16:32 | Reagovat

já spíš, že vyprávěl Gee...mi dycky Frank připadal takovej nemocnej...

tak tohle si budu pamatovat.....

4 5ka 5ka | E-mail | 3. prosince 2007 v 17:51 | Reagovat

ja som mala pocit ze umiera Gerard a vyprava Frank...ale nvm preco inac krasne napisane

5 5ka 5ka | E-mail | 3. prosince 2007 v 17:51 | Reagovat

ja som mala pocit ze umiera Gerard a vyprava Frank...ale nvm preco inac krasne napisane

6 sweetsky sweetsky | 3. prosince 2007 v 18:23 | Reagovat

to je fakt nádherný!!!Celou dobu jsem si myslela že to vypráví Frankie..jo a asi je ten příběh zakletej...když jsem si ho četla tak se mi 3x vypla elektrika xDDD

7 Dee Dee | Web | 3. prosince 2007 v 18:53 | Reagovat

Rozprával Gerard Frankiemu.

búúúúúúúúúúúúúúúú!!!!!!

8 Elishka! Elishka! | 3. prosince 2007 v 19:34 | Reagovat

dokonalé,nádherné,ohromující..nevím co napsat :) a myslím že to vyprávěl Gee :)

9 Fee:P Fee:P | 3. prosince 2007 v 20:18 | Reagovat

nádhera, dokonalost atd xD mno a podle mě to vypraví náš malý, roztomilý Frank x)

10 Nelll Nelll | 3. prosince 2007 v 22:00 | Reagovat

smutná nádhera......... no mě to nejdřív přišlo že to vypráví Gee Frankiemu apak zas naopak, tak nevim

11 Eliza Eliza | 12. února 2009 v 10:23 | Reagovat

do..prháje.

A já musim na záchod páč sem ve škole a nechci aby mě někdo viděl brečet.

Je to vážně úžasný..a myslim že to vypráví Frank..

"Vypadalo to spíš, jakože umírám já a ty jsi ten, kdo mě utěšuje"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama