Vůbec nevím, co tahle povídka znamená, co jsme tím chtěla říct. Jen možná to, že milovaní přicházejí a odcházejí. A někdy je už nezískáme zpět. Stejně jako dny.
Vždycky jsem byl naštvaný, když jsi odešel a ani ses nerozloučil. Nesnášel jsem odchody bez jediného slova. Ale já tě takhle opustil. Zavřel jsem za sebou dveře nekonečna a spustil oponu. Hra skončila, diváci tleskali, dobrý výkon. Herci života se odebrali do šaten a mezi nimi jsem byl i já. Tys seděl v hledišti a netrpělivě čekal, až se k tobě připojím. Já už nepřišel. Zmizel jsem v oblaku a spustil déšť. Tvé slzy. Bylo nesnesitelné dívat se jak trpíš a nemoct ti pomoct. Bylo hrozné být vedle tebe a nemoct se tě dotknout, pohladit tě, políbit. Chodil jsi po bytě jako tělo bez duše a já vedle tebe. Jako duše…bez těla. Bylo přímo děsivé pozorovat tvé slzy, co máčí moje oblečení, které jsi dennodenně vytahoval ze skříně a vdechoval jeho vůni. Nechtěl jsi ho vyhodit. Nechtěl jsi ho dát pryč. Jenže jsi tím mučil sám sebe a nevědomky i mě. Nutil jsi mě stále zůstávat, nedal jsi mi volnost. Musel jsem trpět s tebou.
Sedával jsi na pohovce, já vedle tebe a oba jsme vzpomínali. Na všechno, co jsme spolu prožili. Na naši lásku, na štěstí, na všechno.
Bylo to jako včera, co jsi procházel naší ulicí a hledal restauraci. Poradil jsem ti cestu. Naše první setkání. Bylo to v létě. Druhého července. Bylo hrozné vedro, ale i přes to jsi měl na sobě černé džíny a tričko. Jako já. Už jsme na to byli zvyklí, nevnímali jsme horko. Když jsme tě viděl, nevnímal jsem vlastně vůbec nic. Byl jsi tak nádherný. Tvá bledá pokožka se za tmavými vlasy skrývala před sluncem a zelené oči sledovaly každý detail okolního světa. Jak jsem si přál tě v tu chvíli poznat. Chtěl jsem znát tvé jméno, barvu hlasu, to, jak máš pusu nakřivo, když mluvíš, tvá gesta, pohyby. Chtěl jsem tě dokonale poznat...poznávat. Kousek po kousku, znát dokonale každou část tvého těla, tvé duše. Byl jsem jako v transu, když jsi na mě mluvil. A my se potkávali znovu a znovu. Jistěže náhodně. Ale z těch náhod jsem časem vypozoroval jisté záměry. Oboustranné. Nakonec se z potkávání se stalo scházení, chození, láska, štěstí.
Pamatuji si to, jakoby to bylo včera. Naše první schůzka. Oficiální schůzka. Byla v té restauraci, na kterou jsi se mě onehdy ptal. Krásná, domovská atmosféra, všude vůně dřeva a květin. Romantické místo, příjemní lidé. V tu chvíli se mi zdálo, jakoby na světě neexistovaly předsudky, odsouzení, netolerance. To, s čím jsem se potýkal celý život, bylo s tebou nicotné. Bylo mi jedno, že venku hustě pršelo, foukal vítr a blížila se ošklivá bouřka. Vlastně ta nás zahnala ke mně domu. Pozval jsem tě, abys nemusel jít domů v tom dešti. Ani já nevím, jestli jsem v tu chvíli myslel na to, co by se tam mohlo stát a stalo. Jistý jsem si tím, že toho nebudu litovat a nikdy jsem nelitoval. Ta bouřka mi dala to nejkrásnější ze života. Tebe. Minulost odvál vítr, vzpomínky smyl déšť. Začalo něco nového. S tebou.
Těch nádherných věcí bylo tolik. Děkuji za to, že jsi mi nabídl křídla tvé lásky a společně jsme letěli životem. Děkuji za to, že jsi zapálil svíčku mého štěstí a chránil ji před deštěm. Díky za to, že jsi mě schoval pod četník při každé přeháňce smutku. Vděčím ti za nejkrásněji prožité dny, strávené hodiny, úžasné roky. Děkuji za všechny včerejšky, co jsem mohl strávit s tebou.








fakt...zase něco překrásnýho, co se nedá popsat slovy...ale jednou věcí jsi mě fakt rozesmála: "...to, jak máš pusu nakřivo, když mluvíš..." to je naprosto do detailu přesný...sakra, nevim, jak to popsat, ale tohohle si všimnul snad jenom málokdo, ale to je pro něj charakteristický...tak to jenom tak jen, že btw...
A teď důležitější věc: Kdo psal songfic Unfaithful? Už jednou jsem z Cecilynýho songficu udělala video a chtěla bych znova...mohla bych? Dík za odpověď :)