Cecily se činila v noci. Ještě k tomu je to spontánní, proto omluvte chyby :D
Na půdě, kde teď sedím, je ticho a tma. Sedím vtěsnaný mezi starými krámy, štosy knih a krabicemi, kam se sotva vejdu. Rozvrzaná podlaha je pokrytá vrstvou prachu a já se nemůžu skoro pohnout. Je tu tolik věcí. Ticho. Nízký strop. Tma. Natáhnu se a rozžehnu lampu. Slabé zlaté světlo ozáří tu tajemnou místnost.
Rozhlédnu se kolem a nakonec se tiše, snad abych neporušil atmosféru místnosti, přesunu k jedné krabici a pomalu jí otevřu. Mám opravdu uskutečnit to, kvůli čemu jsem přišel? Mám se opravdu otáčet za minulostí a utápět ve vzpomínkách? Vím, že to bude bolet. Ani nevím, proč to dělám. Ale když jsem se dostal až sem, proč ne. Nadechnu se a vytáhnu z krabice staré album. Opřu se a rozevřu si ho na kolenou. Opráším stránku a očima jezdím po fotografiích. Každá fotka znamená jednu mojí vzpomínku. Ta první mě okamžitě udeří do očí.
Jsme tam my dva, jak se držíme kolem ramen a ty nás fotíš svrchu. Na ten den si moc dobře pamatuju, stejně jako na každý jiný.
"Pojď, Frankie! Jdeme se vyfotit!"
Se smíchem jsem se rozběhl za tebou. "Kam běžíš? Počkej!"
"Pojď a chyť si mě!" Smál ses a utíkal přede mnou.
"Gerarde, no tak!"
Se smíchem jsem protočil oči a zabočil za roh. Ale tys tam nebyl. "Gerarde, kde jsi?" Nejdřív jsem se smál. "Neschovávej se mi! Gerarde! Já si tě stejně najdu!"
Potom jsem začal být neklidný. "Gerarde?! GERARDE! Tohle není legrace! Ozvi se! Kde jsi?"
Vykřikl jsem a prudce se otočil, když jsem ocítil čísi ruku na rameni. "Gerarde!" vydechl jsem úlevně.
Smál ses mi. "Lekl ses?"
"Tohle už mi nedělej!"
"No tak, lásko." Vzal jsi mě kolem ramen a vyblesknul nás. Potom jsi mě políbil a já ti to vracel se stejnou vášní i něžností.
Usměju se při pohledu na tu starou fotku. Prstem lehce přejedu po tvojí tváři, jako bych tě pohladil. Takového jsem tě miloval. Oči mi přeskočí na další fotku. Jsme to my dva na pláži. Ani si nepamatuju, kdo nás tenkrát fotil. Ale tu dovolenou si pamatuju tolik živě.
"Gerarde, nedělej to!" vřeštěl jsem jako malá holka. Honil jsi mě po pláži a já před tebou utíkal. Byla to celkem opuštěná pláž, ale těch několik málo lidí, co tam byli, na nás ohromeně zírali. Nevšímali jsme si jich. Doběhl jsi ke mně, chytil mě a svalil do písku. Vlny mi lehce šplouchaly do vlasů, když jsi ležel na mě a smáli jsme se. Potom jsme zvážněli a tys mě začal líbat.
Bylo to tak neskutečné. Vůbec jsme si nevšímali lidí okolo, byli jsme jen my dva.
Přesně si vybavuju tvoje doteky napříč mojí kůží, zrychlený dech našich uhoněných těl, tvoje oči, které svítily jen pro mě, tvůj dech na mojí pokožce, tvůj jazyk v mých ústech…
Opřu si hlavu, zavírám oči a oddávám se snění. Všechno, co bylo tak krásné, mi víří hlavou. Proč to tak nemohlo zůstat? Blažený výraz mojí tváře vystřídají slzy. Vztekle si je utírám rukávem. Pro tohle jsem sem přišel. Věděl jsem, že budu plakat, a přesto mám na sebe vztek. Nehledě na slzy znovu prohlížím album. Dotěrné vzpomínky. Kousky papírů, které dokáží způsobovat nesnesitelnou bolest. Rychle listuji a zastavím se na poslední stránce. Někde v polovině alba. Potom jsme fotit přestali. Potom už následují jenom vzpomínky. Ty špatné.
"Gee… co se děje?" Jemně jsem tě chytil za bradu, ale ty jsi vztekle odvrátil hlavu. Nechápal jsem to. Takový jsi nebyl. Vždycky jsi byl veselý, šťastný.
"Gee… co tě trápí? Pověz mi to…"
"Dej mi pokoj," odsekl jsi. Tolik mě to bolelo, ale chtěl jsem ti pomoct. "Gee… co je s tebou? Už dlouho jsi jako tělo bez duše… děje se něco?"
Přisunul jsem se k tobě, ale ty ses odtáhl. "Nech mě… jsou tu lidi."
Chvíli jsem na tebe koukal. "Tak proto se ode mě v poslední době odtahuješ? Vadí ti, že nás lidi sledují?"
"Už mě prostě nebaví poslouchat pořád ty řeči o tom, že hele, oni jsou teplí, nebo ježiš, vidíš ty úchyly? To je nechutný…" odsekl jsi.
"Gee… ale…ale… já jsem v tom přece s tebou, a nikdy ti to nevadilo!"
"Ale hodně věcí se změnilo, Frankie.. už to není jako dřív. Teď už nejde, abychom byli tolik… tolik…"
"Nápadní?" vyštěkl jsem a postavil se.
"Ne. Abychom byli tolik spolu."
Nevěřil jsem svým uším. "Ty… ty už mě nechceš?"
"Tak to není, Frankie, ale…"
"Nechápu to, vysvětli mi to!"
"Přestaň na mě křičet kurva a nech mě domluvit!" Vstal jsi taky. "Chápeš, že teď už to stejně nikdy nebude jako dřív? Teď máme kapelu, jsme slavní… a nemůžeme se před lidmi prezentovat jako teplouši!"
Díval jsem se na tebe dlouho. Připadalo mi to jako věčnost. To, co jsi řekl, mě neskutečně bolelo. Tolik moc. Zarazilo mě to, ranilo. Zničilo. Cítil jsem slzy v očích. Otočil jsem se na patě a rozběhl se pryč. Ignoroval jsem tvoje volání.
Slzy mi stékají po tváři stejně jako tenkrát. Je jich stejně moc, stejně bolí. Tady, na těch fotkách, není sice realita, ale alespoň vím, že to nebyl ani sen. Dal jsi mi všechno a nemohlo to tak zůstat. Mohl jsem odejít nebo se s tím smířit. Zvolil jsem druhou možnost. Možná to byla chyba, ale já doufám, že na chyby se zapomene, že dávná realita se někdy vrátí, ta současná bude zapomenuta společně s chybami, že hříchy budou odpuštěny a my budeme znovu spolu. "Miluju tě, Gee," šeptám si a schoulím se. Zavřu oči a slyším tvůj hlas. "Já tebe taky."
Téměř už spokojeně usínám, když zaslechnu tvoje volání. "Frankie? Jsi nahoře?"
Zhluboka se nadechnu. "Jsem tady, Gee."
"Okay. Jen ti chci říct, že zítra máme zase zkoušení, tak ať nepřijdeš pozdě."
"Nepřijdu," křiknu ti v odpověď. Bereš to jako ujištění, a tak to je i myšleno.
Znovu zavírám oči, pohodlně se schoulím a album si přitisknu těsně k hrudi.








to je....neskutečný. Krásný. Rozhodně bych to líp nezvládla!!!!!!!!!!